Občan a der Bürger

Záměrem tohoto skromného příspěvku je ukázat jednak zřejmé paralely a podobnosti české varianty občanské společnosti se společnostmi sousedními, jednak ale také možná méně zřejmé specifické rozdíly, jimiž se od nich lišila a do jisté míry stále liší. Bystří pozorovatelé české společnosti, kteří měli zkušenosti odjinud, se tu často dožívali těžkých zklamání. Po prvotním nadšení z české srdečnosti, bezpředsudečnosti, občanské rovnosti až rovnostářství, ze zdejší ochoty přijímat a úspěšně napodobovat cizí vzory – až po ochotu ke kolaboraci v obdobích útlaku – si po letech často stěžovali, jak je jednání jejich českých sousedů a spolupracovníků těžce zklamalo a dokonce zaskočilo. Stěžovali si na neprůhlednost a nepochopitelnost vnitřních poměrů české společnosti, na nečekané akce i reakce.[1]

Ve známém příkladu o přímočarém jednání německého a naopak na oko přátelského, ale nespolehlivého až úskočného českého správce hospodářství v „České otázce“ Masaryk možná reflektuje i svoji vlastní zkušenost. Ne právě povzbudivou zkušenost člověka, který se na moravsko-slovenském pomezí sice narodil, ale důležitou formativní část svého života prožil jinde, ve Vídni a v Jeně. Jeho velmi kritické srovnání vyjadřuje i vlastní zklamání z postojů české (a moravské) společnosti k jeho nepochybně moderním a občanským iniciativám, které dlouho končily ostrými konflikty. Od afér s prostějovským farářem, s Hilsnerovým  procesem v Polné až po tu největší okolo Rukopisů, vnímala velká část české společnosti Masaryka jako v lepším případě šťouru a kazimíra, který ruší národní solidaritu a vnáší do společnosti rozbroje.

Tím překvapivější byl náhlý a téměř totální obrat veřejného mínění po první světové válce a po nečekaném úspěchu 28. října, kdy se z Masaryka stal naopak nejen uctívaný symbol, ale téměř idol české společnosti, jak si na to sám občas stěžoval. Místo dospělého přijetí jeho autority, jak si to patrně přál, stal se předmětem téměř dětinského uctívání, které nepřipouštělo žádný kritický hlas. Je jistě příznačné, že si česká společnost samozřejmě prosadila, že její velmi demokratický president bude bydlet na impozantním hradě českých králů a že na veřejnosti bude vystupovat hlavně na koni. Také téměř oficiální titul „tatíček“ – vedle obou dávno zemřelých Otců, Karla IV. a Františka Palackého – svědčí o všem jiném než zrale občanském postoji k demokracii.

Jako všude jinde v Evropě, jen s jistým zpožděním, vtrhla do českých zemí počátkem 19. století modernita. Své časové zpoždění kompenzovala prudkostí, s níž se v Čechách prosazovala a rozvíjela. Industrializace, pracovní příležitosti ve velkých městech lákaly populační přebytky poměrně prosperujícího venkova a mladší synkové se vydávali za obživou „do světa“. Tím ovšem nechávali za sebou téměř všechny společenské kotvy tradičních rodin, příbuzenství a sousedství, i tradiční instituce zemědělské společnosti, zejména církevní. Vřelý a citový barokní katolicismus se silnými stopami předkřesťanského vztahu ke kraji, k poutnímu místu, k domu a statku, jim totiž na cestu nemohl dát téměř nic. Přicházeli do šeredných a beztvarých předměstí, do ubohých ubytoven a činžovních domů narychlo budovaných čtvrtí, kde se sice ještě pár desetiletí lidé scházeli na dvoře jako na návsi, jinak ale na sobě navzájem prakticky nezáviseli a každý si své živobytí hledal a hájil sám. Zejména katolická církev se sice občas hrozila žalostných poměrů na předměstích, pro tyto lidi ale mnoho neudělala. A pokud pro ně něco dělali jednotliví faráři, ležel jim už na srdci víc národ a vlast než církev a náboženství.

Tato nová situace celých vrstev hlavně česky mluvícího obyvatelstva, kde byla populační exploze zvlášť silná, se celkem přirozeně stala motorem národního obrození, až dotud neseného spíše jen vzdělanci. Ti se samozřejmě inspirovali hlavně z německých zdrojů a i v pozdějších fázích Češi ochotně přebírali německé národní instituce a témata. Období 1870 až 1914 se tak stalo zlatou dobou mimořádného rozkvětu svépomocných spolků a sdružení, od dobrovolných hasičů a vzájemných pojišťoven a záložen až po spolky divadelní, čtenářské a pěvecké, které novému národu nahrazovaly chybějící instituce hospodářské, kulturní, vzdělávací a především ovšem národní. Zakladatelem jednoho z největších a nejvlivnějších národních hnutí, českého Sokola, byl pražský Němec a jeho přesným vzorem Jahnův Turnverein. Teprve ve druhém sledu hledali čeští vzdělanci inspiraci i jinde v Evropě, například když se snažili ověřovat dokonalost svého jazyka na početných překladech Shakespeara nebo Moliera, a teprve koncem 19. století začali navazovat i významnější politické vztahy, zejména do Francie. Jedním z prvních vystoupení na mezinárodní scéně byla samostatná česká účast při zakládání olympijského hnutí.

Velké události národního života druhé poloviny 19. století, například kladení základního kamene Národního divadla, se sice ještě spojovaly s tradičními katolickými svátky, jejich obsah ale byl už téměř úplně národní. Nově vznikající česká veřejnost ve městech, kde pozvolna početně a nakonec i politicky převládla, se tedy celkem přirozeně identifikovala národně a jazykově, kdežto náboženské svazky zůstaly na venkově jako součást sice pěkných, ale zřejmě přežilých a zastaralých poměrů „doby copové“.

Nápadně „náboženská“ povaha vztahu k vlastnímu národu by nám ovšem neměla zastřít fakt, že „národní“ identifikaci si zároveň stále víc vynucovaly i nové společenské poměry. Nejenže se českým dělníkům ve městech národní identifikace nabízela jako jediná všem společná, ale brzy se jazyk začal stávat i rozhodujícím médiem a ovšem kritériem veřejného a politického života. Lidé bez tradičních společenských opor se zcela samozřejmě sdružovali – a zároveň oddělovali – podle toho, zda se jazykově domluvili. Když vznikly první české noviny, když přišly volby a politická agitace, když začalo i v politice rozhodovat „veřejné mínění“, bylo jasné, že je to právě jazyk, který lidi nejvíc spojuje – a ovšem také odděluje.

Všechny demokratické prvky, jež do společnosti začaly pronikat, jen posilovaly význam jazyka, v tradičních a nepohyblivých hierarchických společnostech zcela neznámý a nevídaný. Miroslav Hroch přesvědčivě ukázal, jak emancipační hnutí „nových“ evropských národů začínala jako programy jazykové a kulturní, za příznivých vnějších okolností jisté občanské svobody, například v poměrně liberálním Rakousko-Uhersku, si však brzy začala klást i cíle politické. Demokratický trend doby přitom dodával zcela nově rozhodující váhu velkým počtům, početním převahám a volebním kalkulacím, což v Čechách přirozeně povzbuzovalo právě české národní hnutí s jeho zásobárnou mladých lidí z ještě tradičního venkova.

Moderní česká politická společnost se tedy od počátku budovala nejen „zdola“, bez vlastních politických institucí, ale navíc bez valné podpory vyšších vrstev. Ty sice nebyly německy nacionální, nýbrž spíše zemsky vlastenecké, jejich myšlenkový svět ale byl buď tradiční a barokový, anebo – právě v Čechách – výrazně osvícenský, a tedy racionalisticky „nadnárodní“, bez zvláštního vztahu k jazyku a národu a bez sympatií k národnímu hnutí.[2] Obojí prakticky znamenalo, že jejich příslušníci hovořili téměř výlučně německy, ale nejen to, nýbrž i jejich názory a postoje je z nového politického života prakticky vylučovaly.

Moderní česká společnost je tak od svého vzniku během 19. století výrazně rovnostářská a aspoň v tomto smyslu „demokratická“, identifikuje se národně – a to zde znamenalo také protiněmecky – a začíná si pracně budovat úplně nové elity. Ty většinou nenavazují na domácí aristokracii ani zámožné městské vrstvy, ale rekrutují se z národních vzdělanců, spisovatelů, literátů, učitelů a novinářů, rozumí se většinou vzdělanců v první nebo nanejvýš druhé generaci. Rozhodující role farářů v první, kulturně – jazykové fázi obrození v této chvíli končí. Jednak proto, že početně dominantní, ale vnitřně a myšlenkově slabá katolická církev se národním sporům pečlivě vyhýbala a loajálně podporovala vlažnou rakouskou modernizaci, jednak proto, že duchovní do politických zápasů zejména v Čechách příliš nezasahovali a nevstupovali. Pozdější Lidová strana jako mluvčí chudších a tradičně zbožných venkovanů mohla vzniknout jen na Moravě, kde je dodnes její těžiště.

Nová role vzdělaných lidí ve vznikající české politice určovala její národní a později i sociální zaměření, takže v Čechách nemohla vzniknout pravicová, tradičně konzervativní strana. V předválečném Československu ji zastupovaly jen okrajové skupiny extrémních „národovců“ a ovšem masová Agrární strana zemědělců se spíše stavovskými zájmy. Celá aristokracie a katolická církev se tak ocitly na „druhém břehu“ a v běžné propagandě se často ztotožňovaly s odpůrci národních zájmů. Zakladatelská role vzdělanců v moderní české společnosti se dodnes projevuje v některých anomáliích, jako je mimořádný význam akademických titulů a zejména „nobilitace“ univerzitních profesorů, jmenovaných presidentem na Hradě.[3] Také učitelé – ač si hlasitě stěžují na pravý opak – se dodnes těší nadprůměrnému respektu a v průzkumech se vždycky umísťují mezi prvními pěti profesemi. Naopak například důstojník, pokud se vůbec vyskytne, bude vždycky jedním z posledních – jakkoli se komunistický režim snažil prestiž důstojníků podporovat. 

Jedním ze zajímavých důsledků této geneze moderní české společnosti je i odlišná terminologie pro „občanskou společnost“. Zatímco pro západní společnosti pojem „občana“ (der Bürger, the citizen, le citoyen, il cittadino atd.) přirozeně souvisí s městy, zvolila si česká společnost místo odpovídajícího  „měšťana“ pojem svázaný s „obcí“. Souvisí to jednak s „národním“ odstupem vůči původně často německy mluvícím městům, jednak s potřebou oslovit i vesničany a zejména chudé městské vrstvy, které se „měšťany“ nikdy necítily. Naopak slovo měšťan – trochu podobně jako francouzské bourgeois – má pro mnoho Čechů stále trochu hanlivý zvuk bohatého omezence a sobce.

Moderní česká společnost, založená především na jazykové identifikaci s národem, není vcelku agresivně nacionalistická. Mýtů o národní velikosti dávných dob se sice nerada, ale celkem důsledně vzdala, takže si nedávno ve veliké anketě zvolila „největším Čechem“ středověkého lucemburského panovníka, zřejmě jako symbol skutečné „velikosti“, nikoli ovšem národní, ale dynastické a spíše místní. Zvláštní geografická poloha Čech, jedné z mála středoevropských zemí s převážně přírodními hranicemi, jež také přestály téměř beze změny tisíc let zápasů v této velmi neklidné části světa, se na současné české společnosti také projevuje.

Zásadně „zemědělský“ původ většiny současné populace má asi podíl i na tom, jak se Češi dívají na své exulanty. Na rozdíl od sousedních Poláků, Slováků nebo Maďarů, kteří se se svými vystěhovalci cítí jako jeden národ, je pro nás Čechem téměř jen ten, kdo samozřejmě česky mluví a navíc ještě v Čechách žije. „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš,“ napsal pateticky významný český básník. Vztah k početnému a významnému exilu je v Čechách dodnes dosti problematický, a to nejen díky komunistické propagandě. Na druhé straně se ovšem čeští exulanti dodnes často rozdělují podle různých emigračních vln (1938, 1948, 1968) a je mezi nimi také překvapivě hodně těch, kteří své „staré vlasti“ nemohou přijít na jméno, a to právě od roku 1989; kdyby v tom byla potřeba zdůvodnit si, proč se nechtějí a nemohou vrátit, čili důsledek jakéhosi podivného „pocitu viny“ vůči matce Vlasti,[4] byl by to další doklad zvláštního vztahu Čechů k domovu a k emigraci.

Na druhé straně si tato společnost svoji jazykově založenou svébytnost prosadila a uhájila, za příznivých vnějších okolností dokonce posílila. Neváhala surově a kolektivně „potrestat“ své domácí Němce jejich hromadným vysídlením, i když se tím občansky i hospodářsky velice poškodila. Jakkoli se čeští Němci v kritické situaci roku 1938 většinou neprojevili jako loajální občané demokratické země a bylo mezi nimi i poměrně hodně nacistů, bezprávný postup vůči nim otevřel dveře i dalšímu bezpráví a dodnes komplikuje naše vztahy k nejdůležitějšímu z našich sousedů. Je mimochodem zajímavé, jak tito naši někdejší spoluobčané s námi sdílejí některé výrazně „zemědělské“ rysy – například silnou citovou vazbu k místu a kraji.[5]

Výše zmíněné zvláštnosti vzniku novodobé české společnosti dodnes silně poznamenávají také českou politiku. Ta je – přes všechnu siláckou rétoriku dnešní „pravice“ – v zásadě spíše levicová, s důrazem na hodnoty malého člověka, na bezpečí a sociální jistoty a s poměrně vysokým hodnocením solidarity.[6] Nedůvěřivý nebo dokonce štítivý odstup velké části české společnosti vůči politice vůbec jistě souvisí s komunistickým obdobím, je však také dědictvím původně nepolitických vrstev, pro něž je politika záležitostí „těch nahoře“ a nás se tedy netýká. Tomu odpovídají ale také charakteristické vady dnešní české politické elity, která si bez ostychu přisvojila jinde neobhajitelná privilegia, chápe svoji roli silně mediálně a opírá se spíš o popularitu různých hvězd, od sportovců přes královny krásy až po zpěváky, herce a televizní baviče. Mnoho lidí ji pak samozřejmě vnímá jako jistý druh showbyznisu, do něhož mohou čas od času zasahovat jako do hlasování o popularitě top ten. Programy a politické cíle i skutečné výkony politiků a stran stojí daleko v pozadí.

Paradoxně však dostává zkušenost malého národa, který se v mocnějším, bohatším a rozvinutějším okolí nerozplynul, nový význam v době „globalizace“. Strach z drtivé převahy „cizího“ okolí, který si česká společnost prožívala až do počátku 20. století, se zdá být v současné době už minulostí. Dokládá to například poměrně běžná praxe německých a rakouských firem, které zde často používají nejen své německé názvy, ale někdy i firemní hesla („Bama wie barfuss“), což obchodu zřejmě vůbec nevadí. Pokusy využít tradiční strach z Němců k volební agitaci se sice tu a tam objeví, úspěch ale nepřinášejí. Když se odpůrci přístupu k EU pokoušeli budit obavy, že se „rozpustíme jako kostka cukru v horkém čaji“, velký dojem tím v České republice neudělali. Česká společnost totiž většinou dobře ví, že jí nic takového nehrozí.

Za šedesát let národnostního oddělení poklesla znalost němčiny a z běžného jazyka vymizelo mnoho dříve běžných německých slov. Západní Evropany často zaráží ochota, s níž česká (ale i polská) společnost přijímá americké vzory; souvisí to jistě s pamětí Druhé světové války i s obecnou českou přizpůsobivostí módám, ale převládající vliv angličtiny po roce 1989 také příznivě kompenzoval vlivy německé a určitě pomohl předejít vzniku ustrašených protiněmeckých nálad. Možná by česká jazyková zkušenost mohla být k užitku větším evropským národním společenstvím, která teprve dnes bolestně zjišťují, že jejich jazyky už nejsou světové a že se z nich ve světovém měřítku stávají také „malé“ národy. Tento posun Čechy přirozeně sbližuje s Němci nebo Francouzi, kteří by se zde možná mohli i poučit, že ani je světová angličtina nepohltí, že se jí nemusejí bát – zejména když se jí nebudou vyhýbat, nýbrž naučí se ji používat a využívat.

 (28.4.2006, pro sborník z konf.)

Poznámky


[1] Nacistický místodržitel K. H. Frank si za války prý často stěžoval, že Češi jsou „lachende Bestien“.

[2] Výraznou postavou a téměř ideálním typem tohoto postoje byl osvícenský kněz, vědec a utopista Bernard Bolzano, který jako univerzitní kazatel hluboce ovlivnil celé generace mladých vzdělanců a zejména kněží. Příležitostně se sice zastal česky mluvících obyvatel země, skutečný význam jazyka ale zcela ignoroval.

[3] Od roku 1918 už, pravda, bez šavlí a uniforem.

[4] „Vlast“ (stejně jako „země“) je v češtině femininum a slovo „otčina“, kalk německého Vaterland, se nikdy neprosadilo.

[5] Proto je v Česku stále tak choulostivá otázka půdy, kterou asi podvědomě stále považujeme za jakýsi základ národní existence, ač se zemědělstvím dnes živí sotva 5% obyvatelstva. Nejen prodej půdy cizincům, ale i vrácení pozemkového majetku církvím naráží na toto hlubinné přesvědčení malého sedláka a chalupníka.

[6] Tento základní sklon se projevil například v protikladném postoji české a slovenské společnosti vůči totalitním ideologiím 20. století. Zatímco v Čechách zůstaly fašizující proudy před válkou zcela na okraji, komunisté tu byli už tehdy silnou stranou a vyhráli i první (ještě svobodné) poválečné volby, na Slovensku to bylo přesně naopak.