Nový ustrašený svět?

Právě před třičtvrtě stoletím, roku 1932, vydal anglický spisovatel Aldous Huxley slavnou knihu „Brave new world“, jednu z prvních zásadních kritik zřejmých tendencí moderního světa. Jádrem Huxleyových obav o budoucnost evropské kultury a lidstva je strach z rostoucí technologické moci člověka nad světem a zejména nad sebou samým – přesněji řečeno nad svými potomky. Technické prostředky sice můžeme pokládat za „hodnotově neutrální“, nicméně sama dostupnost těchto prostředků – u Huxleye především biologických a reprodukčních – představuje nejen nebezpečí, ale téměř úplnou jistotu, že budou dříve či později použity.

 

Huxley jistě nebyl prvním kritikem moderny, nicméně jeho pohled byl nový. Jeho velcí předchůdci, počínaje Rousseauem a konče třeba Marxem, Spenglerem nebo zeleným hnutím, totiž stále ještě předpokládali a předpokládají, že člověk má svá jednání v rukou a může je tedy také řídit a ovládat. Obavy, jež s větší či menší naléhavostí vyjadřovali a vyjadřují, byly obavami z lidských selhání, z falešných představ, z lidského sobectví, hrabivosti nebo touhy po moci. Proto se také obraceli k člověku a snažili se ho přesvědčit, aby lépe kontroloval svá jednání, aby pečlivěji zvažoval svá rozhodnutí, a to především z hlediska jejich důsledků pro budoucnost.

 

V tom se od nich Huxley liší. Zásadní ohrožení lidské budoucnosti vidí totiž právě v rostoucí technické moci, kterou nemůžeme pokládat za špatnou samu o sobě, která však představuje nejen rostoucí pokušení ke zneužití, ale téměř naprostou jistotu, že k němu jednou dojde. Bezprostřední – a z našeho hlediska „později narozených“ nepochybně naivní – reakcí na toto varování byla proměna postoje veřejnosti k technickému pokroku a technické vědě, jež jej živí. Tento postoj kulminoval v děsivé zkušenosti atomové bomby, která ale vznikla právě ze zoufalé snahy zachránit lidstvo před sebou samým v podobě Hitlerova šílenství.

 

Snahy vědomě řídit – a to znamená především omezovat – vědecko-technický pokrok nějakou rozšířenou verzí principu předběžné opatrnosti selhaly jednak proto, že chybí autorita, jež by taková omezení účinně prosadila, možná ale i z důvodů hlubších. Z jakých pozic a s jakým oprávněním může nějaká lidská autorita říci: „Až sem – a ani o krok dál?“ Anebo ještě hůř: „My ještě ano, ale vy už ne.“ Zatím nejrozsáhlejším pokusem zastavit nebo plánovitě regulovat lidský pokrok byl sovětský komunismus, přes všechna pokrokářská hesla v těch nejzávažnějších otázkách zřetelně konservativní. Hospodářský systém státního socialismu se pokusil zmrazit společenský vývoj prostředky, které vynalezlo válečné hospodářství 20. století – plánem, přídělovým hospodařením a totální kontrolou z jednoho centra. Přes nesmírné nasazení prostředků, mocenských, technických i intelektuálních nakonec zkolaboval na tom, že myšlenku opustily samy její elity.

 

Pokud se nemýlím, je požadavek této chvíle jiný, snad poučenější. Jak uspořádat stále mocnější a stále početnější lidské společnosti, aby se omezovala risika, jež z tohoto mnoharozměrného růstu lidské a společenské moci nutně plynou? V jistém smyslu  jsme na tom podobně jako myslitelé raného novověku, které děsil na jedné straně rozklad společenských autorit a jeho důsledek – občanské války,  na druhé straně růst neomezené panovnické moci. Obdivuhodné výkony lidí jako byl Erasmus, Bodin, Montaigne nebo později Locke spočívají jednak v tom, že dokázali rozpoznat a rozlišit toto dvojí nebezpečí, jednak navrhnout rozdělení moci tak, aby se rizika jejího zneužití alespoň snížila. S principy vlády práva, ústavní dělby mocí, občanských práv, vzájemných kontrol a kolektivního většinového rozhodování zastupitelských grémií Evropa žije dvě staletí a jsou dodnes to nejlepší, co má lidstvo k dispozici.

 

Katastrofy dvacátého století sice vesměs vznikly z tragického zanedbání těchto principů, nicméně z nich lze vyvodit i další poučení. Svět, v němž žijeme, se od osvícenství radikálně změnil a analýza i terapie klasiků práva a demokracie už možná nestačí. Na světě žije desetkrát více lidí a jejich – tj. naše – možnosti vzrostly tak, že se je neodvažujeme vůbec měřit. Odvážím se však předpokládat, že ta nejzávažnější změna tkví v možnostech pohybu a komunikace, jež chtě nechtě vytvářejí jednu světovou společnost. Mondializace není žádný projekt, nýbrž prostá skutečnost, kterou v této podobě nikdo neplánoval a nechtěl. Obchod, doprava, komunikace a věda neúprosně zrušily ochranné bariéry států, hranic, cel, kultur i jazyků, které nenápadně ale účinně omezovaly lidskou moc nad světem a nad sebou samými.

 

Tuto skutečnost tušili už ti nejprozíravější mezi osvícenci. V závěru své Metafysiky mravů si Kant sice nedovedl žádnou formu „světové vlády“ představit, nicméně tušil, že bez ní mír na světě nebude a tudíž považoval za striktní povinnost myslícího člověka, aby pro její uskutečnění pracoval. Romantici, hlubinní psychologové i existencialisté všech dob mu mohou vytýkat jeho suchý racionalismus. Kant byl ale člověk z malých poměrů a dobře věděl, jak mnoho je ve hře. Proto také tak dobře pochopil, na co přišel už Sókratés – že totiž všude, kde jde o mnoho lidí, se musí spoléhat jen na lidský rozum, „věc mezi lidmi asi nejlépe rozdělenou“, jak s jistou ironií říká Descartes.

 

Od Kantovy doby jsme ale možná bohatší o pár zkušeností. Začnu tou nejdůležitější, totiž proměnou lidského postoje. Pokud mne neklame zrak, opustili jsme tiše, ale bez vytáček bohorovný postoj našich předků, kteří sami sebe přece jen pokládali za „pány a vlastníky vesmíru“. Nejen velcí myslitelé, ale lidé vůbec mají dnes sami k sobě postoj mnohem skromnější, možná skeptičtější. Neradi, leč přece se smířili se svou konečností a omezeností a přinejmenším tuší, že dnes nikdo na světě tak docela neví, co dál. Na prvním místě ovšem všichni fundamentalisté, kteří se v čiré hrůze z této nové skutečností snaží zachytit nějaké nepochybné autority minulosti, která ještě přesně věděla, co se smí a nesmí.  

 

Více méně obecné přijetí lidské konečnosti je – zdá se mi – ta nejcennější novinka, s níž snad můžeme počítat. Druhá důležitá zkušenost naší doby říká, že nějaké lepší uspořádání „světové“ společnosti nejde vymyslet a zavést nějakou smlouvou, nýbrž potřebuje především trpělivost. Společnost národů se rozpadla a i OSN se jen vzdáleně podobá tomu, co by asi bylo v současném světě třeba. Ale ví snad někdo, co by to bylo? Vlády, parlamenty, média a často i vědci se chovají jako špatní žáci ve škole a opisují jedni od druhých; ve vědách se tomu říká mainstream. Každý krok, jímž by se společenské a politické uspořádání aspoň trochu přiblížilo faktickému stavu „mondializovaného“ světa, naráží na odpor a reakce, politikové znovu objevují kouzlo „národních zájmů“ a mnoho ustrašených lidí by se také chtělo někam „vracet“ – jenže kam?

 

V současné situaci, kterou obecně charakterizují na jedné straně úžasné úspěchy – technické, lékařské, společenské –  na druhé straně absence jakýchkoli společných cílů (snad kromě obligátního růstu HDP), roste ve společnostech strach z budoucnosti. Jen na první pohled vypadá jako iracionální. Živí se tím, jak mnoho je pro každého z nás, obyvatelů bohatých zemí světa, v sázce, i tím, jak neproniknutelně temná nám tato budoucnost připadá. Ještě před třiceti lety se ji snažila sondovat science-fiction, dnes už také vyhynulý druh. Nahradila ji móda historické „fikce“, projekce našich strachů do časů dávno minulých.

 

Za těchto okolností je jistě prvořadým úkolem humanitních a společenských věd snažit se nebezpečným strachům a hysteriím chvíle čelit, a to v té nejlepší evropské tradici, totiž pokusem o porozumění. Bez tohoto kontextu by už název našeho cyklu, „Rozumět světu / Intelligence du monde“ byl nepochybně až příliš pretenciozní, ne-li přímo směšný – právě v souvislosti s výše zmíněným přijetím lidské omezenosti. Kdo by si mohl nárokovat nějaké „rozumění“ tomuto světu, který dávno přerostl i ty nejodvážnější lidské projekty – i když se, jak jsme viděli, neřídil právě podle nich.  Přednášky našeho cyklu se však snaží o něco jiného. Netvoří jeden obsahový celek a jejich cílem nebylo vytvořit monografii, nýbrž poskytnout studentům co nejširší pohled na současný stav společenských věd. Jsou to tedy rozmanité a dílčí hloubkové vrty do současnosti – a především pozvání k další práci na tomto poli.

 

Předmluva k vydání cyklu „Rozumět světu / Intelligence du monde“ (CEFRES 2010)



[1] Prof. Jan Sokol, Fakulta humanitních studií UK. sokol@fhs.cuni.cz