Občanská společnost a komunikace

Občanský – jinak také nevládní nebo neziskový – sektor označuje něco, co v každé normální lidské společnosti je a nejspíš vždycky bylo. Teprve v posledním půlstoletí se mu ale věnuje soustředěná pozornost a začíná se chápat jako samostatná oblast společenského života. Jeho předchůdcem byly různé projevy lidské solidarity, jak je známe i z kmenových a rodových společností, a později dobročinné organizace, často s náboženským a církevním pozadím. Péče o lidi všelijak postižené, znevýhodněné a společensky slabé je stále důležitá složka jeho činnosti, občanským sektorem však dnes rozumíme rozhodně mnohem víc. Na začátku by bylo dobré jej nějak pozitivně vymezit, ale než se k tomu dostaneme, musíme si připomenout něco z jeho historie.

Význam dobrovolné, spontánní činnosti občanů ve veřejném zájmu začal vystupovat do popředí v 19. století, a to v několika různých souvislostech. Předně jako jistá reakce na prudký růst moci státu, který – jak přesně viděl Tocqueville – Francouzská revoluce nejen nezastavila, ale ještě dále podpořila a urychlila. Za druhé v souvislosti s industrializací a masovým stěhováním mladých dělníků do nuzných předměstí se vší jen myslitelnou hmotnou i mravní bídou. V těchto průmyslových sídlištích přirozeně chyběly všechny příbuzenské a místní vztahy a chyběly tam i tradiční církevní instituce. Lidé tu žili se svou bídou sami. Zejména v zemích s dlouhou občanskou tradicí, například v Holandsku nebo v Británii, cítili občané sami, že o pomoc těmto lidem na okraji městské společnosti se nemůže starat pouze stát, ale že by pro to měli něco udělat i oni sami. Celé Dickensovo dílo je svědectvím tohoto občanského probuzení pro sociální otázky – a jeho úspěch je zároveň příznakem, že se „občanský sektor“ probouzí k životu.

Třetí důležitá souvislost je sekularizace, ústup náboženství a církví z veřejného života a postupné oddělování církví od státu. To, co dosud organizovaly hlavně místní církevní skupiny a obce jako součást svého života a působení, bude nyní třeba organizovat na laickém základě, ne ale působením státu. Pěkným příkladem je Armáda spásy s jasným křesťanským základem, ale s vlastní, na církvích nezávislou organizací.

Pro nás v českých zemích je ale podstatná hlavně čtvrtá souvislost, totiž souvislost s národním hnutím tam, kde národ zatím neměl svůj stát. Společnost, která se rychle modernizuje a urbanizuje, kde vzniká veliká hospodářská moc na státu nezávislá a kde se – dík mobilitě – hroutí tradiční struktury místní organizace, se může nadále stmelovat a udržovat pohromadě právě na základě veřejné společenské komunikace. Protože jejím nosičem nemůže být nic jiného než jazyk, stává se jazykově pochopený národ docela přirozeně hlavním organizačním základem a rámcem společenského života vůbec. Zatímco v národně a jazykově homogenních státech to vedlo jen k posílení demokratických tendencí, „novým“ národům nezbývalo, než se organizovat mimo stát. M. Hroch přesvědčivě ukázal, jak se tyto národní společnosti sdružují nejprve k cílům kulturním a jazykovým, jakmile tu však něčeho dosáhly, začínají usilovat i o cíle politické.

Občanský sektor – i když se mu tak u nás nikdy neříkalo – má v českých zemích mimořádně bohatou a úspěšnou tradici, a to už od poloviny 19. století. Jeho první velice střízlivý program vyjádřil K. Havlíček např. ve slavném článku „Co jest obec?“ z roku 1846. Protože však nevznikl jako odpověď na sociální problémy industrializace, nýbrž jako prostředek sebe-organizace Čechů, jeho hlavní náplní i cílem byl „národ“ a jeho „obrození“. Proto se také zaměřil především na činnosti kulturní a vzdělávací (Národní muzeum, ochotnická divadla, pěvecké sbory, lidové knihovny), na podporu národního živlu v jazykově smíšených oblastech („Matice česká“), na místní občanskou svépomoc (dobrovolní hasiči, Kampeličky) a konečně na budování symbolické „národní armády“ – Sokola po vzoru německých nacionalistických Turnvereinů. Český občanský sektor 19. století měl tudíž neobvykle širokou oblast činností a mimořádně širokou základnu, nejen ve městech a v průmyslových oblastech. Mezi jeho vrcholné výkony patří jistě stavba Národního divadla, všesokolské slety i Jubilejní výstava v roce 1891. Poměrně rychlé a úspěšné budování vlastního demokratického státu po roce 1918 si však nelze vůbec představit bez této velkolepé přípravy budoucích politiků a funkcionářů. Stačí porovnat jeho průběh v Českých zemích se Slovenskem, kde většinu těchto funkcí dlouho suplovali Češi. Ostatně i všechny starší české a moravské politické strany vznikly v rámci tohoto „národního hnutí“ a měly tedy úplně jiný charakter než Strana slovenského ludu Andreje Hlinky.

Tím jsme si aspoň trochu připravili půdu pro určitější vymezení „občanského sektoru“. Které rysy jej nejvíce charakterizují?

  • ·      Spontánnost: vzniká nutně zdola, dobrovolným rozhodnutím a činností „obyčejných“ lidí, jak to přesně vyjadřuje označení „non-governemental“ čili NGO – nevládní či nestátní sektor.
  • ·      Rozmanitost: tvoří jej samostatné dílčí skupiny a organizace, které sice mohou spojovat podobné cíle, které však o sobě dlouho ani nevědí a teprve velmi pozdě mohou uvažovat o nějakém zastřešení. Princip jednotné Národní fronty náš občanský sektor fakticky zlikvidoval a redukoval na „zájmovou činnost“.
  • ·      Veřejný zájem: i když se jednotlivé skupiny a organizace mohou zpočátku sdružovat jen okolo společných zájmů, sledují nakonec vždycky něco, co ryze spolkové zájmy přesahuje. Tuto okolnost vyjadřuje označení „neziskový“.
  • ·      Občanské prostředí: o občanském sektoru lze mluvit jen tam, kde se organizuje na pozadí rovnostářské a vysoce individualizované společnosti, nezávisle na tradičních strukturách příbuzenských, místních, stavovských nebo církevních.

Občanský sektor tak zhruba řečeno pokrývá to, co chtějí jednotliví lidé sami od sebe společně dělat, a to v zájmu společnosti a druhých. Kdybychom se měli pokusit o definici, mohla by znít takto:

„Občanský sektor je spontánní a vždy dílčí sebe-organizace individualizované společnosti okolo veřejných zájmů.“

Společnost, jejíž členové se takto sami organizují, tím také zdůrazňuje, že ji není možné ztotožňovat se státem. Demokratický stát je pro ni jen jedním z orgánů její organizace, ostatně s jistým přeháněním by se dalo tvrdit, že stát je sám tou největší a nejsilnější neziskovou organizací. Jednotlivé složky, sdružení a organizace občanského sektoru jsou z povahy věci nutně dílčí: lidé se v nich sdružují vždy jen k určitým cílům a nikoho nenapadne, že by jinak museli mít třeba shodné názory. Vazba jednotlivých členů k jejich organizacím či sdružením je tedy z povahy věci určena a vymezena jistým účelem nebo tématem. Členství a činnost v jednotlivých sdruženích se tak v zásadě nemusí vylučovat, pokud se nevylučují jejich obsahové cíle. Tím se sdružení občanského sektoru podstatně liší od politických stran, které soutěží o vládu ve státě a musí tedy trvat na výlučném členství. Občanský sektor konečně tvoří vždy síť dílčích sdružení a organizací, která se nedá uspořádat do prosté hierarchie a pro niž je charakteristické množství různých horizontálních vazeb a spoluprací.

Pokud občanský sektor chápeme v tomto smyslu jako sebe-organizaci společnosti, je pro jeho pochopení nezbytné začít hlubším pohledem na moderní společnost samu. Jaký je vztah člověka k jeho společnosti? Co tvoří lidskou společnost? Jaké jsou její základní funkce? Co ji vymezuje navenek a co ji zevnitř drží pohromadě? Co ji odlišuje od jiných?  

Člověk a společnost

Že je člověk „tvor, žijící v obci“, případně „tvor, který vytváří obce“, Aristotelův zóon politikon, zní skoro jako banalita. Ovšem jen do té chvíle, dokud si nepoložíme otázku, proč tomu tak je, proč je právě tento rys pro člověka tak charakteristický? Biolog by přece mohl namítnout, že i jiní živočichové žijí ve skupinách a entomolog by dovedl uvést impozantní příklady vysoce organizovaného soužití ze světa hmyzu. Jenže Aristotelův výměr není tak naivní, jak by se mohl na první pohled zdát: nemluví totiž o „skupinách“, nýbrž o „obci“, polis. V obvyklém českém překladu „společenský tvor“ se tento rozdíl oslabuje a snadno by se dal i přehlédnout. Neboť při vší úctě k organizaci vlčí smečky nebo dokonce včelího úlu to jsou možná „společenství“, rozhodně však ne obce.

V čem je rozdíl? Jako je chování těchto tvorů do značné míry určeno biologicky, více či méně složitou soustavou vrozených vzorců chování čili méně přesně „instinktů“, je stejně určena i organizace jejich spolužití. Dokládá to především fakt, že je do značné míry druhově specifická a velmi podobná u všech společenství téhož druhu. Frischovy pokusy s komunikací včel to přesvědčivě prokázaly. A i když dnes někteří etologové zdůrazňují rozdíly v chování různých skupin např. primátů (často citovaný příklad s japonskými makaky, kteří se naučili umývat brambory ve vodě), přece jsou tyto rozdíly zcela nesouměřitelné s úžasnou rozmanitostí lidských skupin čili „obcí“. Jejich uspořádání, zvyky, způsoby obživy i náboženské slavnosti jsou právě tak rozličné jako kultury a jazyky příslušných kultur – a navíc se mohou ještě rychle měnit, kdykoli si to okolnosti vynutí. Lidské společnosti a obce tedy charakterizuje také neobyčejná pružnost, schopnost přizpůsobovat se proměnlivým podmínkám a nacházet nové životní strategie v prostředích, kam už člověka žádný z jeho biologických příbuzných z rovníkové Afriky následovat nemohl.

Pružnost společenských uspořádání a způsobů existence obcí vychází ovšem z obdobných schopností člověka jako takového. Každodenní život kanadského Inuita, afrického T-kunga a průměrného obyvatele Manhattanu se od sebe liší tak, že nepředpojatý pozorovatel musí pochybovat o tom, že by měli vůbec něco společného. A přece jsou všichni tři z biologického hlediska téměř nerozlišitelní. Dokonce i mezi člověkem a šimpanzem je genetický rozdíl překvapivě malý – propastná odlišnost jejich života musí tedy vězet v něčem úplně jiném. Zvláštní a jedinečné možnosti člověka nejsou zřejmě dány nějakým zdokonalením pevného biologického vybavení, nýbrž radikální změnou celkové strategie. Na rozdíl od jiných živočichů, u nichž jako by příroda hledala co nejlepší přizpůsobení pro určitý způsob života v určitém prostředí, u člověka jako by na ně téměř úplně rezignovala. Jako kdyby genetický rozdíl mezi lidoopy a člověkem spočíval ne v tom, že člověk má něco lepšího nebo něco navíc – ale že v jeho biologické výbavě naopak něco chybí. Německý kulturní antropolog Arnold Gehlen proto charakterizuje člověka jako „Mangelwesen“, nedostatkovou bytost. Bytost, která je stejně dobře přizpůsobena – nebo spíš nepřizpůsobena – pro život v buši, v Arktidě i za bankovní přepážkou.

Člověk totiž nepřichází na svět jako lovec kožešin nebo úředník, ale jako bezmocné nemluvně, v obou případech dojemně podobné. Právě bezmocností svých mláďat ostatně člověk také zcela vybočuje z běžných živočišných standardů – a zdá se, že právě tato okolnost mu hned na počátku jeho dráhy ukázala cestu. Zoufalý nedostatek své přirozené výbavy – kterého si všiml už Sókratés v rozhovoru s Prótagorou (Protagoras 321c) – musel člověk od samého začátku kompenzovat v několika směrech. Předně daleko lepší péčí o svá mláďata, za druhé vynalézavostí a konečně vytvořením lidského společenství čili obce. Zdůrazňuji, že všechny tři složky specificky lidské životní strategie musely vzniknout „najednou“ nebo přinejmenším souběžně, protože jedna bez druhé by nebyla k ničemu, přesněji řečeno, nebyla možná. Sókratés se sice domníval, že problém člověka „nahého a bezbranného“ vyřešil Prométheus tím, že mu dal oheň, ale jak by si s ním člověk poradil a k čemu by mu byl bez rodiny a obce už v dialogu nerozvádí. Antropologické nálezy ostatně naznačují, že ohněm to asi nezačalo.

Ale vraťme se k obci jako nutnému předpokladu pro člověka. Na luxusní kulturní vybavení svých obcí si Evropané za dlouhá staletí tak zvykli, že právě v Evropě (a nikde jinde) mohla počátkem novověku vzniknout představa, že lidská společnost vzniká sdružením jednotlivců, „společenskou smlouvou“. Tento mýtus novověké Evropy se sice dobře hodí pro politologický výklad uspořádání státní moci podle individualistických představ, z antropologického hlediska je však zcela absurdní, daleko naivnější než stařičký mýtus Platónův. Každý člověk se naopak do společnosti rodí a jen mezi lidmi, jen v nějaké obci může v člověka dospět. Příklady „vlčích dětí“, které se nejen nikdy  nenaučily mluvit, ale dokonce nebyly schopny ani lidského sexuálního chování, naznačují, jak hluboce člověk na společnosti závisí. Individualizovaný a samostatný jednotlivec rozhodně není výchozím bodem lidské Odysey, ale naopak pozdním a spíše výjimečným výsledkem dlouhého společenského vývoje v jedné – té naší – části světa. A společenský vývoj posledních staletí není postupem sdružování, nýbrž naopak bolestivého uvolňování z příliš těsných pout lidských obcí.

Protože nám nejde o vědecký výklad lidské fylogeneze, nýbrž o výklad společnosti, můžeme si snad dovolit i následující ne zcela přesné přirovnání. Biologickou a kulturní složkou lidské výbavy jistě nelze vzájemně poměřovat a srovnávat: každá z nich se také buduje  podstatně odlišným způsobem. Přece však stojí za úvahu, že vybudování úplného – i když maličkého – lidského těla trvá devět měsíců v těle matky, kdežto lidské dospívání v „těle“ společnosti si vyžaduje patnáct až dvacet roků a v poslední době se dokonce ještě prodlužuje. Jak si s tou první úlohou pomůže příroda, zůstává pro laika tajemstvím. Ale i v té druhé si musí člověk poradit s neuvěřitelným objemem úkolů, počínaje záběhem smyslového vnímání a motoriky, přes chůzi, řeč a myšlení, spoustu užitečných i méně užitečných znalostí a dovedností až po budování charakteru a dospělých lidských vztahů. Jak to každý z nás dokázal, zůstává rovněž tajemstvím – a přece se to každému z nás aspoň do jisté míry podařilo.

Zvláštní povaha lidské obce je tedy dána především tím, že je lidským, kulturním dílem. Není jen společenstvím dospělých, ale také nezbytným prostředím pro dospívání a výchovu, jakýmsi kulturním inkubátorem. Zde si člověk osvojuje všechno to, čím musí doplnit a kompenzovat nedostatečnost svého hardwarového vybavení, a jakmile si to osvojil, účastnit se jeho dalšího předávání a zdokonalování. Na rozdíl od naší biologické stránky, kterou přece jen drží pohromadě laskavá příroda a chrání ji (zatím) před naší všetečností, s kulturní stránkou člověka je to jinak. Staří její závaznou podobu připisovali předkům, dnes ji odvozujeme od kulturního předávání čili tradice. Ať tak či onak, je zcela v rukou obce. Přesněji řečeno, ještě donedávna byla. Velkolepý proces emancipace jednotlivce, zahájený kdysi křesťanstvím, totiž zřetelně směřuje k dalšímu převratu strategie. Počínaje renesančními utopisty a osvícenstvím dělá moderní člověk všechno pro to, aby vzal i rozvrhování své kultury a své obce do vlastních rukou. Tradice zklamala, musíme se opřít jen o společný rozum. Jako se kdysi člověk zbavil pevného krunýře biologické danosti a vrozených instinktů, zbavuje se dnes i pevné kostry vyzkoušené tradice a chce si hledat další cestu sám. Jedno ze základních napětí soudobých společností je právě spor mezi těmi, kterým zavedené pořádky a tradice, i když velice oslabené, připadají stále ještě příliš svazující – a na druhé straně těmi, kterým se z přemíry stupňů volnosti začíná točit hlava.

Tento podivuhodný proces jako by probíhal ve vlnách. Tak koncem šedesátých let proběhla světem – od Evropy až po Maovu Čínu – vlna jakéhosi emancipačního optimismu a místy pošetilého nadšení, dnes naopak můžeme pozorovat až ustrašené pokusy o různé „návraty“ neznámo kam. Moderní společnosti přepadají panické strachy ze všeho možného i nemožného: z bludných asteroidů, z konce tisíciletí, ze skutečných a častěji domnělých epidemií, z ozonových děr, globálních katastrof a dokonce i z kouření. Čas od času podléhají civilizovaní lidé návalům paniky a zoufale hledají něco pevného, čeho by se mohli chytit v závrati z pracně vybojované volnosti. Zatím měli ale zpravidla smůlu: sedli pokaždé na lep uhrančivým podvodníkům.

Ale teď zpátky k našemu tématu. Rozmanitost lidských obcí či společností je jistě nepřeberná. Přece však se dají všude nalézt základní struktury, podle nichž se společnosti organizují. Můžeme se je dokonce pokusit seřadit do jakési posloupnosti, která možná také odráží dějinný proces vývoje lidských obcí. Základní a patrně nejstarší princip organizace lidských společenství je příbuzenství – rozšířený systém rodinných vztahů. Příbuzenská organizace nás sice v něčem spojuje s jinými živými tvory – tak každý včelí úl je z tohoto hlediska jediná rodina se společnou matkou – u člověka je však i příbuzenství silně utvářeno kulturou. Lidská rodina může mít celou řadu variant od nejrozšířenější monogamní až po výjimečnou polyandrii, jako rodina je však zcela univerzální a teprve v moderních nebo dokonce postmoderních společnostech tvoří lidé nežijící v rodinách významnou část populace. Vedle rodinné organizace jako takové platí však ve všech známých lidských společnostech i poměrně přesná pravidla pro tvoření společensky uznávaných párů, pravidla endogamie a exogamie. První z nich vymezuje nejširší možnou oblast, kde si člověk může hledat partnera, exogamie naopak vymezuje zakázanou oblast blízkých příbuzných, kteří se partnery stát nesmějí.

Diskuse o smyslu či evoluční výhodě těchto zvláštních a někdy i velice složitých pravidel sice stále pokračují, je však zcela jisté, že jednou z hlavních je obrana proti úplnému uzavření příbuzenské skupiny. Pravidlo exogamie na jedné straně zvyšuje dolní hranici demograficky udržitelné skupiny z asi 300 na téměř 450 osob (menší skupina vyhyne), jednak nutí menší rodinné podskupiny navazovat vnější příbuzenské vztahy a tak brání například kastovnímu uzavírání. Nějaká pravidla exogamie sice existují ve všech lidských společnostech, mohou však být velice rozmanitá. Francouzský antropolog C. Lévi-Strauss rozlišil dva hlavní typy exogamie, totiž křížovou čili vzájemnou výměnu partnerů mezi dvěma rody (A dává B, B dává A) a ještě účinnější výměnu v jakémsi kruhu či síti (A dává B, B dává C…). Jiným příkladem kulturní povahy lidského příbuzenství je skutečnost, že všechny známé společnosti adopci dětí nejen uznávají, ale adoptivní děti pokládají za zcela rovnoprávné. I příbuzenství je tedy u člověka silně kulturně podmíněné a tedy také rozmanité.

Sama pravidla endogamie a exogamie už tedy zaručují, že žádná lidská skupina není ryze příbuzenská, přesněji řečeno může být pokrevně příbuzenská jen v jedné – buď ženské nebo častěji mužské – linii. V usedlých zemědělských společnostech, které dovolují větší hustotu osídlení a početnější sídla, pak pomalu převládá organizace místní, vesnická či sousedská. Ne že by příbuzenské struktury úplně nahradila, ale vytváří další vrstvu organizace společnosti. V některých kulturách tak vzniká organizace klanová s pouze hypotetickým nebo dokonce fiktivním společným předkem. V místní organizaci na principu „stálého sídla“, stabilitas loci, tak dlouhodobé sousedské vztahy postupně zatlačují příbuzenství do domácí sféry rodiny a budují nad ním vztahy společné příslušnosti k místu. O významu místní organizace svědčí například nejběžnější česká příjmení, Novák nebo Novotný: obojí původně označovala ty, kdo stálost sídla porušili. Jejich „novost“ ve vesnici byla pro jejich okolí tak významná, že jejich potomkům zůstala natrvalo.

Princip stálého sídla se ruší teprve ve městech, kde jsou „Nováky“ úplně všichni, přinejmenším na počátku. Nemají tedy k dispozici žádné předem dané organizační struktury a kromě toho se mezi sebou už nemohou všichni ani znát. Teprve městské společnosti se tedy musí organizovat explicitně a vytvářet umělé, ryze kulturní struktury autority a práva, instituce v užším slova smyslu. Sílící dělba činností v pokročilejších a bohatších společnostech, růst majetku a touhy po bezpečí si pak vynucuje vznik velkých, pevně organizovaných společností – států. Státní organizace společnosti přinesla hlavně lepší ochranu bezpečnosti života i majetku, zejména když si dokázala vyhradit monopol na násilné donucení a ozbrojenou obranu. Ani instituční organizace místní a příbuzenskou nenahradila, ale vytvořila další úroveň nad nimi. Když však vypukla industrializace a s ní masový pohyb obyvatelstva do měst, byla na to společnost už připravena. Na druhé straně silové vztahy mezi státy, konflikty a častá potřeba společné obrany – jinak řečno vnější ohrožení – udržovaly státy jako pevné a stabilní instituce. Příslušnost ke státu je sice daleko volnější a nechává člověku podstatně delší „vodítko“, je to však stále ještě více méně pevný vztah.

Delší období míru a prosperity, většinou garantovaná nějakou „globální“ mocí, oslabují potřebu státu jako záruky bezpečnosti a redukují jej na poskytování různých služeb. Souběžně s tím se i ve společnosti dostává do popředí to, čím ona sama jako společnost trvale žije, totiž společenská komunikace v širším slova smyslu. V moderních městských společnostech žije každý člověk ve více nebo méně bohaté síti rozmanitých vztahů, vazeb a styků, od vztahů trvalých a podstatných až po komunikace docela vnější, příležitostné a efemérní. Stačí se podívat do svých diářů a telefonních seznamů. Budou tam nejbližší rodinní příbuzní a přátelé, známí, s nimiž se pravidelně navštěvujeme, bývalí spolužáci, kolegové ze zaměstnání a spolků, obchodní partneři a řemeslníci a nakonec možná i adresy obchodů, kam chodíme běžně nakupovat. Jsou to vlastně stopy předchozích komunikací, které trvají nebo u nichž očekáváme, že by se mohly opakovat. A pak je tu ještě nepřeberné množství komunikací úplně nahodilých, které žádné pokračování ani opakování nemají. Všechny dohromady pak tvoří „naši společnost“, konkrétní podobu společnosti pro každého z nás.

Německý sociolog Niklas Luhmann je však přesvědčen, že současná společnost je ve své podstatě právě souhrnem nebo sjednocením takových „komunikací“ všech svých příslušníků. Ještě přesněji tvoří společnost právě ti, kteří mezi sebou intenzívně komunikují čili – řečeno s Karlem Poláčkem – „my, co spolu mluvíme“. Společnost podle Luhmanna končí tam, kde na místo komunikací nastupují události jiného druhu – například násilné. Je to „nejširší systém všech komunikací, v jehož okolí se už nedějí komunikace, nýbrž události jiného typu“.

Člověka navyklého ztotožňovat společnost se státem a vymezovat ji jeho zeměpisnými hranicemi může toto vymezení jistě zarazit. Jako byl každý z našich předků stálým příslušníkem své vesnice, „přivázaným k hroudě“, je i pro nás běžná spíše představa pevného státního občanství, průkazu a rodného čísla, jímž si nás společnost označila jako svůj inventář. Jenže pro člověka, který má nejbližší příbuzné v Australii, zaměstnavatele v Holandsku nebo spolužáky ve Francii, vypadá společnost skutečně jinak. A jak takových mezi námi přibývá, získává právě jejich pohled také stále větší váhu. Maastrichtské dohody o „volném pohybu osob, zboží a služeb“ neruší jen celnice a závory na hraničních přechodech, ale také pojetí státní společnosti, která končila právě na těchto hranicích. A co jiného znamená „globalizace“ než to, že hranice mezi společnostmi se nedají nakreslit na mapě, ale probíhají kdekoli uprostřed mezi lidmi, kteří „spolu nemluví“?

Pro myšlení o lidské společnosti z toho pak ovšem plynou velice závažné důsledky. Určitou společnost – třeba právě českou – pak netvoří pevně daný soubor jedinců, nýbrž soubor jistých činností, totiž setkání a komunikací mezi nimi. Společnost tu není jako daná a neživá věc, ale společnost se děje – a existuje jen proto, že se tím sama udržuje. Kdyby se o ni lidé přestali starat, jako společnost by zanikla. Společnost je tedy živá a má blíž k organismu než ke stroji nebo ke schématu. Má jistě své hranice, ale ty nejsou absolutní a pevné jako na mapě, ale jsou propustné jako třeba buněčná blána nebo pokožka našeho těla: občas komunikujeme i do svého okolí. Její hranice jí neurčuje nikdo jiný zvenčí, ale sami její členové tím, jak ji budují a udržují, čili jak často a s kým komunikují. Společnost jako soubor komunikací je tedy ze samé své povahy proměnlivá a je také historická, protože má i svoji paměť.

Komunikační společnost

Je-li společnost tvořena komunikacemi mezi svými členy, bude i její organizace záviset na tom, jak její členové komunikovat potřebují, a na druhé straně na tom, jaké k tomu mají prostředky. Podívejme se tedy ještě jednou na typologii organizace lidských společností, tentokrát s ohledem na podmínky a možnosti komunikace.

  1. 1.   Příbuzenská organizace, založená na tom, že všichni členové dané společnosti jsou spolu nějak spřízněni – ať už pokrevně nebo sňatky. Všichni ostatní jsou z ní z povahy věci vyloučeni. Jakožto spříznění a příbuzní mají všichni členové vůči sobě nepodmíněné příbuzenské vztahy a závazky a všichni navíc prošli podobnou výchovou: společnost je tedy podstatně homogenní. Příbuzenská organizace je založena na přímé komunikaci řečí a určuje také hierarchické uspořádání moci a autority: v rodině vládnou starší. Zejména pro udržování širší komunikace tu ovšem hraje významnou roli také výměna žen a darů, neboť soudržnost širšího, endogamního společenství se udržuje právě vzájemnými sňatky a oběhem darů.
  2. 2.   Místní organizace se liší tím, že podstatným svazkem mezi jejími členy je sousedství. Je tudíž typická pro společnosti usedlé, zemědělské. Příbuzenství v ní jistě hraje také významnou roli, ale na místo společného předka, stařešiny, který by společnosti vládl, nastupuje „legendární předek“ či „praotec“, kterého už nikdo nezná. Také místní (klanové, vesnické i městské) společnosti jsou v podstatě homogenní, kulturní blízkost však není dána příbuzenstvím, nýbrž výchovou a vznikající veřejností. Shromáždění starších, rodových náčelníků, rozšiřuje komunikaci přes hranice domácností a vytváří první veřejný prostor. V tomto prostoru pak probíhá také vyprávění a spontánní šíření novinek, vesnické „drby“, anglický chatter, pro nějž neexistuje přiměřený český ekvivalent. (Naše „žvanit, tlachat“ je příliš pejorativní.) Se vznikem obchodních měst a migrace obyvatel se homogenita už udržuje pouze kulturním ovlivňováním, komunikační prostředky se však i nadále omezují na přímou – případně veřejnou – řeč.
  3. 3.   Státní organizace vzniká tam, kde se komunikace stává problémem – jinak řečeno, kde si rozsah společnosti a míra její organizace vynucují písemnou komunikaci. Obchod, organizace daní a různých služebností (veřejné práce, roboty, platby kněžím a úředníkům), dlouhodobé smlouvy a majetkové záruky, později i potřeba evidence nemovitostí a právo už nemohou vystačit s efemérní komunikací mluveným slovem a potřebují písemný záznam. Přesný zápis, který trvá. Tím ovšem dostává také mezigenerační předávání jazyka i ostatních složek dané kultury (vyprávění, náboženské texty, zvyky, zákony) dříve neznámou oporu a stálost. Tradice čili obsah kulturního předávání byla až do této doby odkázána pouze na to, co se v každé generaci podařilo předat a bylo následující generací přijato. Všechno ostatní se nenávratně ztratilo.
    Státní organizace a písemná komunikace znamená tedy předně nesmírné posílení tradice a její konzervování. Písemná komunikace je primárně dokumentací. Proto v nejstarších státech stačilo, když dovedli číst a psát pouze kněží. Postupem času se však ukázalo, že dík písemné komunikaci lze spolehlivě organizovat i daleko širší a rozlehlejší společnosti – státy v novodobém smyslu slova. Písemnými výnosy, zákony a listy může panovník vládnout na dálku i těm, kteří se s ním nikdy nesetkají. Potřebuje k tomu ovšem místní zprostředkování (místodržitele, guvernéry) a tlumočení do srozumitelného jazyka.
  4. 4.   Národní organizace novověku je už zcela založena na zprostředkované jazykové komunikaci, která postupně nahrazuje i přímou hrozbu a aplikaci násilí. Absolutistický panovník nemusí být vidět ani slyšet, jeho moc může zůstávat v pozadí a skrytá – a přece se jeho vůle na celém území prosadí. Musí ovšem být všem členům společnosti srozumitelná. Národní organizace společnosti tedy nutně předpokládá společný jazyk, při vhodných komunikačních prostředcích (tisk, cesty, pošta) však už nepotřebuje žádné osobní zprostředkování např. místní šlechty, jejíž roli přebírá závislé státní úřednictvo, byrokracie.
    Je-li obyvatelstvo gramotné, lze zavést přímý výběr daní a vládu pomocí ediktů a nařízení. Proto se už v pozdním středověku podařilo v západní Evropě (Anglie, Francie, Španělsko) ustavit absolutistické národní státy, spojené společným jazykem a byrokratickou komunikací se státem. Tyto státy pak prosazují i povinné veřejné školství, jednotné vzdělávání státních úředníků a funkcionářů a novou právní kulturu. Už zmíněný Tocqueville přesvědčivě ukázal, že ani Francouzská revoluce nepředstavuje z hlediska faktické organizace společnosti žádný pronikavý zlom, nýbrž že jen urychlila tyto tendence moderního racionálního státu. Napoleonské reformy administrativy a práva jsou toho dokladem: jimi vzniká samostatný občan „bez privilegií“ jako univerzální jednotka společnosti a otevírá se také prostor pro realizaci občanských práv a demokratické vlády.
    Ani přechod od absolutismu k demokracii – jakkoli v politické historii nápadný – není z tohoto hlediska zásadním obratem, nýbrž pokračováním téže logiky. Rozvoj masové komunikace, novin v 19. a rozhlasu a televize ve 20. století, umožnil vznik veřejného mínění, které se pak politicky projevuje v zastupitelské demokracii a uskutečňuje ve volbách. Rozhlas a televize, které nechávají politické reprezentanty mluvit k občanům přímo, pak ještě zdůraznily význam společného jazyka, neboť televizní projev už nejde dobře ani tlumočit. Dokonce i pouhá vada řeči se stává pro politika vážným handicapem. Tento rostoucí význam jazyka ve veřejném životě také pomáhá pochopit tzv. národní hnutí 19. a 20. století, včetně českého národního obrození. To nejsou jen výbuchy nepochopitelné iracionality, nýbrž vycházejí z realistického hodnocení komunikační situace: národní jazyk se buď musí stát jazykem veřejného mínění – a tedy jazykem státním – anebo pozvolna odumřít. Podobně rozpad mnohonárodních států ukazuje, že moderní demokratický stát se bez společného jazyka neobejde.
  5. 5.   Mezinárodní společnosti začaly vznikat v mateřských zemích velkých koloniálních říší už v 19. století, zejména ve velkých a přístavních městech. Komunikace se tu ovšem odehrávala výhradně v jazyce mateřské země, který se přistěhovalci museli rychle naučit – aspoň jako jazyk komunikace na veřejnosti. Pokud jim to dělalo velké obtíže, naučily se jejich děti mluvit zvláštní zjednodušenou formou tohoto jazyka, kterému se odborně říká kreolský. Kulturní odlišnosti se zde daly ještě do značné míry potlačit tím, že přistěhovalci žili mezi sebou a do vyšších vrstev společnosti neměli přístup. Teprve masová imigrace 20. století, která se dotkla všech bohatých zemí, začala vyvolávat etnická napětí a xenofobní reakce domácí společnosti. Někteří etologové proto soudili, že 10 až 15% etnicky vzdálených přistěhovalců představuje pro normální lidskou společnost asi maximum toho, co je ještě únosné. Ve velkých městech západní Evropy je ovšem tato hranice už dnes daleko překročena a ukazuje se, že vhodnou výchovou se nebezpečí xenofobie dá aspoň omezit.

Pokusili jsme se tedy ukázat, že ve všech typech společnosti hrála komunikace velkou úlohu. V současné době ovšem význam všech ostatních organizačních principů (příbuzenství, sousedství, národní příslušnosti) zřetelně klesá, takže význam komunikace vystupuje tím víc do popředí. Nebývalý rozvoj komunikačních prostředků má přirozeně vliv i na organizaci společnosti. Vyvozovat z toho dalekosáhlé důsledky by bylo asi předčasné, můžeme si však připomenout některé významné trendy.

  • ·      Globalizace: v některých oblastech společenského života, především ve financích, obchodě, technice a vědě, se oblast komunikace prudce rozšiřuje, takže „komunikační společnost“ zde zahrnuje doslova celý svět.
  • ·      Vedle prostředků masové jednosměrné komunikace, které charakterizovaly 20. století (tisk, rozhlas, televize), se rychle prosazují dokonalé prostředky rozptýlené či „kapilární“ rychlé dálkové komunikace oběma směry (elektronická pošta, Internet). Protože mají k dispozici stále širší možnosti komunikace obrazové atd., představují např. internetové informační zdroje stále vážnější konkurenci informačním médiím hromadným. Místo velmi omezeného počtu národních televizních kanálů by tu občan mohl získat přístup k prakticky neomezenému počtu zcela nekontrolovatelných informačních a zábavních zdrojů.
  • ·      Oba tyto trendy si ale vynucují užívání jednotného světového komunikačního jazyka, poměrně primitivní lingua franca, jímž je jednoznačně „mezinárodní“ angličtina. To má ovšem nezanedbatelný vliv na hospodářství i na jazyky národní.

Dílčí kontexty

Pokud přistoupíme na funkční vymezení společnosti jako nejširšího souboru komunikací, musíme vzít také v úvahu, že přinejmenším moderní městský člověk žije v mnoha různých dílčích společenských kontextech, v rozmanitých segmentech společnosti. Komunikační teorie společnosti však zároveň umožňuje tyto různé kontexty libovolně jemně rozlišovat a popsat. Každý z nás žije v nějakém kontextu své rodiny a blízkých přátel, v nějakém sousedství, v nějaké oblasti profesní, zájmové a veřejné – a v každé z nich také odlišně komunikuje. V každé z nich používá jiné komunikační prostředky, jiný jazyk – a každá z nich je také jinak rozsáhlá či bohatá. Tak jsou lidé, kteří se intenzívně věnují svému blízkému okolí, své obci, svému koníčku – anebo naopak žijí jen své vědě, povolání, případně veřejnosti.

Tyto dílčí kontexty se přitom většinou navzájem zásadně nevylučují (jen osobní kontext bývá zatím zpravidla jediný) a nedají se ani uspořádat do nějaké jednoduché hierarchie. Tak například nemusí platit, že by intimní lidský kontext byl soustředěn na jednom místě a profesní kontext byl podstatně širší, „globálnější“. Není dnes výjimkou, že člověk má svoji nejbližší rodinu na druhém konci světa, kdežto jeho profesní zájem jej váže na jediné místo a podobně. Jeden do druhého také často prosakuje nebo dokonce přechází: z vědecké spolupráce se může vyklubat hluboký intimní vztah, veřejná činnost může prolínat do vlastních hospodářských zájmů a tak dále. To je pro oblast činnosti „občanského sektoru“ zvlášť významné.

Pro analýzu společnosti jako komunikace je patrně nejlepší rozlišovat různé oblasti či segmenty společenské komunikace, které se přirozeně uzavírají do sebe svým specifickým jazykem a typem komunikací. Příklady mohou být oblasti jako finance, hospodářství, administrace, právo nebo věda. Každá z nich si buduje svoji specifickou oblast a ustavuje svůj typ komunikování, vymezuje si své hranice a stanoví si také, jakým způsobem a za jakých podmínek bude komunikovat s ostatními. Ač si to často neuvědomujeme, jsme už ve skutečnosti zvyklí na to, že v každé z nich komunikujeme jinak, a to dokonce i v případě, že v nich komunikujeme se stejnými lidmi. Tak člověk může psát několik dopisů po sobě a každý jinak – a může se dokonce stát, že bude psát příbuznému jednou jako synovci a podruhé jako veřejnému činiteli nebo obchodnímu partnerovi. Právě z této choulostivé zkušenosti pak vycházejí i moudré rady, které takové prolínání nedoporučují: „co je v domě, není pro mně“.

Komunikace a solidarita

V této chvíli by však už laskavý čtenář mohl začít ztrácet trpělivost: co to má společného s občanským sektorem? A právě k tomu se teď skutečně musíme vrátit.

Společnost založená na komunikaci má totiž zcela specifický charakter. Všechny starší typy organizace společnosti se zakládaly na nějakém principu, který každého nějak zařazoval. Tak každý člověk má (nebo aspoň měl) nějaké příbuzné, každý má nějaké sousedy a těch není nikdy mnoho. Ve starších typech společnosti tak každý patřil do nějakého společenství či skupiny dostatečně malé či přehledné na to, aby se v ní neztratil. Ještě v rodových a klanových společnostech neexistovali lidé naprosto opuštění a osamělí. Ať byl jejich život jakkoli bídný a chudý, vždycky tu byla jasná vazba ke skupině, která se o ně má postarat – a tato skupina to dost dobře nemohla přehlédnout. Ještě místně organizované společnosti (až po předválečnou Československou republiku) mohly tuto starost přisoudit „domovské obci“. Teprve v městských a individualizovaných společnostech se vyskytují totální „bezdomovci“, dávní římští proletarii, kteří nemají doslova nikoho a nikde nejsou doma.

Viděli jsme, jak právě tato okolnost – například v čerstvě industrializované Británii – vedla ke vzniku občanských charit a občanského sektoru vůbec. Nejhrubší případy hmotné bídy sice dnes více nebo méně řeší státní sociální pomoc, v současných společnostech však vzniká také množství méně nápadných společenských handicapů, na něž je každá administrativní pomoc krátká. Čím to je?

O společnosti založené na komunikaci jsme řekli, že se musí neustále budovat, a to zevnitř a sama. To je ovšem zjevná metafora: budovat ji musí její členové, a to tím, že si budují své vlastní kontakty, komunikace čili „společnosti“. Společnost se tak buduje více méně nekoordinovanou činností jednotlivých subjektů, kteří při tom sledují velice rozmanité cíle. Spontánní povaha této „sebetvorby“ společnosti přináší nesporné výhody: je velice účinná, dává jednotlivým účastníkům nejvíce možností a nechává je komunikovat právě tam, kde oni sami nejlépe vědí, že to přinese nějaký úspěch. Zároveň ovšem nutně vede také k tomu, že míra účasti jednotlivých lidí na takto tvořené společnosti bude mimořádně rozdílná. „Komunikační kapitál“ je dnes asi ještě významnější než majetek nebo politická moc. Vedle lidí „komunikačně bohatých“ jsou ale ve společnosti také komunikační žebráci a dokonce lidé, kteří se octli mimo společnost. Ne tím, že by snad byli něco provedli nebo že by je z ní byl někdo vyloučil, ale prostě tím, že o své kontakty a komunikace nějak přišli – anebo si je vůbec nedokázali vytvořit.

Ztrátu společenských kontaktů a komunikace pokládaly všechny lidské společnosti za velké neštěstí. Vyloučení z kmene či obce byl ten nejtěžší trest a o dítě, které ztratilo rodiče, se společnosti pokoušely nějak postarat. Dnes se do podobné situace dostávají staří lidé, kterým jejich příbuzní a přátelé vymřeli, lidé všelijak postižení, nepříjemní a protivní. A samozřejmě uprchlíci, cizinci, kteří jsou ze společenské komunikace vyloučeni už tím, že neumějí jazyk a navíc v nové společnosti nikoho neznají. Společensky a komunikačně hadicapovaní lidé žijí často pohromadě ve slumech velkoměst, kde mohou jen čekat, zda se aspoň na jejich děti neusměje štěstí. Pokud se v moderní společnosti ani nevyznají, nemohou si sami pomoci a společnost, která se řídí jen dílčími zájmy, se o nich nejspíš ani nedozví.

Komunikační teorie společnosti tak dovede vysvětlit, co moudří lidé vždycky tušili – že lidskou společnost nevytváří příbuzenství ani sama blízkost, ale solidarita a účinná pomoc. Na otázku „kdo je můj bližní?“ – to jest, moderně řečeno, kdo patří do mé společnosti – odpovídá Ježíš v evangeliu příběhem o milosrdném Samařanovi, který se ujal cizího člověka v krajní nouzi. „Kdo se stal bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ – „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ (Lk 10, 29 – 37)

Program účinné občanské pomoci všem, kteří to potřebují, tak není jen výrazem soucitu a už vůbec ne nějaké sentimentality, protože právě a teprve takovou pomocí se lidská společnost buduje jako skutečně lidská.

(únor 2001)