Muž a žena – malé nahlédnutí do antropologie sexuality

Sexualitě, to jest rozdílu a zároveň i vztahu mezi ženským a mužským, se dnes jistě věnuje větší pozornost než kdykoli dříve. V běžném komerčním podání se ale z této základní a tajemné životní síly stává pouhý sex, lákavý zdroj požitků, tím přítažlivější, že před ním moralisté varují a neprávem mu tak udržují příchuť něčeho “zakázaného”. Pokusme se podívat na sexualitu pokud možno věcně a v souvislostech, a to z trojího hlediska. Předně biologického: sexualita je něco, co nás spojuje i s jinými živočichy. Za druhé historického a sociologického: jako se člověk od živočichů liší kulturou a jazykem, liší se i jeho sexualita, která je jádrem rodiny a základem lidských společností. Ty se ovšem mění a s nimi i postavení rodiny a sexuality vůbec. A konečně z hlediska filosofického: sexualita a starost o děti je podmínka pokračování lidského života, bez ní by tu nikdo z nás nebyl. Co z toho plyne pro naši budoucnost?

Klíčová slova: sexualita, rodina, společnost, život, obživa.

Proč opice nefilosofují?

Kdyby zvířata mohla teoretizovat – to jest přemýšlet o věcech, které bezprostředně k ničemu nepotřebují – kdyby se vyskytl nějaký psí kynolog nebo ještě lépe opičí simiolog a kdyby si vzal do své chlupaté hlavy, že prozkoumá toho zvláštního dvounohého živočicha, který má chlupy jen na temeni hlavy, asi by dospěl k názoru, že se přírodě příliš nepovedl. Ne snad esteticky – to je přece jen spíš věc názoru – a ne z hlediska fungování svých orgánů, ale prostě proto, že je po všech stránkách jaksi nedodělaný, nehotový, dokonce neurčitý.[1] Každý psí i opičí druh je dobře vybaven pro jistý způsob života a obživy v docela určitém prostředí. Trvalo mu to statisíce, možná miliony let, než se vyvinul takový, jaký je, a nemůže se tedy rychle změnit. Nic z toho, co je pro přežití a reprodukci každého jednotlivého živočicha nezbytné, neponechala u něj příroda náhodě. Každý jednotlivec tak už od malička bezpečně „ví“, kde a jak může a má žít, co lovit a čeho si nevšímat, s kým a kdy se spářit, jak a do kdy se starat o svá mláďata. „Ví“ to dokonce tak bezpečně, že o tom sám ani neví, přesněji řečeno, že ho o tom ani nenapadne přemítat. Proto mimochodem nejsou ani psí kynologové ani opičí simiologové: psa ani opici nemůže napadnout, že by se měl zabývat něčím jiným, než k čemu ho určila a pro jeho život vybavila příroda.[2]

Podivný živočich

Naproti tomu člověk nikdy nic pořádně neví a dokud ho holá nutnost nepřiměje k nějakému činu, bude si jen hrát, vymýšlet, zkoumat, bádat – zkrátka mařit čas (blíže viz Sokol, 2002). To si zvířata mohou dovolit jen dokud jsou docela malá, ale jen co povyrostou, musí se začít ohánět sama. Kdyby se lidské dítě mělo narodit v tom stupni „hotovosti“ jako třeba hříbě nebo jehně, musela by je matka nosit skoro dva roky: teprve dvouleté dítě dokáže zhruba tolik, co savčí novorozeně. Ale to ještě zdaleka není všechno, neboť lidskému dítěti trvá dalších deset – dvanáct let, než dosáhne pohlavní zralosti a teprve v osmnácti ho začneme pokládat za člověka, který může v lidské společnosti vystupovat a jednat samostatně a který se dokáže rozumně postarat o své děti. Proč mu to všechno trvá tak dlouho? Protože se všechno to, co živočich dostane jako hotovou a dobře vyzkoušenou výbavu čili instinkt, musí teprve naučit: co jíst a nejíst, jak to jíst, kde a jak spát, jak a kudy chodit, jak a kde se dívat po svém pohlavním protějšku a jak si ho potom získat. Když se mu něco z toho nepovede, když něco odflákne, dopadne to s ním špatně. Jen několik, docela málo těch úplně základních a nejdůležitějších věcí, bez nichž by to prostě nešlo, dostává i člověk jako hotový „software“: sací reflex, aby v prvním čase nezahynul hladem, zvědavost a neúnavný zájem o své okolí, aby se mohl učit, snad i jakousi dispozici k hlasové řeči a ovšem základy pohlavního chování, aby nevymřel.

Ale právě jen úplné základy, jakousi abecedu. Je to dobře vidět na tzv. “vlčích dětech”. V roce 1800 našli v jižní Francii asi dvanáctiletého chlapce, který zřejmě vyrostl v lese, mimo lidskou společnost. Byl zdravý, hezky rostlý, ale pochopitelně nemluvil. Ač nejslavnější psychiatři usoudili, že je to idiot a že mu není pomoci, ujal se ho šéf pařížského ústavu pro hluchoněmé Jean Itard a kromě vzorné péče ho také pečlivě pozoroval. Ledacos ho sice naučil, ale na řeč už bylo zřejmě pozdě a ani normální sexuální vztah chlapec nikdy nedokázal navázat; asi po patnácti letech zemřel. Člověk tedy zřejmě není „od přírody“ vybaven ani k tomu, aby se dokázal rozmnožit: i to se musí teprve naučit.

Je sice pravda, že tuhle nesnáz si nadrobila sama „příroda“ už tím, že všem savcům přiřkla pohlavní rozmnožování: nemá-li člověk vymřít, musí na to být dva, a to ještě každý jiný, muž a žena. “Každý manželství je smíšený, chlap a ženská”, stěžoval si kolega z dílny pokaždé, když se doma pohádal. Na druhé straně je ovšem také zřejmé, že právě ve věcech rozmnožování má i člověk poměrně silnou výbavu instinktů a pudů. Ne sice takovou jako jiní živočichové, aby ho bezpečně vedla k cíli, který zajistí pokračování rodu, ale zase jen v jakémsi nehotovém, plastickém náznaku. Člověk si se svojí sexualitou musí poradit sám, je k ní ale velice silně přitahován a sotva se jí v životě vyhne. Může ji ale všelijak přetvářet, obcházet a dokonce přelstít: může si „užít“, co je na ní příjemné a strhující, a přitom se vyhnout tomu, kvůli čemu svoji sexuální výbavu dostal. K tomu se ještě vrátíme. Na rozdíl od jiných živočichů, u nichž je sexuální chování časově vymezeno obdobím říje, je člověk sexuálně vnímavý kdykoli, má při pohlavním aktu daleko silnější extatické zážitky a jeho sexuální chování není stereotypní, nýbrž přímo vyžaduje jistou vynalézavost a fantazii. Trvalá sexuální přitažlivost mezi mužem a ženou pomáhá totiž zajistit krajně obtížný úkol dlouhodobé péče o bezmocná a beznadějně „opožděná“ lidská mláďata. Ani „přirozeným“ cílem lidské sexuální přitažlivosti tedy není jen samo oplození, vznik nového života, nýbrž právě tak i udržení dlouhodobého prostředí, které lidské dítě nutně potřebuje, má-li se jednou stát dospělým člověkem (srov. Morris, 1971, 1997[3]).

Lidská sexualita, rodina a společnost

Protože na úspěšném rozmnožování závisí i všechny ostatní (případné) úspěchy každé lidské skupiny, musí se mu – aspoň v „přírodních“ lidských společenstvích – všechno ostatní podřídit. “Úspěšné rozmnožení” přitom neznamená jen oplození, gestaci a porod – což je už samo obrovská investice, zejména se strany ženy – ale vyžaduje dlouhodobou, deseti nebo patnáctiletou péči a výchovu, a tedy neobyčejnou trvalost rodiny. Aby se aspoň trochu omezilo děsivé riziko lidské svobody a nedostatku instinktivního vedení, je právě sexuální chování ve všech lidských společnostech složitě a přísně regulováno mravy a zvyky. Všechny známé lidské společnosti přísně zakazují sexuální styk mezi blízkými příbuznými (incest) a většinou také předepisují, ze které skupiny musí být jeho partner.[4] Téměř všechny společnosti se snaží omezovat sexuální promiskuitu a naopak zapojit či “zapřáhnout” holou sexualitu do dlouhodobého vztahu nejen spojenectví, ale skutečné lidské lásky. Pohlavní styk je tak jakési vyvrcholení dlouhé přípravy, námluv a pokusů, při nichž se dva lidé postupně sbližují a vytvářejí si důvěrný osobní vztah. Sexuální dvoření zná i mnoho živočichů, u lidí je však daleko  náročnější a přistupuje k němu ještě složité vyjednávání rodin, které mělo zjišťovat, zda se nový pár dokáže také uživit, a zabezpečit jim k tomu nutný majetek – třeba stádo nebo pole.[5] Sňatek je většinou důležitý veřejný rituál, který má pomoci zajistit trvanlivost rodinného prostředí a dát každému najevo, že je to životní krok, sankcionovaný celou společností: i u nás se sňatek uzavírá na radnici nebo v kostele a většina žen si změní jméno, aby bylo jasné, že začíná jiný život. Romantikům se může zdát, že takové ceremonie nepotřebují a vystačí si se svým citem, jenže o ně samé při tom tolik nejde. Jde právě o děti, jejichž osud by neměl záviset jen na okamžitých rodičovských citech.

Organizace lidských skupin je na reprodukci, na navazování generací a tedy na lidské pohlavnosti založena a právě odtud vycházejí i ostatní základní společenské vztahy. Dlouhodobější vztah mezi matkou a dítětem můžeme najít u různých savců, ale jen výjimečně se ho účastní i otec. Lidské dítě ovšem  potřebuje tak dlouhou péči, že na to matka sama nestačila, a tak musel vzniknout typický “trojúhelník” dvou rodičů a jejich dítěte, případně dětí – to, čemu sociologové říkají “jádrová rodina” (viz Možný, 2002, Singly, 1999). Ta už není dána ani zajištěna biologicky a musí se tedy ustavovat osobním vztahem a udržovat kulturně, společenskými pravidly a tlakem na jejich dodržování. Začíná párovým svazkem ženy a muže, jejichž osobní a sexuální vztah se společnost snaží podpořit svatebním rituálem a smlouvou, aby vydržela. Smyslem tohoto vztahu jsou ve starých společnostech jednoznačně děti, jak to výslovně říkají ještě i antičtí právníci. Jakmile ovšem do rodiny přijde dítě, vzniká tím nový druh vztahu, z něhož se všechny společnosti naopak snaží sexualitu přísně vyloučit: to je smysl zákazu incestu, o němž jsem se už zmínil.

Zatímco rodičovský pár drží pohromadě kulturně a společensky podporovaná [PJNP1] a regulovaná sexuální láska, vztah rodičů a dětí má jinou povahu. Začíná nevratnou a dlouhodobou investicí rodičů a zčásti se vrací až v době, kdy dospívající děti začnou rodičům pomáhat v práci. Nakonec se musí naopak děti starat o staré rodiče, kteří by se už nedokázali uživit sami a potřebují pomoc. To je původní forma “mezigenerační solidarity”, která ovšem má, jak uvidíme, ještě další smysl. K párovému vztahu muže a ženy a k jejich vztahu k dětem tak přistupuje ještě další, “rodový” vztah k prarodičům a k předkům, na který staré společnosti také kladly veliký důraz. Péče o prarodiče totiž u nich často nekončila ani smrtí, nýbrž pokračovala jako “kult předků” i vůči zemřelým.

Obživa, rod a dědictví

Úcta k zemřelým předkům, která patrně začala pohřbíváním, měla také několikerý smysl. Jednak zdůrazňovala závazek mladších postarat se o své staré rodiče, podporovala však hlavně udržování rodu. Když se totiž v dané společnosti všechny prostředky k obživě už nějak rozdělily a příhodná půda obsadila, mohla nová generace žít jen z toho, co zdědila od rodičů. Naši předkové tomu říkali “živnost”, staří Řekové kléros čili “úděl”. Na koho nezbyl, musel se přiživovat v hospodářství jiných, často staršího bratra, později mohl třeba vstoupit do služby, do řádu nebo dát se na vojnu. Zaměstnání v našem slova smyslu začalo být běžné až se vznikem průmyslu v 19. století.. Ale i vztah rodiny a majetku chápaly staré společnosti jako oboustranný: rodina žije z dědičného hospodářství, které jí odkázali a připravili její předkové, musí se však o tento majetek také starat, aby ho zase odkázala dalším. To, co bychom dnes chápali jako dvě oddělené věci, totiž rodinu a její majetek – stavení, pole, dobytek – viděly staré společnosti jako jediný celek “hospodářství”, kterému se ve starověku říkalo “dům”, řecky oikos; od tohoto slova se odvozuje i naše “ekonomie”.[6]

Cílem a hlavním smyslem tohoto prastarého uspořádání bylo zase zajistit reprodukci, kterou si staří samozřejmě představovali jako “pokračování rodu”. Lidé se rodí a umírají, ale “domy” čili hospodářství trvají, zůstávají. Ani hospodářství tedy nebyl “majetek” v moderním slova smyslu, s nímž by mohl majitel dělat, co potřebuje, nýbrž právě dědictví, které rodina spravuje, aby ho jednou odkázala svým dětem. Jak na tomto pokračování rodu kdysi záleželo, ukazují starověké zákony, které mladému muži, kdyby nechtěl založit rodinu, často hrozily smrtí.. Nejstarší indický zákoník, připisovaný králi Manuovi, k tomu dodává, že první syn – dědic – je z povinnosti a teprve další děti jsou z lásky (The Laws of Manu, 1992). Manželé, kteří nemají vlastní děti, musejí nějaké adoptovat, jen aby se rod a dům udržel. Adoptivní dítě má pak stejné postavení jako dítě vlastní.

Jak člověk postupně hledal a nacházel stále důmyslnější a složitější způsoby svého života, dospěl tedy časem k pevné monogamní rodině a usedlému zemědělskému životu. Společnosti, kterým se to nejlépe podařilo, pak doslova ovládly a naplnily svět, dokázaly osídlit všechna klimatická pásma a nejrůznější přírodní prostředí, od tropů po Aljašku, od moří po velehory. To všechno se jim mohlo podařit jen díky tomu, že člověk nikdy není hotový. Že vždycky může a musí znovu hledat, jak by sám obstál a předal život svým dětem. A aby na toto předávání byl čas, jsou v lidském – a jenom lidském – životě ta dvě záhadná a “biologicky neproduktivní” období, kdy lidé naopak potřebují péči a pomoc jiných, totiž dětství a stáří. Období, kdy se může dít ten největší lidský vynález, totiž “kulturní reprodukce” čili předávání dovedností, znalostí a zkušeností, z něhož se časem vyvinul jazyk, náboženství a kultura.

Stále je ovšem třeba mít na paměti, že člověk dostává svůj život „do vlastních rukou“ v daleko a nesrovnatelně větší míře než kterýkoli z jeho chlupatých příbuzných. Proto ostatně také potřebuje ruce, které psovi příliš nechybí. Neboť zatímco lev nebo šimpanz, zbavený přirozených podmínek pro svůj život, tiše zahyne, člověk má ještě ruce a hlavu k tomu, aby se nevzdal a své prostředí nějak přizpůsobil a předělal: aby si v tropech postavil chatrč a v Grónsku opatřil kožich nebo dokonce zatopil. Aby tam, kde neroste skoro nic, začal pracovat, to jest svoji obživu sám pěstovat.

Rodina a živobytí

Jak se to asi stalo? Dnešní šlechtěné odrůdy obilí vycházejí z maloasijských trav. První zemědělci, kteří je pochopitelně neměli, byli zřejmě lidé, kteří se z naprostého zoufalství začali živit sběrem travního semene. To u nešlechtěných odrůd dozrávalo postupně a zralé se hned vysypalo na zem, nedalo se tedy sbírat najednou jako o žních. A přece se právě tato na první pohled beznadějná činnost ukázala klíčem k lidské prosperitě. Jakmile se traviny začaly pěstovat na polích, podařilo se výběrem a šlechtěním zmnohonásobit výnos zrna, dosáhnout toho, aby dozrávalo najednou a dalo se sklízet a ukládat – a zázrak obilního zemědělství byl na světě. Právě zemědělské společnosti s pevnou monogamní rodinou dokázaly zvýšit nejen hustotu osídlení, ale zajistit i určité přebytky. A protože dobře ošetřené zrno se nezkazí, může z přebytku obživy vznikat bohatství a z přebytku lidí města. Na obranu bohatství mohou za zvlášť příznivých okolností vznikat oddělené společenské a právní instituce, města a nakonec státy, které se snaží vyhlídky do budoucnosti ještě rozšířit, pojistit a upevnit. Když sumerský hrdina Gilgameš staví hradbu města Uruku, staví ji k tomu, aby „přetrvala věky“.

Při tom všem žijí ovšem lidé v neustálém riziku – zase úplně jinak než zvířata. Ani opice samozřejmě nemá svůj život zaručen a zajištěn: když se neurodí banány, umře hlady. Právě tady, v nouzi, se ukáží výhody lidské nehotovosti: člověk se pokusí něco vymyslet, vydolovat z nevlídné přírody přece jen jakousi šanci – jako třeba sbírat travní semeno, což by každý rozumný živočich předem vzdal. Lidské riziko spočívá v něčem jiném: protože nemá vyzkoušený a zaručený pud, může se člověk předně vždycky splést, zmýlit.[7] A nebýt toho, že si takové draze vykoupené zkušenosti dokáže předávat z generace na generaci, dávno by už patřil mezi vyhynulé druhy. Ale i při všem lidském důmyslu, pracovitosti a přizpůsobivosti zbývá vždycky ještě to nejhorší riziko: že se na to všechno může vykašlat. Protože nemá silný a nekompromisní pud, člověk nikdy nic nemusí. Může si nakonec postavit hlavu a udělat něco, co ho o všecky šance připraví. Ostatně také jen člověk může spáchat sebevraždu.

Protože má svůj osud „v rukou“, protože nežije v naprogramovaných reakcích na bezprostřední podněty, nýbrž rozhlíží se, přemýšlí, váhá a jedná, žije člověk také v neustálých konfliktech. Slavná bajka o „Buridanově oslu“, který se nemůže rozhodnout mezi otýpkou sena a džberem vody, až nakonec pojde, dobře vystihuje situaci živočicha. Ten je v každé chvíli neklamně veden instinktem a okolnostmi, ale běda, kdyby se dva stejně silné instinkty postavily proti sobě: mnoho živočichů v takovém případě „zkolabuje“ a tvrdě usne. Instinktem vedený živočich, pro něhož existuje v okolí jen malý počet přesně vymezených podnětů, si to může dovolit. Potrava a příležitost k páření se málokdy sejdou a jedno nebo druhé i potom spolehlivě převládne. Jenže co chudák člověk, pro něhož je „podnětem“ doslova cokoli? Nejenom banán, ale zrovna třeba suchá tráva? A sameček či samička nejen v období říje, ale v každou roční i denní dobu?

Kdyby se měl člověk řídit instinkty, musel by zbytek života prospat. Dlouho by to asi netrvalo. Situační konflikt proto člověka neuspává, ale naopak probouzí: pozor, teď půjde o život. Od narození do smrti a od probuzení do noci žije člověk mezi konflikty. Jen v noci si od nich na chvíli odpočine a občas sní o „jiném životě“, o ráji nebo o důchodu, kde by žádné konflikty nebyly. Mimochodem i sen o „beztřídní společnosti“ patří do této kategorie. Ve skutečnosti, které se možná zbytečně říká „tvrdá“, zachází člověk s konflikty jinak. Je na to ostatně od malička trénován: vidí je před sebou, porovnává, zvažuje a rozhoduje se. Podle svého rozumu a na své riziko. Jak jinak, když instinkty chybí? Dospělý člověk je na to tak zvyklý, že si na své schopnosti zacházet s konflikty, vybírat si a volit, dokonce zakládá a říká tomu „svoboda“ (viz Sokol, 2003, 115).

Od sexuality k sexu

Ale jak tohle všechno souvisí s lidskou sexualitou? Co s ní má společného hospodaření, zacházení s konflikty, organizace společnosti nebo péče o děti a o staré lidi? To je právě jádro věci. Sexualita a reprodukce je v samém středu života. Je to mohutná síla, kterou nás “příroda” vybavila, a když nás uvolnila z instinktivních vazeb, aspoň ji lidem velice osladila. Přitažlivá síla lidské sexuální lásky po tisíciletí vedla a řídila lidský život – i když se o ní skoro nemluvilo a zůstávala skrytá v soukromí rodin. Jenže pak se v západní civilizaci cosi přihodilo v kulturním předávání téhle důležité zkušenosti a vzdělaní lidé se začali za sexualitu stydět.[8] Tak dlouho se “sublimovala”, až se docela vypařila a zbyla z ní jen jakási “neslušnost”. Když tohle nedorozumění přesáhlo všecky meze, pokusil se Sigmund Freud sexualitu léčit. Mladí se začali bouřit a nastala “sexuální revoluce”, osvobození sexu, jak se říkalo před padesáti lety. Od té doby se téhle uvolněné síly chopila reklama a sex se stal obchodním artiklem. Z té nejmocnější síly, jakou člověk zná, se stala chvilková příjemnost bez důsledků a bez souvislostí. Čím víc je takhle vyprázdněného “sexu” v televizi a na novinových stáncích, tím méně je skutečné sexuality v lidském životě a zejména ve společnosti. Sexuální láska přestala být organizující silou, zdrojem energie lidských společností, jejich kultury a umění – a žádný jiný se zatím nenašel.

Jak je to tedy mezi mužem a ženou? Z hlediska rozmnožování, pokračování druhu, patří nepochybně k sobě. Váže je k sobě pud tak silný, že si staré národy vyprávěly o „androgynovi“, čtyřnohém člověku obojího pohlaví, kterého až závistiví bohové rozpůlili, aby si tolik nevyskakoval.[9] V přírodních společnostech se oba, žena a muž, navíc potřebovali, aby uhájili živobytí a v zemědělských společnostech k tomu začali potřebovat i větší děti: na poli bylo dost práce pro všechny. A co se nestihne obdělat nebo sklidit, může být už zítra nenávratně pryč. Teprve ve složitých, městsky a státně organizovaných společnostech vzniká vůbec možnost individuální obživy – pravda, zpočátku jen pro pár řemeslníků nebo privilegovaných vzdělanců, kněží či úředníků. Zato průmyslová společnost otevřela tuto možnost pro všechny, kteří nic nezdědili a v tradiční společnosti by jen živořili: za plat pracuje každý sám, a co dělá potom, je jen jeho věc.

Tak otevírá průmyslová společnost nový rozměr lidské svobody – a s ním i nový konflikt, který společenské poměry dosud zakrývaly. Člověk už není odkázán na tu uzavřenou skupinu, kmen, rod nebo vesnici, do níž se narodil, ale může „odejít do světa“, živit se a uživit úplně sám. Rodové dědictví už nerozhoduje o životě a smrti, pomalu ztrácí význam a určuje nanejvýš společenské postavení. Rodina, dříve nezbytná podmínka obživy a existence, se najednou stává „soukromou záležitostí“, věcí individuální volby v konfliktu mezi mým osobním zájmem, zájmem mého partnera a zejména našich (případných) dětí. Zatímco ve starších společnostech se všecky tyto zájmy nutně kryly – kdyby se rozešly, všichni by pomřeli – dnes se od sebe oddělují, osamostatňují, a často se staví i proti sobě. Před dvěma sty lety objevili romantici, že rodinu drží pohromadě ještě něco jiného než společné hospodaření, totiž láska: lidé spolu vydrží, pokud se mají rádi. Do toho jim ovšem rodiče ani společnost nemají co mluvit, a tak vznikla malá, “jádrová” rodina, založená na vzájemné lásce muže a ženy.

Láska jako život ve dvou

To byl jistě veliký pokrok, kterého se rozhodně nechceme vzdát. Manželství založené na lásce může být daleko hlubší, svobodnější a bohatší než to, které sjednávali rodiče podle majetkových strategií. Potřebuje ovšem právě lásku, a to takovou, která vydrží. A protože jde o lásku sexuální, disponuje k tomu celou silou a hloubkou lidské sexuality, jak jsme ji popsali. Sexuální láska ženy a muže má mnoho vrstev a poloh, které k sobě patří a navzájem se posilují a umocňují.[10] Protože stručně řečeno znamená, že si jeden druhého “bere” a že se druhému také odevzdá, těžko se v ní dá najít místo pro třetího sexuálního partnera: sexuální láska je plná jen tehdy, když zůstává v intimitě a mezi dvěma. To ostatně většina mladých lidí překvapivě dobře chápe a podle posledních výzkumů je i v současné společnosti promiskuita daleko menší, než by se ze “sexuální” literatury zdálo.

Řekli jsme, že sexuální láska je obrovská síla, nádherná nebo také ničivá. Proto se jí mnoho lidí bojí: rádi by si sem tam něco užili, ale pustit se do ní naplno, to jest vzít si druhého na krk a odevzdat se mu se vším všudy, z toho mají strach. Právě z tohoto strachu vznikl “čistý sex”, torzo, náhražka a karikatura sexuální lásky. Místo druhého člověka, kterého je možné milovat, se tu nabízí sexuální předmět, který mohu jen použít: na obrázku a ve filmu, anebo i v posteli. Aby se tyhle sexuální služby lépe prodávaly, říkají si někdy “láska”, právě aby zakryly smutnou skutečnost, že jsou jejím přesným opakem. Ale nic naplat, sexuální konzum nemůže být nic víc než jen a jen konzum, a to i tehdy, když se takové služby “směňují” a oba si pak myslí, že si přišli na své. Jenže to je právě jádro věci: dokud si každý jen přichází na své, zůstává sám a o lásce tedy nemůže být řeč. Ta začíná až tam, kde člověk objeví druhého a když se něco podobného odehraje i z druhé strany, může z toho být opravdová láska, to jest život ve dvou.

Lidem, kteří se tohoto skoku do neznáma odváží, se tím jejich život začne naplňovat smyslem, přestanou být sami a objeví docela nový svět. Ať už něco podobného viděli u svých rodičů nebo ne, lásku jako život ve dvou si musí každý objevit sám a žádné příručky ani instruktáže mu v tom příliš nepomohou. Mohou mu poradit, na jaké chyby si má dávat pozor, ale to je všechno. Láska ve dvou totiž není žádná technika, ale především smysl a starost, která je ovšem společná, ve dvou. Když se podaří, bude sama od sebe chtít pokračovat, dávat život těm třetím, které tu ještě nejsou. Pokud přijdou, bezpečně naplní každý “volný čas” a spolehlivě vyženou všechny zbytečné spekulace o “smyslu života”, ale přinesou samozřejmě také další, nové starosti: o zdraví, o bydlení, o obživou

Děti nebo kariéra?

Moderní obživa znamená výdělek, a ten se zpravidla nedá dosáhnout doma, v rodině. Muž začal trávit většinu času mimo domov a celá tíha starosti o děti dopadla na jeho ženu: ještě před sto lety byla u nás pro muže ze středních vrstev ostuda, kdyby šel po ulici s kočárkem. Jenže pak se podobné příležitosti začaly otvírat i ženám: nejdřív mladým a bezdětným „fabričkám“, které pracují pilněji a za menší plat než muži, a pak dalším a dalším. Žena, která vystudovala vysokou školu, nechce ztratit svoji profesní odbornost, a možná chce také „něco dokázat“: publikovat, vyniknout.

Tento vývoj se příznačně odráží i ve vývoji „všeobecného“ volebního práva: ještě před sto lety se tím samozřejmě mínilo volební právo pro všechny – muže. Volební právo žen, kterého se mimochodem obávaly zejména levicové strany (o ženách se soudilo, že jsou konzervativnější), uzákonila u nás až První republika, ve Švýcarsku se prosadilo až po roce 1945. Teprve když se rovnoprávnost žen v západních společnostech fakticky domohla uznání, začalo se ukazovat, jak hluboká je to proměna. Najednou si lidé všimli, že třeba v angličtině a v románských jazycích úplně chybí slovo „člověk“: to vždycky a samozřejmě znamenalo totéž, co „muž“. Ale i v ostatních, méně sexistických jazycích existuje gramatický rod, který celou skutečnost nemilosrdně dělí na „mužskou“ a „ženskou“ – bůhví podle jakých pravidel. Jen někde – třeba v češtině a v němčině – se udržel „střední“ rod, respektující zvláštní postavení dětí, které se teprve stávají muži nebo ženami.[11]

S důrazem na individuální život a svobodu se v moderních společnostech zásadně změnilo hledisko: na prvním místě nestojí rodina a pokračování rodu, ale možnosti a práva jedince.[12] Právě z tohoto pohledu vznikly moderní svobody a na nich založená prosperita, bohatství a bezpečí moderních „rozvinutých“ společností. Jak už to tak ale ve skutečném životě bývá, je i tady něco za něco. Bohatství, pohodlí a zajímavost individuálního života, možnosti úspěchu a kariéry, tak lákavé pro schopné jedince, zatlačují do pozadí starost o děti. Ne že by dnes trpěly hladem, právě naopak. Pokud něčím trpí, je to spíš nadbytek věcí a hmotných možností, doprovázený ovšem nedostatkem skutečné péče ze strany rodičů. Ti na ně „nemají čas“ a špatné svědomí se snaží utišit přepychem, hračkami a dárky. Zároveň by často chtěli, aby starost o výchovu dětí přebíraly stále víc školy a státní instituce.

Otázka, jak skloubit svědomitou péči o děti s osobním úspěchem a kariérou, je tak nová, že na ni zatím není žádný recept a každý si nějaké řešení hledá sám. Moderní malá rodina nemůže plnit funkce, které kdysi – lépe nebo hůře – plnila ta stará. Jako se dnes žena většinou podílí na vydělávání peněz, musí se zase muž podílet na domácnosti i výchově dětí. Pokud jsou na to dva, může to být dětem na prospěch: mužská výchova je jiná než mateřská a možná pro současnou společnost ještě důležitější. Hlavní je ovšem to, aby se děti doma naučily, že se lidé mohou mít rádi a že starat se o někoho, kdo to potřebuje, je ta nejlepší činnost pod sluncem. Nikdy není zbytečná a dává tak životu smysl daleko spolehlivěji než jakákoli sebevíc prestižní profese, jakékoli úspěchy a výkony.

Profese a povolání ovšem hrají stále velkou roli a mnoho šťastných manželství pomáhá držet pohromadě i to, že si oba rozumějí ve svém povolání. Pokud se dvěma lidem podaří, že si i v profesních záležitostech mohou pomáhat nebo si aspoň dokáží vyjít vstříc, že se navzájem – anebo někdy i jednostranně – respektují a oceňují, mají daleko větší šanci, že spolu překonají i období, kdy jejich citový život ochladne; a že taková období přijdou, s tím musí každý počítat. Není od věci, podívat se i na společný život ekonomickýma očima: tak jako každý podnik vyžaduje nejdřív investice, než by se mohl začít vyplácet, je i mezi dvěma lidmi na prvním místě “investice” respektu, úcty a lásky, která nejdřív dává a nepočítá, kolik dostala. Tato investice dobrovolného sebeomezování, pomoci a podpory tvoří pak společný “kapitál” páru, z něhož může vyžít i v obdobích sucha.

Problém je ovšem v tom, že moderní společnosti jsou stále víc soutěživé a poskytují k tomu mnoho příležitostí – v hospodářství, ve vědě, v zábavním průmyslu. A pro toho, kdo chce vyniknout, jsou děti vždycky trochu na obtíž. Rodiny s více dětmi mají plné ruce práce, aby jakž takž obstály v nerovné soutěži o životní úroveň a snadno se dostávají v očích ostatních jaksi “na okraj”. V této situaci se může stát, že znovu objeví své rodiče, kteří jim mohou vydatně pomáhat právě v péči o děti – pokud se ovšem také nevěnují jen sami sobě a pokud se nepokusí mladé rodině vládnout. To se bohužel dost často stává, a tak tu často musí zaskakovat stát. Státy musejí přejímat stále větší podíl jak na výchově a vzdělávání dětí, tak i na péči o staré lidi, kterých rychle přibývá – a k tomu snášet kritiky neoliberálů, kteří volají po „minimálním státě“. Současně se ovšem prudce mění i povaha lidské obživy: ubývá stálých a trvalých pracovních příležitostí, lidé se musejí stále pružněji přizpůsobovat a ovšem věnovat své obživě a osobnímu úspěchu stále větší podíl energie. Jsou stateční lidé, kteří na tento závod rezignují a věnují se svým rodinám i za cenu jistých ztrát v profesní oblasti.

Jiní nad takovou pošetilostí jen kroutí hlavou a volí pohodlnější existenci tzv. „single“. Jenže právě v této věci je ovšem „příroda“ neúprosná: kdo trvale zanedbává budoucnost své kultury, národa, druhu – vymře. Demografické údaje to už řadu let naznačují: Evropané stárnou a rok od roku nás trochu ubývá, nejvíc v bývalých socialistických zemích. Zatím se o tom hovoří jen v souvislosti s penzijním pojištěním: na dnešní mladé už nebude, kdo by pracoval, až zestárnou. Nedobrovolné “mezigenerační solidaritě”, zprostředkované státem, která nahrazovala funkce rodiny, všude dochází dech. Navrhované řešení? Každý sám za své a na penzi si budeme muset nejdřív našetřit.

Jenže to není všechno: evropské země udržují svůj růst jen dík imigraci odjinud. Z ekonomického hlediska to není žádné neštěstí, vyžaduje to ovšem další neobvyklé přizpůsobování. Lidé si musí zvykat žít vedle jiných, kteří mají hodně jiné představy o tom, jak se má hospodařit, zacházet s majetkem druhých, jak vychovávat děti. Nárůst xenofobních nálad ve všech bohatých zemích ukazuje, jaké s tím máme problémy. Dokážeme si s nimi poradit? Najdeme i v bohatých městech způsob, jak žít vedle sebe s lidmi jiných zvyků, jiného jazyka a kultury, aniž bychom si navzájem příliš lezli na nervy, začali se jedni druhých bát a nenávidět se? Anebo nám stačí obzor našich životů, životní úroveň v příštích pár letech a co bude potom, necháme – komu? Je to přece všechno “v našich rukou”. Že by se byla „příroda“ opravdu zmýlila, když člověka pustila z vodítka instinktů a vsadila na náš rozum a svobodu?

Literatura:

  • Coulanges, F. de (1998). Antická obec. Praha: SOFIS.
  • Morris, D. (1971). Nahá opice: zoolog studuje lidského živočicha. Praha: Mladá fronta.
  • Morris, D. (1997). Lidský živočich: osobní pohled na lidský druh. Praha: Knižní klub.
  • Možný, I. (2002). Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství.
  • Platón (1993). Symposion. Praha: OIKÚMENÉ.
  • Singly, F. de (1999). Sociologie současné rodiny. Praha: Portál.
  • Sokol, J. (2002). Filosofická antropologie: člověk jako osoba. Praha: Portál.
  • Sokol, J. (2003). Svoboda – ale jaká? In J. Sokol, & Z. Pinc, Antropologie a etika. Praha: Triton.
  • The Laws of Manu. (1992). London: Penguin.
  • Zrzavý, J. et al. (2004). Jak se dělá evoluce: od sobeckého genu k rozmanitosti života. Praha: Paseka.

(Gymnasion 2005)

Poznámky

[1] H. Plessner zdůrazňuje “plastičnost” lidského chování a A. Gehlen mluví o Mangelwesen, bytosti s nedostatky.

[2] Něco jiného jsou zvířata ochočená, která drezíruje člověk. Ale i ta dělají, k čemu byla vycvičena.

[3] Morrisovy knihy jsou velice vtipné a inspirativní, jeho argumentace ale není vždycky úplně spolehlivá.

[4] Skupiny, z nichž si člověk smí partnera vybírat, sice moderní společnosti výsovně neurčují, princip endogamie však funguje i dnes. Většinou to bývá jazykový národ, protože partneři se potřebují domluvit, ale často se partneři vybírají z docela blízkého okolí. Pokud naopak sňatků přes hranice skupin (cross-marriage) přibývá, chápou to sociologové jako příznak, že tyto skupiny fakticky splývají.

[5] Smysl sexuálního dvoření znovu objevila sociobiologie, viz např. Zrzavý, J. et al., 2004. Lze je ale vyložit i jinak: podle některých ekonomů lze hodnotu věci určit jako součet hodnot toho, čeho se člověk kvůli ní musel vzdát. “Náklady” na dvoření tedy zvyšují hodnotu toho, oč se člověk při něm uchází. Němci na to mají hezké přísloví: Willst du gelten, mach´ dich selten (chceš-li něco platit, dělej drahoty).

[6] Viz zajímavý výklad o uspořádání starověké rodiny a domu i jeho stop v současné společnosti u Coulanges, 1998, zejména Kniha I.

[7] Teprve v moderním, lidsky přetvořeném světě se také zvířatům může stát, že je jejich osvědčené chování vede do záhuby. Třeba ježka, který se hřeje na silnici a na obranu naježí ostny, nebo zajíce, který sice utíká, ale jen v osvětlené části krajiny, to jest před autem.

[8] V evropské civilizaci se o to přičinily hlavně dualistické, manichejské a gnostické tendence v křesťanství; něco podobného se ale odehrálo i v buddhismu.

[9] “Zeus je rozsekl, jako když se vejce krájí vlasem.”  Platon, Symposion 190.

[10] Staří Řekové měli pro “lásku” nejméně tři různá slova: erós, který znamená touhu po tom druhém (odtud je naše “erotika”), agapé, která znamená láskyplnou starost a péči, a konečně charis, která označovala božské uchvácení a radost.

[11] Těžko pochopitelné rozdělení všeho možného do dvou či tří gramatických “rodů” svědčí o tom, že naši dávní předkové zřejmě přisuzovali “sexualitu” úplně všemu. Jazyk toto rozdělení zachovává i u nových slov, i když třeba na autobusu nikdo nevidí nic “mužského” ani na tramvaji “ženského”.

[12] Jedním z nejvážnějších skutečných konfliktů mezi moderní západní společností a společnostmi tradičními – například islámským nebo čínským venkovem – je právě tento: stojí na prvním místě dospělý jednotlivec, anebo rodina?