O svobodě po 20 letech

 Svoboda vypadá jinak, dokud se na ni člověk těší, než když ji konečně má. Teď je totiž skutečná, a to znamená, že má i svůj rub. Jenom představy a sny žádný nemají. Ne že by skutečná svoboda nebyla krásná, ale znamená také nejistoty, velké rozdíly mezi lidmi a vedle slušných lidí ji využívají také darebáci. Někdy to dokonce vypadá, že ze všech nejvíc.

 

Občanská svoboda zkrátka buď je nebo není, a to pro všechny. Je to s ní jako v Kristově podobenství: Bůh „dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“ (Mt 5,45). Nemáme žádný způsob jak přesně změřit, kterých je víc a co převládá. Zato po zkušenosti s komunismem snad už všichni víme, že jako křesťané a katolíci svobodu rozhodně potřebujeme.

 

Ne že by se v té nesvobodě nedalo žít a pokud člověka nezavřeli a nepronásledovali, mohl si to zařídit i docela pohodlně: prostě se přikrčit, chodit do práce a třeba si ještě říkat: „Jen kdybych mohl, já bych vám ukázal. Ale jak vidíte, nemohu – co po mně chcete?“ Jenomže křesťan také ví, že nemá žít jen sám pro sebe a Kristus dokonce říká, že naše „světlo“ má svítit všem lidem v domě. Tohle už ovšem komunisté netrpěli a kdo se o něco takového pokusil, užil si své.

 

Pak nejednu svoboda vypukla, byla tady, a my jsme nevěděli, co s ní. Prostě jsme si odvykli, odnaučili nás žít ve svobodě, a tak nás vyděsilo, že najednou můžeme a mohli bychom vlastně ledacos, jen kdybychom věděli co. Spadli jsme rovnýma nohama do toho velkého světa, který jsme předtím jen závistivě pozorovali přes plot nebo v cizí televizi a teď se teprve ukázalo, že tam fouká nepříjemný vítr, hemží se tam podvodníci a zloději, lidé vykládají a šíří všecky možné nesmysly – a nikdo jim to nezakáže. Co je to za pořádek? Proč s tím někdo něco neudělá?

 

Po dvaceti letech občanské svobody už si na ni snad začínáme zvykat, ale zacházet s ní stále ještě moc neumíme. A přece to všechno je už v evangeliu. Podobenství o hřivnách (Mt 25,14) jasně říká, že se křesťan musí činit; nestačí jen schovat duši do jámy, aby zůstala čistá. Boží slunce svítí i na darebáky a v podobenství o plevelu Kristus výslovně říká, že kdybychom chtěli „vytrhat“, co do světa nasel „nepřítel“, nejspíš bychom uškodili i pšenici.

 

Že na záhoně roste plevel, že mezi lidmi se hemží podvodníci a že v televizi je také svinstvo, to zkrátka patří k věci – takový je svět právě proto, že ho Stvořitel chtěl mít svobodný. Proč ho tak chtěl je velké tajemství. Asi nejvíc se k němu přiblížil svatý Tomáš, který napsal, že „dobré se šíří víc než zlé“ (Summa II.1.81.2). Kdo tuhle víru nesdílí, bude mít se svobodou vždycky problém a bude podléhat pokušení ji stále nějak přistřihovat. Ne sobě, ale těm druhým – ostatně jako Hitler nebo Stalin.

 

(Perspektivy, červen 2009)