Role kultury pro spojenou Evropu

Musím začít smutným konstatováním, že kultura v Evropě valnou roli nehraje. Politické sbližování a sdružování evropských zemí, které jsme po dlouhá léta mohli jen závistivě sledovat zdálky a jehož se konečně můžeme začít účastnit, se opírá o ekonomické skutečnosti. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby to nebyly jen ekonomické ohledy a zájmy. Ty totiž mohou sbližovat jen ve velmi omezeném smyslu. Obchod a směna sice nejsou násilné, ale nevytvářejí také žádné skutečné vztahy. Naopak se snaží redukovat každý vztah na tzv. ekonomickou racionalitu, tak jako každou hodnotu redukují na cenu. Říká se, že obchodní vztahy jsou „oboustranně prospěšné“. Přesnější by ale bylo říci, že ekonomický vztah je jen to, co je prospěšné: kdyby se prospěšnost (byť jen z jedné strany) vytratila, vytratí se i vztah. V dobách míru a prosperity se tato prostá skutečnost snadno přehlédne; o to horší to pak může být ve chvíli nějaké krize. O takové „vztahy“ se evropská budoucnost opírat jistě nemůže.

Krátkozraká představa evropského sdružování, opřeného jen o tuto „vzájemnou prospěšnost“, má ještě jeden neblahý důsledek. Obchod je totiž z povahy věci soutěž, kde se počítají jen vykazatelné výsledky. „Prospěch“ pak přirozeně znamená zisk, čímž se legitimují všechna individuální, ale zejména skupinová sobectví, za něž by se jinak normální lidé styděli. V Evropě to jsou přirozeně zejména sobectví národní. To, co se v nedávné době odehrálo např. ve věci „šílených krav“, nelze nazvat jinak než orgie národního sobectví. Řezníci označovali kusy masa národními vlajkami a v jedné restauraci jsem dokonce viděl na jídelním lístku ujištění, že maso je zaručeně z „národních“ vepřů. Podobných kampaní menšího rozsahu jsme už mohli pozorovat několik a protesty zemědělců, kteří se o „své“ subvence nechtějí s nikým dělit, jsou na denním pořádku. To jsou tedy přirozené důsledky ryze ekonomicky chápané „integrace“.

Než se dostaneme k otázce, proč tomu tak je a co se s tím dá případně dělat, rád bych skandální absenci kulturní složky v evropské integraci ukázal na srovnání. Souběžně s integrací evropskou probíhá totiž – spíše nehlučně – také jakási integrace světová, kterou Derrida označuje jako „mondializaci“. Ta se děje pod převažujícím vlivem USA a je také silně ekonomická, ale nejen ekonomická. Jistě se na ní podílejí americké filmy, kterým se Evropa tak nešikovně pokouší bránit, a velmi konzumní časopisy jako Readers Digest nebo Playboy. Ale podílejí se na ní také třeba skvělé vědecké časopisy, které vycházejí v desítkách národních mutací, jako National Geographic nebo Scientific American. Kde tu zůstala Evropa? Kromě pozoruhodného pokusu našeho krajana A. J. Liehma (Lettre internationale), který zašel na úbytě, o žádném dalším nevím.

Možná namítnete, že Readers Digest a Holywood není žádná kultura. To je, zdá se mi, jádro celé věci. Jako Evropané si – aspoň verbálně – samozřejmě zakládáme na své kultuře. Jenže „kulturou“ obvykle rozumíme to, co si pod ní představovali lidé z lepších vrstev před sto lety: divadlo, koncerty, krásnou literaturu, výstavy a galerie. Tahle kultura byla už tenkrát dost exkluzivní a za sto let v tom nesmírně pokročila. Tak, že i třeba Debussy nebo Degas nám vzdělancům dnes připadají skoro jako kýč. Kdyby se o něco takového někdo dnes pokusil, kritika by ho roztrhala. A tak je kultura v Evropě něco stále exkluzívnějšího, co sice národní minsterstva podporují, protože za tím stojí dosti vlivná lobby, co ale hraje čím dál tím menší roli pro čím dál tím užší okruh lidí. To, jak vypadáme, jak jíme, jak mluvíme, jak bydlíme – to pro nás už není kultura.

Přitom dnes také víme, že kultura je ve skutečnosti něco nesmírně významného a nesmírně rozlehlého. Tak pestrého, že se nedá ani zhruba vyjmenovat, co do ní všechno patří. Dokonce by se těžko našlo něco, co s ní nemá nic společného. Kultura vždycky byla a je všechno to, co je závislé na lidské péči. Co je jen tak dlouho, dokud to živí lidé pěstují: ne náhodou se slovo „kultura“ odvozuje od latinského colere, pěstovat, a kdysi znamenala totéž, co zemědělství. Ještě dnes se v odborném úzu hovoří o „kultuře“ chmele nebo kukuřice – a to rozhodně není žádná metafora. Kultura – aspoň taková, o jaké stojí za to v naší souvislosti hovořit – je zkrátka všechno, co si vyžaduje soustavnou lidskou péči, protože bez ní by to zaniklo a zmizelo. A být „kulturní“, řecky epimelés, znamená pečovat, starat se o všechno, co v životě děláme. Je to opak nedbalé lhostejnosti.

Naše doba žádné takové péči příliš nepřeje, leda snad v jejích snobských karikaturách. Sází na výkony, kvantitativní ukazatele a ekonomickou „racionalitu“. Hledá to, co je „nové“, tj. čím dál víc jen šokující. V masové společnosti se tomuto trendu asi nedá vzdorovat a všichni mu tak či onak podléháme. Přece je však stále řada oblastí lidské činnosti, které aspoň někteří berou velice vážně, s pravou péčí a nadšením. Jednou z nich je stále ještě věda. I když i tam se vyskytuje nedbalý šlendrián, není úplně běžný a rychle se pozná. Projevy skutečné kultury, to jest láskyplné péče, se hojně vyskytují třeba na zahrádkách. Náhodného chodce překvapí, jak třeba mezi pařížskými výlohami svou kulturností jednoznačně vedou cukrářské, pekařské a často i květinářské. Chtě nechtě musíme uznat, že vysokou úroveň mívají reklamy, kde se také nic odbytého nemůže prosadit. Občas musím s hrůzou konstatovat, že třeba v uměleckém časopise lze krásu, nápad, vtip najít nejspíš právě na reklamních fotografiích. Všechno ostatní je, jak se zdvořile říká, jen „zajímavé“ – a tedy má s kulturou a uměním jen málo společného.

Mezi nadějné jevy můžeme počítat i to, že přibývá lidí, kteří si hledí své obce, svého kraje, jeho historie a samozřejmě také přírody. Je dost obcí, které se snaží „na sebe dbát“ – ne snobskými „výkřiky“ poslední módy, ale tím, že si všímají veřejných prostor, uvědomují si, že není jedno, v jakém prostředí lidé žijí. To si ostatně už dávno uvědomili „kapitalisté“: když se někdo za reálného socialismu dostal na Západ, nemohl přehlédnout ten propastný rozdíl mezi tím, jak vypadá továrna u nás a tam. Byl totiž daleko větší než rozdíl mezi obytnými domy a čtvrtěmi – ty ani u nás tolik nezpustly, jako právě podniky a továrny.

Ač se na školství všude a stále hubuje nebo naříká, i tady se stále lze setkat s projevy skutečné kultury. Stále je ještě dost dobrých učitelů, kteří se svému povolání skutečně věnují, protože je to těší. Přirozeně vedle těch méně dobrých, kteří se jen domáhají lepších platů. Pokud by se v Evropě měla vrátit skutečné kultuře její úloha, museli by se o to přičinit především dobří učitelé. Jen velmi málo rodičů má tolik trpělivosti a času, aby dokázali svým dětem v tom rozhodujícím věku přesvědčivě ukázat a předvést, co to znamená o něco pečovat. Navíc mají úlohu ztíženou tím, že je děti téměř nikdy nevidí pracovat. O to větší role připadá pochopitelně učitelům, vychovatelům a vzdělávacímu systému vůbec.

Dokud se nenaučíme všechny tyto životně důležité oblasti lidské činnosti zcela samozřejmě zahrnovat do naší kultury, dokud se do „kulturních zpráv“ v televizi budou dostávat jen šoty z posledních divadelních představení, šokující exhibice různých „umělců“ a sem tam orchestry ve fraku, nemůžeme čekat, že by kultura mohla hrát nějakou významnější úlohu v životě lidí i společností – a tedy ani v životě Evropy. Jistě, byly doby, kdy velké umění takovou podstatnou roli hrálo. To je už ale dávno pryč a oblast „velkého“, tj. náročného umění už dávno sama rezignovala na to, že by mohla něco dávat všem. Proto je v takové krizi a i když si houževnatě drží některá privilegia ze starších dob (např. ministerstva kultury), dnes skutečné kultuře spíš překáží. Snobové vždycky byli a budou, ale ještě nikdy nic pořádného neudělali a neudělají tedy ani Evropu.

Skutečná kultura, oddaná a nadšená péče o to, aby věci byly dobré a krásné, lepší a krásnější se – jak jsme viděli – uchýlila jinam. Proto je ji dnes především potřeba rehabilitovat a uznat, potom také ocenit a propagovat. Zejména tam, kde se ještě udržela: mezi vědci, učiteli, amatéry a koníčkáři. Stará platónská epimeleia, Ciceronem přeložená jako cultura animi, znamenala tenkrát péči o duši, a jak stále připomínal Jan Patočka, Evropu kdysi založila. Přesto se mi zdá, že krásný Patočkův sen o obnovení této kultury duše je dnes až příliš nesnadný, snad dokonce nemožný. Významy obou pojmů, kultury i duše, se totiž od té doby silně posunuly a vedly by dnes k těžkým nedorozuměním. „Péče o duši“ by se dnes téměř nutně chápala jako péče o změřitelnou dokonalost mé vlastní „duše“ a uskutečňovala podle vzoru současné „péče o tělo“, body building čili kulturistiky, nejspíš jako nějaké soul building. Mistrovství světa v této disciplině bych se opravdu nerad dožil.

Exhibitivní soul building by totiž byl přesný opak toho, oč Platónovi a Patočkovi šlo. Platónská duše je šifra věčnosti, toho, čím lidský život může přesahovat svůj vlastní omezený obzor. Hledá to, co se v rámci našich životů necení, za co se neplatí a co nedostává žádné medaile, co zato člověka přežije a dělá svět trvale lepším a krásnějším než byl. Proto se domnívám, že je ji dnes třeba překládat jako „péči o něco“, o lidi, o zvířata, o věci velké i malé. Že se taková péče zpětně odrazí i na každém, kdo o někoho a o něco pečuje, je přitom samozřejmé. Člověk, který si něčeho opravdu hledí, potřebuje ty druhé – přinejmenším k tomu, aby jeho dílo ocenili. To je zajímavý základ skutečných vztahů. Hegel dokonce pokládal „oddanost věci“ za výměr praktické svobody. Není to program pro evropskou kulturu?

(2002)