Můžeme (ještě) trestat smrtí?

 Trest smrti se znovu a znovu vrací, nejen v České republice. Buď když stojí před soudem mimořádný vrah – jako třeba teď Saddam Hussein – , anebo když nějaký politik přece jen podlehne „hlasu lidu“. Ten si jej – zdá se – přeje a v referendu by to asi vyhrál. Má pro to ostatně své důvody: zdravý rozum říká, že by se ti nejhorší zločinci měli nějak odstranit, protože se jich bojíme a nechceme s nimi žít. Ostatně jsou na světě stále země, které zločince popravují. Proč mezi nimi není ČR?

Než se na věc podíváme blíž, uznejme ještě, že ani argumenty odpůrců trestu smrti nejsou vždycky přesvědčivé. Tak se často argumentuje soudními omyly a justičními vraždami, které se nedají napravit; jenže to platí o trestech vůbec – deset let života, odsezených „omylem“, se také nedá napravit. O něco lepší jsou argumenty odborné: penologové vědí, že tvrdší trest neodrazuje víc než mírnější a jenom komplikuje životy policistů. Zločinec, kterému hrozí šibenice, se bude zatčení bránit daleko bezohledněji.

Podstatný a rozhodující argument je ale po mém soudu jen jeden: slušný stát popravovat nesmí, protože k tomu není oprávněn. Nebo jinak: stát, který popravuje, není slušný stát. To může vypadat jako sofisma a petitio principii, ale jen na první pohled. Pokusím se to ukázat ve třech krocích.  Předně je slušná moc jen ta, která si s oprávněními láme hlavu, čili dbá o svoji legitimitu. Moc, která ví a uznává, že něco může a něco ne, která se sama omezuje. Jinak už to není vlastně moc, nýbrž spíš „organizované násilí“, jak nás učili ve škole. Čím se pak ještě liší od mafie? Demokratická moc za druhé uznává, že má jen taková oprávnění, která jí občané svěřili. A konečně za třetí, moc nad svým životem jí žádný občan nesvěřil a svěřit ani nemohl. Pokud se totiž vzdal například práva na násilnou obranu a svěřil je státu, udělal to právě v zájmu života a bezpečí. Z toho lze usoudit, že moc nad svým životem člověk nikomu svěřit nemůže, takže stát, který své pravomoci odvozuje pouze od občanů, trestat smrtí prostě nemůže. Nemá na to právo.

Při odmítání trestu smrti tedy nejde ani o sentimentální ochranu pachatele, ani o cynismus vůči obětem zločinu, ale o povahu státu: omezuje sám sebe? Ví, že svoji moc nesmí používat neomezeně, ale jen v rámci svěřených pravomocí? Anebo rozhoduje o životě a smrti? Trest smrti je tedy jako lakmusový papírek, citlivý test na povahu státu; proto se v Evropě používat prakticky nesmí.

Jenomže v historii se popravovalo úplně všude a nikomu to nevadilo. České „popravit“ souvisí s nápravou a opravou, protože naši předkové v popravě skutečně viděli jakousi obnovu řádu a porušené spravedlnosti. Ještě i takový humanista jako Kant se zle obořil na Itala Beccariu, který se odvážil trest smrti zpochybňovat. A jak je to s těmi státy, které popravují i dnes, a přece to nejsou totalitní diktatury?

Ano, své předchozí tvrzení musím trochu zjemnit a státy, které popravují, rozdělit do dvou kategorií. Do jedné patří ty, které žádná omezení neuznávají a popravují ve veřejném zájmu, když to potřebují. Sem patří třeba současná Čína a většina diktatur, i když se tím dnes už nechlubí. Druhou kategorii tvoří státy a společnosti tak či onak náboženské, které svoji autoritu neodvozují od občanů a za to nejcennější nepovažují život, nýbrž duši. Pro ty totiž smrt není definitivní konec člověka, a poprava tedy není „absolutní trest“ jako v současném právu. Znamená odeslání duše k vyšší instanci, k soudu Božímu, který teprve rozhodne s konečnou platností. Karikaturou tohoto postoje jsou ostatně i sebevražední teroristé.

Do této druhé kategorie patří všechny historické společnosti (včetně Kanta) a asi i ty státy třeba v USA, kde je nesmrtelná duše i dnes common sense. Naopak státy laické, které s posmrtnou nadějí počítat nemohou, nemohou argumentovat ani obnovením Božího řádu a musí tedy trest chápat jako výchovu a nápravu. Ale koho vychováme a napravíme tím, že ho oběsíme? Museli bychom popravovat ve „veřejném zájmu“, v zájmu těch ostatních, a tedy připustit logiku hlasování o tom, kdo z nás půjde přes palubu. Čili zařadit se do první kategorie států „neslušných“.

Zda se pro trest smrti rozhodne Irák, musíme nechat na něm; Česká republika jako laický stát s křesťanským respektem k životu si to ale dovolit nemůže, i když by se tím většině možná zavděčila. Nemůže totiž v zájmu veřejnosti někomu vzít život se všemi nadějemi, ve veřejném zájmu odstranit soukromého člověka.

 (MFD,11.2006)