O národním sobectví

Evropou už zase obchází strašidlo. Tentokrát skutečné a nebezpečné: strašidlo národního sobectví čili šovinismu. Není nijak nové: objevuje se vždycky, když máme z něčeho strach a nevíme pořádně z čeho. A lidé, které někdo přesvědčil, že jejich hlavním úkolem je mít se dobře, budou mít vždycky strach. Přinejmenším z toho, že jim to někdo vezme.

Řekové věděli, že cesta do neštěstí vede přes pýchu a zpupnost: KOROS – HYBRIS – ATÉ. V moderních dějinách je to trochu jinak. Cesta do neštěstí začíná strachem z neznámého a cizího, pokračuje kolektivním sobectvím „my, naši“ proti „cizím“, na které se hloupí lidé vždycky snadno nachytají, a končí – však víte sami. Lidé, kteří při katastrofě přišli úplně o všechno, na nějakou dobu zmoudří a dávají si pozor: z takového špatného svědomí (nejen Němců, ale i všech ostatních Evropanů) po roce 1945 vznikla Evropská unie. Jenže dnes už jsme na to všichni zapomněli, nevede se nám špatně, a tak mají hlasatelé národního sobectví zase vítr v plachtách. Poslouchá se to hezky: „Čechy Čechům!“

Národní sobectví (které si samozřejmě říká „národní zájem“) začíná maličkostmi. Před pár lety začaly evropské země mezi sebou válčit šílenými krávami, v řeznictvích ve Francii i v Německu se na každém kusu masa objevila „ta naše“ vlaječka. Vynořil se Le Pen, Žirinovskij, Mečiar, Heider a jiní podobní všude po Evropě a v Itálii vyhrál volby Berlusconi. A letos si koně „národního“ sobectví začali sedlat i čeští politici. Na jednom volebním plakátu je slunečná Česká republika – a všude kolem ní černá díra.

Kultura, do níž se každý z nás narodil a kterou s „mateřským“ jazykem samozřejmě převzal, je jistě důležitá věc: člověk může být člověkem jen skrze nějakou určitou, „národní“ kulturu. Právě v ní se stal dospělým člověkem, a tak ji má přirozeně rád. Jenže Evropa bylo to místo, kde se lidé nejdříve naučili žít i s těmi jinými, učit se jejich jazyky a zajímat se o ně, i když hovořili jinak. Na tom vystavěla svoji velikost a nakonec i úspěchy a prosperitu. Kdykoli na to zapomněla, tekly proudy krve. Kdyby se měla zase rozpadnout na houf zuřivých a ustrašených národních sobectví, byl by s ní opravdu konec.

Zatím ještě nehoří. Ale přibývá lidí, kteří si hrají se zápalkami.

 (2001)