Rok v EU

Kdo se před rokem těšil, že se ze dne na den probudí do jiného světa, bohatšího, čistšího a klidnějšího, jak si “Západ” většinou představujeme, musel být náležitě otrávený: nic takového se nestalo. Pro pesimisty to není tak špatná zpráva. Nestalo se nic z toho, čím nás různí znalci předtím strašili v novinách a v televizi. Ceny nijak zvlášť nestouply, a nedávno jsem se dočetl, že nestouply dokonce ani ceny bytů, jak hlásaly realitní kanceláře. Hospodářství i investice rostly, koruna až nepříjemně posílila, a kdo se zbaví brýlí opozice, která kritizuje z povolání, asi uzná, že si Česko nevedlo špatně. Platy rostly přiměřeně okolnostem a nenastal ani žádný nový exodus, jak s ním pro změnu strašili experti i politici v Německu a v Rakousku. Zkrátka nic, nuda.

Přehlídkou zoufale nudné bezradnosti byly i volby do Evropského parlamentu, které všichni zúčastnění strašlivě odbyli. O nic přece nejde. Podle toho vypadala většina kandidátek, volební kampaň, účast voličů i výsledek. Politické strany to vzaly ležérně – a voliči taky. ODS volby zneužila k jakémusi neústavnímu referendu o vládě – vzpomeňte na plakát s ustřiženou růží – a hysterická ČSSD se poslušně odstřihla.

ODS ovšem trochu omlouvá, že tento nemrav nevymyslela sama. I v jiných evropských zemích se každé volby – a máme jich požehnaně – začínají zneužívat jako referenda o vládách, a protože voliči nadšení nebývají, vyhrává všude opozice. Fakticky se tím sice ruší jeden ze základů demokratické ústavnosti, totiž volební období, ale politici s ústavami také nezacházejí v rukavičkách, a tak jim to voliči s chutí “nandají”. Že se tím vládám ve skutečnosti bere to krátké období klidu mezi prvním a posledním rokem, kdy by mohly něco rozumného udělat, patrně nikomu nevadí. Důsledek: úřady mají klídek a jen čekají, jak to dopadne.

A tak jsme si za minimálního zájmu stran i voličů zvolili svou první evropskou reprezentaci, kterou si nikdo za rámeček nedá. V příkrém rozporu s výsledky předchozího (ústavního) referenda, kde bylo tuším 78% pro, v naší delegaci převažují borci, kteří se do Evropy kvalifikovali buď jako doma nepotřební, anebo spíš jako Jánošíci – aspoň siláckými řečmi nebo i bojkotem předchozího Konventu a některým jako kdyby snad šlo hlavně o imunitu. Spolehlivě zjištěný většinový názor občanů tak reprezentuje pár lidí. K čemu byly spory o počet křesel, když jsme je nedokázali rozumně obsadit?

Česká republika a její občané, kterým chtěli představitelé EU mermo mocí poskytnout příležitost volit už v roce 2004 (Verheugen, pamatujete?), jim tak docela nezdvořile vzkázali, že se nemuseli obtěžovat. Takové pády se stávají, Češi se ovšem vyznamenali tím, že se to stalo hned napoprvé. A protože volby nejsou šibřinky, z nichž se člověk do rána vyspí, nýbrž zanechaly za sebou stopu v EP, udělala tím Česká republika první krok velmi problematickým směrem.

Jánošíkovské “zlobení” může být totiž jako volební tahák docela úspěšné a že je neúčinné a škodlivé, to se ukáže až pak. Omyl se projevil už v tahanicích o křesla při přístupovém jednání. Jako kdyby z hlediska našeho “národního zájmu” – našeho vlivu v evropských institucích – mohlo záležet na tom, zda jich tam bude o jednoho víc nebo míň. Parlament není hokejové utkání a jeden nebo deset poslanců mezi šesti stovkami neznamená a nezmůže vůbec nic. Může si jen občas zazlobit.

Tím si ovšem uřízne jedinou cestu k úspěchu, což je hledání spojenců. Menší státy mají v EP – dík velkorysým pravidlům – váhu zcela nepřiměřenou svému politickému i hospodářskému významu. Pokud by se na něčem dokázaly dohodnout, je Evropa v jejich – a tedy také v našich rukou. Jenže dohoda je možná jen se spolehlivými partnery, na nichž je vidět, že ji berou vážně a tedy také dodrží. Slušně placený český Jánošík se sám diskvalifikuje, i když může být občas zábavný (jedna poslankyně slibovala, že ji i v Bruselu “bude slyšet”) nebo sjednat nějakou protekci. Politicky je ale nepoužitelný a pro Česko tedy k ničemu.

“Budem tak dlouho vystrkovat na Západ ten náš rudý zadek, až nás do něj kopnou”, posteskl si prý v roce 1947 Jan Masaryk. Tenkrát to skončilo pohromou, dnes je tohle zlobení doufejme jen folklor. Evropě snad neuškodí, zato České republice určitě ano. Ale kdyby se měl rozšířit i jinde, mohl by nás vrátit až tam, kde byla Evropa v roce 1938. Budeme slavit vítězný konec války – a přitom bychom mohli prohrát jediný pozitivní výsledek jejích obětí a utrpení: že totiž Evropané konečně přišli na to, že představa “suverénních” národních států je nebezpečný nesmysl, který svým politikům už nemůžeme trpět.

(2005)