Morálka na trhu

Z „trhu“ se dnes stalo heslo. Abstraktní pojem, do něhož se vejde skoro všechno. A tak si ho každý podle svého založení a nálady naplňuje představami mírně řečeno disparátními. Jednomu je tím kouzelným proutkem, který ušmudlané Česko učiní Švýcarskem, jiný v něm vidí jen příležitost pro mafiány, jak někde něco »trhnout«. Proto také může u jedněch vyvolávat téměř nábožnou úctu a adoraci, u jiných tiché rezignování, a jindy zase nelíčený hnus. Ale protože je to bojové heslo, o němž se nemá přemýšlet, ale na něž je třeba buď přísahat, anebo si před ním odplivnout, nedá se o »trhu« pomalu mluvit: kdekdo hned očekává vyznání víry. Jistě je pravda, že trh – to jest opravdový trh, se stánky a s rámusem na ulici nebo na náměstí – nikdy nebyl místem pro tiché usebrání a kontemplaci. Lidé na trhu se chovají jinak. Chovají se »tržně«? Možná. Jenže i pojem »tržní chování« vyvolá u někoho představu šetrného kalvínského poctivce až za hrob, kdežto v běžném užití tak dnes označujeme – jen s mírným náznakem ironie – kdejakou nepoctivost a bezcharakternost. Co z toho je opravdu »tržní«, co z toho zakládá skutečný trh a k čemu takový trh naopak vede?

Trh, ve středověku privilegium a v novověku právo, je instituce konkrétní lidské svobody. Nic méně a nic víc. Ze všech možných projevů svobody tenhle je pro každého. Člověk, který jde na trh, ať už prodávat nebo kupovat, je svobodný člověk. A trh je (nebo aspoň má být) místem svobody a rovnosti i když, pravda, nebývá místem bratrství. Teprve úpadek svobody nás naučil, že zákazem trhu se nedá odstranit ani materialismus, ani hamižnost, které si rychle najdou jiné příležitosti. Zato se jím dá spolehlivě odstranit nejen konkrétní svoboda, ale i spousta dalších, nesmírně podstatných věcí, které našim dědečkům připadaly tak samozřejmé, že si jich možná ani neuměli vážit. Například jeho pravidla, to jest morálka trhu.

Sám princip trhu, místa, kam může každý (svobodný) člověk, kde může (ale nemusí) nabízet, co má, anebo hledat, co potřebuje, je svoboda sama. Od jiných, možná kultivovanějších forem obchodu se trh zřetelně liší svým důrazem na rovnost. Obchodník v »kamenném« krámě už má proti jiným vždycky nějaké výhody – krám na náměstí nebo na rohu, monopol vůči lidem, kteří žijí v okolí, ochranu před konkurencí, která je někde daleko. Na pořádném trhu jsou si všichni (téměř) rovni. Kdo chce prodat, musí své zboží vystavit vedle jiných, napsat k němu cenu a obojí podrobit těžké zkoušce konkurence.

Na pořádném (to jest nekartelizovaném) trhu je to naopak kupující, kdo má přehled a může vybírat. Nikdo mu nenamluví, že tohle dostane jen u nás, nejlepší a za nejnižší cenu. Vidí to na vlastní oči. Trh také výrazně omezuje možnosti reklamy a jiných triků, které se člověku snaží namluvit (nebo spíš vsugerovat) něco, co není pravda – za jeho peníze, které zaplatí v ceně, a k jeho škodě.

Že tomu tak skutečně je, dokazuje i sama procedura kupování a prodávání, totiž smlouvání. Zase takové slovo, které nám, vzdělancům, občas nahání hrůzu. Jenže smlouvání není cokoliv a má svá jednoduchá a striktní pravidla. Připomeňme, že od smlouvání je i slovo smlouva. Když se řekne »jednání«, zní to sice líp, ale ve skutečnosti je to buďto zase smlouvání, anebo vodění za nos a maření času. Buď totiž oběma stranám jde o to, aby něčeho dosáhly, a pak budou smlouvat, anebo to jenom předstírají a »jednají« jen tak, aby se neřeklo, že nejednaly.

Jedno takové úplně triviální pravidlo trhu říká, že každá nabídka je závazná. Prodávající může jít s cenou dolů a kupující nahoru, ale jeden ani druhý se už nemohou vrátit. Řečeno matematicky, posloupnosti cen musí být v čase monotónní, u prodávajícího nerostoucí, u kupujícího neklesající. Zkuste si představit, jak jinak by musela vypadat politika, kdyby v ní platilo aspoň tohle pravidlo! Ze své krátké, byť intenzivní zkušenosti právě s politikou mohu prozradit, že nic nedokáže člověka při důležitém jednání naplnit větším zoufalstvím, než úplně samozřejmé zanedbávání této triviální pravdy.

Jiné důležité pravidlo říká, že ceny jsou pro každého. Na rozdíl od „kultivovaného“ smlouvání v nějakém séparé, při koňaku a kávě, kde si obchodníci mohou navzájem »dělat ceny«, na trhu se jedná veřejně a doprostřed smlouvání může vstoupit kdokoli jiný. A jednou učiněná nabídka platí samozřejmě i pro něho.

Protože se na trhu všechno odehrává na jediném místě a do všeho je vidět, dá se tu také nejsnáz dělat něco jako „ochrana spotřebitele“. Za starých časů to byl třeba železný loket na radniční zdi, první krok nejen k normalizaci, ale právě na ochranu kupujících. V tomhle ohledu jsme možná hluboko pod úrovní těch dávných dob, kdy technické prostředky sice omezené byly, ne však lidé na radnici.

Tyto kvality obyčejného, úplně sprostého trhu a význam jeho pravidel nejlépe potvrzuje skutečnost, že na ně kdekdo nadává. Někdy se to děje jenom omylem. Tak, když někoho dopálí, že se kšeftuje s věcmi, kterých si sám váží, často začne hubovat na »trh«. Jenže právě tam se to skoro nikdy nedělá. Takové věci se dělají buď někde v průjezdu, anebo zase v decentní kanceláři. Jsou také mafiáni a novodobí loupežníci, kteří si myslí, že to, co dělají, patří k »trhu«. Jenže právě tam by si to nikdy nemohli dovolit: to se dá dělat jen v noci nebo někde za bukem.

Jindy se přednosti trhu zastírají záměrně, zamlouvají účelově. Tak majitelé »kamenných« obchodů budou tvrdit, že prodávání na trhu není dost kulturní nebo dost hygienické, že nemá patřičnou »úroveň« a kdovíco ještě. Daňový úřad si zase stěžuje, že mu tam unikají daně. To ve skutečnosti znamená, že by mu dalo moc práce je tam řádně vybírat. Policie si stěžuje na nepořádek a na to, že se tam vyskytují všelijaké živly. (Jako by se jinde nevyskytovaly.) Říká tím jen, že hlídat na trhu je moc práce. A nakonec přijde vzdělanec a řekne, že »nejsme přece na trhu«.

A v tom je možná právě chyba. Námitky proti trhu jsou totiž dvojího druhu. Ty první se týkají skutečného trhu se stánky (viz výše) a jsou to většinou omyly nebo výmluvy: do svobodné a rovné konkurence se nikomu z nás moc nechce. Ty druhé jsou daleko vážnější: týkají se všech možných čachrů a podfuků, kterým se z hrubé nedbalosti dnes také někdy říká »trh«. Tak třeba když světově proslulá firma XY »uvádí na trh« tyčinku YZ, má ve skutečnosti za lubem pravý opak: jak to narafičit, aby se tyčinka trhu vyhnula. Aby se prodávala někde, kde se široko daleko nic podobného nevyskytuje. Nebo aby lidé zapomněli, co to vlastně potřebují a co si chtěli koupit, a v pominutí mysli kupovali zrovna tyčinky. Nebo aby se člověk bál nahlas říct, že tyčinka YZ je hnusná, protože by ho pokládali za nevzdělance, který se nedívá na televizi.

V televizi a na plakátech se málokdy vyskytuje »věc sama«, jak řekne filosof, nýbrž vždycky ve velice podivné společnosti. Tak čokoládovou tyčinku doprovází svalovec s oštěpem, prací prášek zářící rodinka a cigarety správný řízek s lasem nebo aspoň na motocyklu. Co mají společného? Inu právě toho, kdo si jde něco koupit, a to ne na trhu. Tam by to takhle nešlo.

Ze všech těch mazaných obmyslností, jak se trhu vyhnout, jak ho obejít a jak ho zrušit, je ještě reklamní kampaň ta nejmírnější. Horší je, když se prodávající domluví na cenách. Ještě horší, když tomu, kdo by chtěl prodávat laciněji, rozbijí hubu nebo ho vůbec na trh nepustí. A vůbec nejhorší je to, když takovéhle věci začne dělat stát nebo radnice. Ty instituce, které jsou tu k tomu, aby chránily rovnost a svobodu. To jest, mimo jiné, také trh. Takže skutečný zastánce svobody se nepozná podle toho, že mu při slově »trh« zazáří oči svatým nadšením, nýbrž právě podle toho, jak se o něj stará, aby se skutečnému trhu aspoň trochu podobal.

(Přítomnost 1992)