Registrované partnerství

O “registrovaném partnerství” se možná mluví a píše víc, než by si věc zasloužila. Aspoň na první pohled. Homosexuálové, kteří chtějí spolu žít, už tak stejně žijí, zákon nezákon, a v moderní společnosti jim v tom nikdo nebrání. Nikomu jinému tím neškodí ani nepřekážejí a my ostatní, kterým se to třeba nelíbí, jsme se poučili, že svoboda je jenom jedna: buď ji mají všichni, anebo nikdo. Tak by se mohlo zdát, že je to všechno jen obyčejná mediální kachna, vděčné téma pro lovce senzací a bulvární televize. Dva muži nebo dvě ženy, jak se na sebe usmívají, jak spolu hospodaří, jak se berou. Co na tom, když se mají rádi? A že to někomu vadí? To je jen jeho chyba, jsme přece moderní lidé.

Ale kdyby to všechno byla jenom kachna, sotva by se tak dlouho v novinách udržela. Veřejná a politická diskuse o “registrovaném partnerství” se udržuje tím, že aspoň část společnosti dráždí a provokuje – a musí v ní tedy jít o něco vážnějšího, i když to na první pohled není vidět. Co by to tak asi mohlo být? Parlament, jak jsem řekl, nerozhoduje o tom, zda je homosexuální spolužití dobré nebo špatné, ale jen o tom, zda se má právně “registrovat”, to znamená postavit více či méně na roveň běžnému sňatku, rodině muže a ženy. Sňatek muže a ženy, rodinu, zákon různě podporuje a chrání. Řeč se tedy vede o tom, zda má podobně podporovat i spolužití dvou lidí stejného pohlaví.

Důvod pro je jen jeden, velice jednoduchý a srozumitelný: ti dva si to zřejmě přejí. Žijí spolu, mají se rádi a chtěli by mít stejné výhody jako manželské páry. A proč ne? Teprve tady, zdá se mi, se blížíme k jádru věci. Ta důležitá otázka totiž zní: proč ano? Proč vlastně státy a jejich právní systémy podporují manželství a rodinu?

V pohledu na manželství došlo za poslední dvě staletí k významné změně. Počínaje romantismem se za základ považuje stále víc citový vztah dvou lidí, kteří se berou proto, že se mají rádi – a dost. Nešťastná láska mladých lidí, kterým rodiče nechtějí dovolit, aby se vzali, to je jedno z nejoblíbenějších témat novověké literatury, od Romea a Julie až po červenou knihovnu. Ne že by lidé dřív lásku neznali, nestavěli ji ale na první místo. Na prvním místě byla ve všech starých společnostech starost o děti a o jejich výchovu. Indický Manuův zákoník hrozí muži, který nechce mít děti (vlastní nebo adoptivní), trestem smrti. Do téže souvislosti spadají i zákazy Starého zákona, včetně známého případu Onanova (Gn 38,8n): ten byl potrestán za to, že nechtěl zplodit děti zemřelému bratrovi. Římské právo rozlišuje manželství, které je tu kvůli vychovávání dětí a vzájemné pomoci, od konkubinátu, který je jen pro vzájemné potěšení.

Křesťanství vyzvedlo hodnotu každého jednotlivého člověka, protože zodpovídá Bohu za dar života a za spásu své duše – a proto potřebuje také svobodu. Tridentinský katechismus už uvádí jako účel manželství přirozenou přitažlivost pohlaví, vzájemnou pomoc a výchovu dětí. Na rozdíl od zemědělských společností, které děti nutně potřebovaly i jako pracovní sílu, ve městech je to jinak a když moderní státy zavedly starobní pojištění, nebyly to už jen děti, na něž se člověk mohl spoléhat pro své stáří. Moderní člověk se tedy výrazně individualizuje, protože k obživě rodinu, děti ani zděděný statek nepotřebuje. Naopak rodina může být překážkou v osobní kariéře – a tak máme tendenci na děti zapomínat.

Jenže každý z nás je na světě jen díky tomu, že na to naši rodiče nezapomněli, a společnost se musí starat, aby nevymřela. Pokud by na děti zapomněla, skončí. To je smysl právní podpory manželství i v současných společnostech. Takže veřejná diskuse o “registrovaném partnerství” je ve skutečnosti debatou o povaze rodiny a o tom, zda a jak se má stát starat o přirozené pokračování své společnosti, případně národa. Na druhé straně je ovšem třeba říci, že porodnost ve dvacátém století masivně podporovaly společnosti militaristické, třeba nacistické Německo, které spíše než děti potřebovalo kanonenfutter.

Na občanské rovině je tedy diskuse dosti otevřená, důležité slovo do ní však nově přináší evoluční biologie: populace, která se nedokáže reprodukovat, vyhyne. Všechny populace, které dnes známe, jsou právě a jen ty, které na to nezapomněly. To nemá nic společného s nějakým rasismem; lidská společnost se nereprodukuje jen biologicky, nýbrž především kulturně, výchovou a vzděláním, například i dobře integrovaných imigrantů. Nicméně stará představa “přirozené” reproduktivní rodiny, které se ve dvacátém století mnozí posmívali, dostává dnes nový, určitější obsah. A protože pro křesťana není svět dílo náhody, ale “dobré” Boží stvoření, které od svých předků převzal a za které odpovídá, nemůže se smířit s představou, že by jeho život byl jen k jeho osobní spotřebě. Naopak ví, že jej dostal a že odpovídá za jeho budoucnost. Tento závazek života může jistě plnit mnoha různými způsoby – jako rodič, jako učitel, jako kněz nebo řeholník – ne však jako jedinec, který hledá jen naplnění svých vlastních přání, životní příjemnosti.

Našim úkolem jako křesťanů v současné společnosti není nad ní lamentovat a odsuzovat ji, ale spíš odkrývat její iluze, například právě ukazovat, že život nepatří jen nám. Proto jsem zde záměrně vynechal argumentaci náboženskou. Kdo vidí smysl rodiny jen ve vztahu dvou lidí, kteří se mají rádi, může být homosexuálním svazkům nakloněn, ale i on těžko najde důvod, proč by je měl stát právně zvýhodňovat. Kdo vidí rodinu především jako reprodukční, bude je asi odmítat. Pokud má sám nějaký homosexuální sklon, což není žádná výjimka, nebude se s ním chlubit a bude se snažit žít tak, aby se na pokračování své společnosti také nějak podílel, aby druhé nedráždil a nerušil. Pro zákonodárce by mělo být zřejmé, jaký smysl má právní podpora rodiny. Ale pokud by se někdo chtěl mermo mocí ohánět “národními zájmy”, pak je co nejlepší reprodukce společnosti docela určitě na prvním místě. Kupodivu na ni borci za národ většinou vůbec nemyslí.

(Perspektivy, 7. 2004)