Muž, který naplnil Platonův sen

Když zemřel člověk, jeho podobizny se mění.
Jinak se dívají oči i rty, jinak se usmívají…
                                                 (Anna Achmatovová)

Přijde mi hodně zatěžko psát o Václavu Havlovi v minulém čase a soustředit se na to, co bych o něm chtěl říci. Jen pomalu si člověk začíná uvědomovat, koho a co jsme s ním ztratili. Jak to napsat a nebýt mnohomluvný? Po desetiletí tu pro nás byl jako hlas, jednou zvučný a jindy skoro neslyšitelný, jako strom, na nějž se člověk může spolehnout. Jako velký člověk, který dokázal naše touhy i obavy zřetelně vyslovit, který měl odvahu se za nás rozhodnout – a to většinou správně.Skutečně velikého člověka nedělá postava ani vlny, které kolem sebe nadělá. Sotva se jím může stát člověk jediné myšlenky, který by se dal redukovat na jeden program, zejména kdyby tím programem byl on sám. Veliký člověk je vždycky složitý, protože je živý.

Člověk

Nepatřil jsem k okruhu Havlových blízkých, ale od prvního setkání jsem si ho vážil. Tenkrát nadějný mladý autor s vlastními nápady a myšlenkami, s poměrně ostrým viděním světa, a přece bez těch nepěkných rysů, jimiž intelektuálové často trpí. Spíš veselý a přátelský, bez té obsedantní ostražitosti, které nás poměry naučily, měl v sobě přirozenou sebejistotu a pevnost, která se nepotřebuje vytahovat a oslňovat, natož pak někoho deptat.

Zároveň zdrženlivý, až skoro chlapecky plachý, s tím lehkým úsměvem, kterým později okouzloval politiky a který si zachoval až do posledních dnů. Jako kdyby ho setkání s neznámým člověkem a priori těšilo, jako kdyby od něho sám něco očekával, ne že by se ho bál. Už první autorské úspěchy mu v každé společnosti dávaly jistou autoritu, ale nikdy nepůsobil jako lev salonů. Dovedl celý večer pozorně poslouchat a promluvit sotva pár vět. Tahle kombinace osobní pevnosti a zdrženlivé, nedotěrné otevřenosti působila jako závan jaksi samozřejmé svobody a tlumila různé ješitnosti.

S tím nějak souvisí hodně jiný svět Havlových divadelních her, kam autor jaksi exportoval tu druhou, přísnou a vzdorovitou stránku své osoby. Stroze konstruovaný, suchý až sarkastický svět jeho spíš karikaturních postav vyvolává dojem absurdity, toho bojového hesla šedesátých let, které Havla dávalo dohromady s Kafkou a pomohlo mu na Západě k prvním úspěchům.

Zahradní slavnost na mě tenkrát udělala dojem svou novostí a odvahou, divadelní svět mi ale není příliš blízký, a tak se mi opravdu líbila snad jen Audience, která ten odpudivě neosobní a nesmyslný svět dokázala skvěle polidštit. Jinak v jeho hrách – včetně sebeironického Odcházení – vidím spíš autorův zápas s těžko snesitelnými tlaky okolností i jeho složité vnitřní osoby. Později v politice se ovšem Havlovi pohled divadelníka, smysl pro improvizaci, pro pravý okamžik i pro pointu výborně hodil. Když jako hlava státu s odstupem a pochybnostmi sledoval své jednání, mluvil o „pocitu nepatřičnosti“ a rozebíral, čím vysoké postavení člověka svádí a ohrožuje, byl jistě žákem Sokratovým. Nevím, zda se k němu hodí označení filozof, spíš bych řekl, že byl mnohem víc, totiž člověk, který dokáže jednat.

Disident

V obecném marasmu a kocovině sedmdesátých let, která se všechnu lidskou podnikavost a energii snažila vytlačit do soukromí a na chaty, byl Havel jeden z prvních, kdo se postavil proti proudu. Do veřejných záležitostí sice zasáhl už v šedesátých letech, jenže tenkrát si určitě nepřipadal sám. Touha po větší veřejné svobodě zažívala konjunkturu a spojovala zejména vzdělané lidi s jinak velmi odlišnými představami, včetně komunistů. Naděje na zlepšení poměrů přirozeně přitahovala k veřejným záležitostem a společnost v srpnu 68 po dlouhých letech znovu objevila cosi jako rádlovský národ: společenství různých lidí, kteří mohou najít společný cíl.

Smutná hra, kterou před očima všech sehráli tehdejší komunističtí představitelé, předně vyhnala ze země tisíce schopných a cílevědomých lidí a českou společnost velmi oslabila. Trapná ústupová válka zcela odepsala důvěryhodnost politického vedení a definitivně zklamala tisíce reformních komunistů, z nichž se stali skladníci a jeřábníci. Vláda a stát se zase staly tou „studenou nestvůrou“, jak je nazval Nietzsche. Už sice neposílala lidi do jáchymovských lágrů, ale každý pokus o nezávislou společnou činnost dotěrně špiclovala a sem tam někoho posadila za mříže. Náznak svobodné společnosti občanů se za pár měsíců rozplynul a najednou vypadal jako dávná minulost a dokonce naivní iluze, za niž se lidé začínali stydět. A pokroky světové politiky „míru“ jako kdyby náš osud trvale pečetily: ani tam žádná naděje, a kdo si na to stěžoval, mohl ještě vypadat jako kazisvět, nepřítel světového míru.

V téhle beznadějné situaci, kterou jsme se snažili zvládat každý sám pro sebe, nanejvýš s kroužkem kamarádů, Václav Havel zvedl hlavu a napsal dopis prezidentu Gustávu Husákovi, kde kritizoval stav společnosti. Dopis neměl velký ohlas a mnozí jen kroutili hlavou: Proč píše zrovna jemu? Co od něho čeká? Oproti těm, kdo po osmašedesátém odněkud spadli, měl ovšem Havel velkou výhodu: neměl odkud spadnout, a i když ztratil spoustu autorských možností, nebyl zhrzený. Fotografie chasníka s pytlem přes rameno v trutnovském pivovaře to pěkně dokumentuje – stejně jako později Audience. Nikde si nezadal a svou naději na lepší poměry také nezavěsil jen na „lidskou tvář“ reformního komunismu. Proto ji také nemusel odepsat.

Dopis z roku 1975 byl sice adresován prezidentovi, fakticky se ale obracel jinam. Asi jako člověk, který po náletu vyleze z trosek a hledá kolem, zda ještě někdo přežil. Husáka tím jistě nemyslel, zato trosečníkům připomněl, že nejsou sami. O rok později se naskytly jiné příležitosti a vznikla Charta 77. Že právě Havel musí stát v jejím čele, a nést tak hlavní riziko, o tom nikdo nepochyboval: měl k tomu zmíněné osobní předpoklady, včetně odvahy. Měl také kontakty ve světě a jako úspěšný autor nebyl závislý na zaměstnání.

Na rozdíl od dopisu Husákovi Charta svůj ohlas měla. Na Západě nečekaně velký a ani doma se nedala zamést pod koberec. O jejím smyslu někteří pochybovali: desítky lidí přivedla do vězení a Havel na Borech jen o vlásek unikl smrti. Zápal plic ho trvale poškodil a ukrátil mu život. Stovky lidí přišly kvůli Chartě o zaměstnání a tisíce přivedla do těžkých osobních dilemat – a přitom bezprostředně ničeho nedosáhla. Co si kdo o její činnosti myslel a myslí, závisí na tom, co pokládá za úspěch. Ale že právě díky ní bylo v listopadu 1989 doma i za hranicemi jasné, kdo má právo mluvit jménem „veřejnosti“, to se mi zdá mimo pochybnost.

O příčinách i průběhu listopadu 1989 se toho napsalo dost a čtenář si možná pamatuje tu vyloženě sváteční náladu prvních týdnů, kdy se zase – z ničeho nic – národ probudil a udělal jednu z těch improvizovaných masových akcí, za něž se nemusí stydět. Václav Havel se do čela prosazovat nemusel a zažil pár nádherných dnů i pro sebe sama.

Když jsem prvně slyšel Obamovo „Yes, we can“, vzpomněl jsem si na listopadovou náladu roku 1989. Jenže jak sváteční dny s úspěchem končily, stál Havel před nejméně třemi velkými dilematy. Předně dilema osobní: musí se vzdát svých autorských ambicí, rozloučit se s divadlem a věnovat se něčemu, co nikdy nedělal a o co po mém soudu ani příliš nestál. Stal se tak – podobně jako Masaryk – jedním z těch vzácných politiků, kteří naplnili nemožný sen starého Platona: dobrým vládcem může být jen ten, kdo vládnout nechtěl.

Za druhé musel podstoupit podobně nemožnou proměnu člověka, který se celý život proti státu jen bránil – a najednou stojí v jeho čele. To se týkalo i jeho okolí a celého vedení silně nabubřelého státu, který všechny ostatní instituce důsledně obsadil a zničil. Přitom nesměly přestat jezdit vlaky, platit peníze a fungovat továrny, policie, soudy i armáda. Proto Havel tak usilovně hledal použitelné lidi, kteří by provozu státu rozuměli a tenhle problém neměli. A to znamená, nebyli mezi jeho přáteli a kamarády. I když mu za to „po bitvě“ kdekdo vynadal a někteří z nich skutečně zklamali, bylo to jedno z prvních nepříjemných rozhodnutí, která Havel musel vzít na sebe – protože nikdo z nás vládnout neuměl.

Konečně za třetí musel unést téměř mesiánská očekávání, která úspěchy těch svátečních dnů vyvolaly a která tu a tam ovšem sdílel i on sám. Vybudovat politický systém, dát do pořádku zastaralé hospodářství, napravit soudnictví a policii nebo žalostné životní prostředí – bylo toho mnoho, co mělo nutně laické a nezkušené vedení státu před sebou a chtělo se s tím vypořádat za dva roky. Havel později mluvil o „zkázonosné nedočkavosti“ naší doby a sám se k ní přiznal. Ale nebýt toho trochu naivního elánu, nebyli bychom po dvaceti letech ani v polovině.

Nejdřív a nejlépe se tato očekávání naplnila v zahraniční politice a lví podíl na tom měl právě Václav Havel. Přinesl do ní své zvláštní vlohy i předchozí kontakty a hrála mu do ruky i mezinárodní ozvěna té sváteční nálady. Asi nejsnazší to bylo s princem Charlesem a s prezidentem Weizsäckerem, kteří Havlovi odpovídali se stejnou spontánní velkorysostí, rozhodně víc než kancléř Kohl. U amerických prezidentů zapůsobily triumfální návštěvy v USA a pak přátelství s Clintonem. Také Gorbačova, fakticky tenkrát jednoho z rozhodujících, si Havel dovedl naklonit tak, že rychle skončila nejen okupace, ale i celý Varšavský pakt.

Návštěvy papeže a dalajlámy hrály v zahraničí také větší roli a dalajlámu si Havel pozval i před smrtí. Vyvrcholením Havlových snah bylo přijetí do NATO a do EU, o něž nejvíce stál. Stejně významné však bylo po mém soudu to, jak proměnil mezinárodní postavení republiky a svým osobním vkladem velkorysé zásadovosti jí získal až nepřiměřeně příznivé mínění; trápilo ho, že jsme je bohužel z velké části prohospodařili. Dobře věděl, že Česká republika na svém okolí silně závisí a i své zájmy v Evropě může hájit jen jako spolehlivý partner EU, kdežto furiantství a silácká gesta jim zbytečně škodí.

Odkaz

Havel vždycky odmítal srovnání s Masarykem, kterého si nesmírně vážil. Přes řadu podobností v životních osudech i názorech byla jeho úloha skutečně jiná, v něčem obtížnější. Masaryk totiž zdědil fungující státní aparát i hospodářství a do základů první republiky mohl vložit národní nadšení i válečné hrdinství legionářů. Vstoupil ale také do nejisté mezinárodní situace a musel zápasit s rostoucím národnostním napětím. Havlovy vstupní podmínky byly zhruba řečeno opačné: ve vnitřní politice měl „udělat z omelety vajíčka“, jak napsal Adam Michnik, a přitom si ještě nezamazat ruce. Listopadová nálada byla sice sváteční až hravá, velký lidský vklad důvěry v „náš“ stát ale nepřinesla a i úroveň běžné lidské poctivosti a slušnosti se zvedla jen přechodně.

Zahraniční podmínky byly jistě příznivější a Havel toho beze zbytku využil, i když musel obětovat své vlastní ambice ve prospěch této země, této společnosti, tohoto státu. Pokud se mohu odvážit shrnout jeho odkaz pro českou společnost a politiku, zněl by asi takto:

  •  Každý člověk i politik má své strachy a obavy, kdyby se však řídil jenom podle nich, ztrácí svobodu.
  •  Svobodná může být dlouhodobě jen společnost, která dobrovolně dodržuje pravidla, psané i nepsané zákony, protože jen v takové společnosti se jedni druhých nemusejí bát.
  • Stát a jeho instituce včetně peněz stojí na důvěře občanů a s obojím musí vláda dobře hospodařit.
  • Demokratická politika je sice soutěž, nemá a nemusí se však zvrhnout v soupeření, natožpak v nepřátelství s „nulovou tolerancí“.
  • I velký státník dělá politiku „v mezích možného“, ale protože pracuje pro budoucnost a doufá v ni, může se držet dobrých zásad a přitom nebýt úzkoprsý.
  • O pravdě a lásce se dá veřejně mluvit ve slavnostních chvílích, ale na lež a nenávist si musíme dávat pozor každý den.

(prosinec 2013)