Může se z ekologie vyklubat ideologie?

Ekologické hnutí – starost o to, abychom si nezničili Zemi, z níž jedině žijeme – má ve dvou zásadních náhledech úplně pravdu: předně v tom, že si žijeme nad poměry, a za druhé v tom, že to tak asi už dlouho nepůjde. Dává tím najevo, že člověk přece jen neztratil to nejcennější, co má: schopnost vidět dál a starat se dřív, než je pozdě. Proto mám s každým, kdo tuto hluboce lidskou starost skutečně prožívá, hluboké sympatie – a stydím se za ty, kteří celý problém různě mlží a zamlouvají. Že dnešní člověk ubohou přírodu ničí víc, než může trvale unést, to by už mělo být každému zřejmé. A protože „dnešní člověk“ – to jsme, milý čtenáři, především my dva, nemůžeme zůstat při holém konstatování: právě proto máme hlavu, abychom si ji lámali, a ruce, abychom se přičinili. Jenže jak?

 Myslím si, že nejvíc záleží na tom, začít nejdřív hlavou: kde se začne dělat rukama a pak teprve myslí, nemůže to dopadnout dobře. A když začneme hlavou, hned narazíme na první zádrhel: slovo „ekologie“ tu vlastně nemá co dělat. Ekologie vznikla jako biologická věda o tom, jak se různé živé druhy udržují naživu, jak soutěží a spolupracují při využívání možností, které jim poskytuje prostředí. Jenže u člověka to je – a vždycky bylo – trochu jinak. Člověk je člověkem proto, že ze svého „prostředí“ nejenom žije, ale že si je přizpůsobuje, předělává, pěstuje, a to stále víc. Nemůže jinak: kdyby zůstal jen v úrodných pralesech, neobstál by v soutěži s lépe přizpůsobenými primáty, a v drsných podmínkách třeba Evropy by vůbec neměl šanci. Proto bychom měli přesně rozlišovat, že člověk nikdy nežil a nežije v nějakém přírodně daném prostředí, nýbrž ve světě, který si musí pěstovat – a o který se ovšem musí také starat. Naši předkové ostatně už po mnoho staletí nežili v žádné „přírodě“, ale v polích, lukách a lesích, které museli obdělávat, sázet, sklízet.

 Druhý zádrhel snadno odhalíme v hesle o „trvale udržitelném rozvoji“. Jako kdyby se něco – cokoliv – dalo ve skutečném světě „trvale udržet“. Natož pak „rozvíjet“! Tak lidský život se dá udržovat a dokonce rozvíjet hezkých pár let, ale pak musí skončit. Totéž platí pro lidské instituce – a zejména pro ty, co si vzaly do hlavy, že budou „na věčné časy“. A podle kosmologů to platí i o Vesmíru jako celku. To vůbec není důvod ke smutku nebo dokonce k rezignaci: všichni se snažíme svůj život uhájit, i když dobře víme, že není „trvale udržitelný“. To ke každému životu nutně patří.

 „No dobře,“ řekne si teď netrpělivý čtenář, „a co má být? Jaký je v tom rozdíl?“ – Řekli jsme si, že chceme začít hlavou, ale to znamená, že netrpěliví nebudeme. Rozdíl tu je, a dost podstatný. O „přírodě“ a o „trvalém rozvoji“ se mluví proto, aby se daly do pohybu emoce: jde o všechno, všechno je v sázce a na nic není už čas! To je čertovo kopýtko a velké nebezpečí pro ekologické hnutí. Neboť právě na dětinské, netrpělivé emoce se dají nachytat davy. Ne že by pak něco užitečného udělaly – to by už nebyly davy, nýbrž lidé. Ale davy znamenají moc, sílu, živel. Bohužel bez hlavy. A tomu, čím se uvádějí do – bezhlavého – pohybu, tomu se říká „ideologie“.

 Velká většina současné „ekologické“ literatury se dá rozdělit do dvou kategorií. Vycházejí jednak knížky, které pěstují nezodpovědný optimismus: lepší technologie to všechno spraví. Nemusíte se omezovat, a přece přírodu zachráníme, třeba „Faktorem čtyři“. To je, jak každý při bližším přihlédnutí zjistí, samozřejmě nesmysl. Lepší technologie jsou výborná věc a mohou lecčemu pomoci, ale dnes už víme, že veliká většina lidí na ně nikdy nebude mít. A skutečná, neideologická otázka pak zní: co s tím? Jak jim to chceme vysvětlit, nezačneme-li se omezovat také sami?

 A pak jsou ty druhé, které pěstují jakousi podivnou hysterii, třeba pod heslem „příroda proti kultuře“. Pěstují nenávist k současnému světu a společnosti, „burcují“ právě tu nebezpečnou, bezhlavou netrpělivost, která si pak vylévá zlost třeba na Mac Donaldech, které za nic nemohou. Zachraňovat přírodu je výborná věc, ale pokud by to mělo znamenat „proti kultuře“, svrbí člověka na jazyku otázka: „Pro koho?“ Franz Kafka kdysi napsal neobyčejně hlubokou myšlenku: „Největší nebezpečí zla je v tom, že vyzývá k boji.“ A to je právě to, co dělají ideologie: protože kdo chce „bojovat“, musí už vědět, kde je nepřítel. A bojovat neznamená nic jiného, než toho nepřítele zničit. Tím se ovšem, jak zkušenost ukazuje, ani přírodě, ani udržení lidského života na Zemi ještě nikdy nepomohlo. Zato se tím jistí lidé dostali na chvíli k moci.

(1998)