Nemáte čas?

Čínští mudrci měli pro plynutí času pěkný obraz: člověk sedí na břehu řeky a pozoruje, jak plyne. Dívá se ovšem po proudu dolů a vidí jen to, co už uplynulo – nahoru, proti proudu vidět nemůže. O tuhle idylu jsme se už dávno připravili – a je ostatně otázka, zda bychom ji opravdu chtěli. K tomu se ještě dostaneme. Rozhodně ale nemáme pocit, že bychom v životě seděli a něco pozorovali; spíš že se někam ženeme, případně že nás cosi někam žene. Je to čas?

Od starověku, biblického i řeckého, se na Západě objevil čas nového druhu: čas „k něčemu„, řecký kairos. Ten nahradil představu hladkého plynutí, které se člověka vlastně netýká. Čas k něčemu, co se blíží, naléhá, a když už je „nejvyšší čas„, může se také zmeškat. Jako kdyby se spíš člověk sám plavil po řece, a ať pádluje po proudu nebo proti němu, peřeje či jez se neodvratně blíží. Bude muset něco udělat, a to dřív, než bude pozdě.

Starý Číňan si asi nepřipouštěl, že také umře – anebo si s tím nelámal hlavu. Nebylo to důležité, protože nebyl důležitý on sám. Přežití mu zajišťovaly děti, možná i veliká Říše, a tak mohl sedět na břehu a pozorovat, jak čas utíká. Že by to mohl být „jeho„ čas, to mu nejspíš ani nenapadlo. Až přišly revoluce a jiné pohromy, které mu tuhle představu nakonec vzaly a nahradily západním „časem k něčemu“. Dnešní Číňan se už také kamsi žene, možná ještě usilovněji a úporněji než zkušenější Evropan či Američan, který si na to přece jen už trochu zvykl. Naučil se žít v čase lidského života, v čase k něčemu, který je omezený a jednou pro něho skončí.

Takové pozorovatele, co sedí na břehu řeky času, už by dnes na světě pohledal. Snad se ještě najdou v odlehlých vesnicích a samotách, v okolí Prahy možná podobně jako v západní Číně, ale jen mezi chudými lidmi, kteří nic nového nechtějí, protože nemusí a často také nemohou. Zemím, kde se takoví pozorovatelé času ještě ve větším počtu vyskytují, se eufemisticky říká „rozvojové„ – nejspíš proto, že se vůbec nerozvíjejí, neboť jejich obyvatelé nikam nechtějí, rádi by se dožili zítřejšího rána a po ničem víc netouží. Necestují a dokonce snad ani nemají doma televizi. Když přijde hladomor nebo epidemie, umřou stejně tiše, jako tiše žili. Ale jejich „životní prostředí„, habitat, kde si to mohou dovolit, ze světa rychle mizí, jak to pěkně ukazuje třeba Clifford Geertz.

My ostatní chtě nechtě žijeme v moderním světě, jak nám jej připravili naši nepokojní předkové a naše nepokojná civilizace. Ve světě, kde čas je čas k něčemu a nesmí se promarnit, protože ho máme málo. Jen mladí romantici se občas pokoušejí z něho vyskočit. Jedni, ti nejpovrchnější, třeba televizí a jejími lstivě lákavými programy o „přírodě„ a dalekých krajinách, kde si aspoň na chvíli mohou představovat, že sedí na břehu řeky a jen pozorují, jak tiše plyne čas, který se jich vůbec netýká. Ovšem jen do příští přestávky, kdy přijdou na řadu reklamy. Jiní se svěří cestovní kanceláři, která to nabízí „v reálu„ třeba v Nepálu. Přitom si ani nevšimnou, že tím svoji nepokojnou modernu vehementně podporují. Nejen tím, jak ta odlehlá místa zaplavují televizními týmy a výletními autobusy, ale hlavně tím, jak stále něco chtějí – něco úplně jiného, než do čeho se narodili a co mají. Protože to, co máme všichni doma, to je přece nuda, jinak řečeno prázdný čas, který je potřeba něčím zabít.

Dokud si moderna byla jistá sama sebou, hrdě hlásala, že „čas jsou peníze„. Proto ho potřebovala měřit, nejdřív na dny a hodiny, od renesance na minuty a pak vynalezla ještě sekundy – tolik si svého času cenila. Čas, čas našeho života, se jistě dá na peníze převádět – a všichni to také děláme, třeba když si dohadujeme hodinovou mzdu nebo platíme za parkování. Ale děláme to proto, abychom pak mohli čas života, který nám zbude, takzvaný „volný čas„ využít k utrácení toho, co jsme vydělali. Máme tedy dvojí čas: čas k něčemu, kdy vyděláváme, a ten druhý jaksi pro sebe. V práci sníme o tom, jak si potom užijeme, a naivně si představujeme,  že to bude tím lepší, čím víc jsme předtím vydělali. Aby i ten volný čas byl k něčemu.

Jenže oba tyhle časy se mi musí chtě nechtě vejít do toho jediného života, který mám. A v tom je moje potíž. Do času, který mám pro sebe, by se mělo vejít všecko, co mě zajímá a o co bych sám stál. Kdyby v něm zbyl ještě kousíček místa, je tu celý průmysl zábavy, který se o něj postará. Ale abych si to všechno mohl dovolit, musím nejdřív hodně vydělat – a to potřebuje zase čas, můj čas, kus mého života.

Vyměřený čas života, 365 dní řekněme po 16 hodinách, si racionální člověk mapuje v diáři. Když zavolá kamarád, hledám v něm volné místečko, kde ještě nic není. Když je nenajdu, řeknu, že nemám čas. Nemám čas pro něho, protože jsem ho už utratil na jiné věci.

Žijeme v bohaté společnosti, která si svobodu představuje jako volbu z co nejvíc možností. Ve společnosti, která si zvolila tenhle způsob života, nikdo nemá čas – stejně jako nemá peníze. Není to tím, že by jich bylo málo nebo dokonce méně než dřív; právě naopak. Je to jen proto, že se možností nabízí příliš mnoho a my si z nich nedokážeme vybrat. Ale i mezi námi žijí lidé, kteří to dovedou; poznají se podle toho, že mají čas. Rozdíl je jen v tom, že dnes to vyžaduje něco jako hrdinství. My ostatní, kteří si rozumně vybrat nedovedeme, hledáme, jak čas ušetřit a ještě lépe využít – stručně řečeno, jak do něj nacpat ještě víc. Když máme diáře celé popsané a od rána do večera jen nestíháme, stěžujeme si na všechno možné, dokonce i na samotný čas. Ten ale opravdu za nic nemůže.

A co s tím? Za socialismu bylo možností málo a kdo se k nim chtěl dostat, musel nejdřív vystát frontu. Dnes to začíná být obráceně: možností je pro nás až příliš mnoho. V hypermarketech, v katalozích cestovních kanceláří, v časopisech a televizích. Kdo se chce aspoň k některým dostat, musí si jiné odpustit. Musí se cvičit ve vybírání. Staří Řekové tomu říkali askésis.

(2002)