Mezi spravedlností, účinností a jistotou

Nejsem soudce ani právník, mám však dojem, že nás jako akademiky se soudci spojuje jedna podstatná věc – totiž privilegium akademické svobody, respektive soudcovské nezávislosti. Proč mají právě naše profese tuto výsadu „nezávislosti“ zaručené zákonem nebo dokonce ústavou? Odvážím se vyslovit hypotézu, že je to proto, že společnost i zákonodárce tuší, že dobrý výkon našich povolání se nedá přesně předepsat a definovat, nýbrž vyžaduje, abychom se při něm sami řídili jakousi „regulativní ideou“ na jedné straně vědecké pravdy, na druhé straně spravedlnosti. Pravda i spravedlnost jsou v této souvislosti cosi, co nikdo nikdy neměl a nemá, čím nedisponuje a nevládne, co vždycky přesahuje dosažený stav poznání či práva, ale co přesto musí ve výkonu vědecké, filosofické i soudcovské profese jaksi působit, vykonávat na ně svůj vliv. Nejedná se přitom o nějaké metafyzické skutečnosti, které by na nás působily kauzálně. Vědec, filosof ani soudce nemá před očima pravdu a spravedlnost jako nějakou hotovou věc, kterou by dovedl popsat a ukázat na ni prstem, nýbrž právě jen jako jakousi orientaci. Neboli řečeno s Rádlem, pravda ani spravedlnost nejsou tak jako jsou věci, nýbrž platí či vládnou, to znamená kladou na nás své nepodmíněné nároky.

 

Takže zatímco rutinní a imanentní provoz našich disciplin se může řídit jen tím už dosaženým, publikovaným a kodifikovaným, musí tu být živí a konkrétní lidé, které společnost sice zaměstnává a platí, kterým však přesto dává privilegium „nezávislosti“. Ne k tomu, aby si dělali co chtějí,  ale aby svou činností mohli zprostředkovávat a jaksi ztělesňovat to neměřitelné působení „regulativních idejí“, v našem případě pravdy a spravedlnosti. Jejich „médiem“ a „indikátorem“ totiž může být pouze jednotlivý a samostatně myslící člověk.

Dnes ale chceme hovořit o právu, a to zejména ve vztahu k soudcovské praxi. Jak jsem už naznačil, nezdá se mi příliš perspektivní chápat problém soudce jen jako spor dvou teorií či výkladových tendencí, které se tradičně označují jako spor „pozitivního“ s „přirozeným“ právem, pozitivního s hodnotovým výkladem. Rád bych totiž ukázal, že tato dvě stanoviska představují jen jakési krajnosti či póly, mezi nimiž se soudcovské rozhodování musí pohybovat. Oba pojmy jsou kromě toho tradicí dost silně zatíženy, jako kdyby se jednalo o hotové, soběstačné a navzájem nezávislé návody nebo dokonce jakási uchopitelná jsoucna.

 Rád bych vám nabídl jiný pohled, který vidí soudce především v jeho společenské funkci či roli, a začnu tedy tím, k čemu že si společnosti soudce vůbec ustanovují, co od něho chtějí a očekávají. Odtud bych se pak pokusil odvodit i to, čím se soudce má a musí řídit, a to ne jako výkonný nástroj, nýbrž jako svobodná, nezávislá lidská bytost. Není jistě náhodou, že slovo „soudce“ souvisí s představou „soudnosti“ – té vzácné schopnosti orientovat se a dobře rozhodovat i ve spletitých záležitostech, na něž žádný hotový návod nestačí.

 

Antropologie práva vcelku přesvědčivě ukázala, že soudce je tu především proto, aby rozhodoval a ukončoval konflikty ve společnosti. Tam, kde krevní msta a jiné formy sebeobrany mohou vést k řetězovému šíření konfliktů a násilností, má soudcovské rozhodnutí, podporované autoritou společnosti, řetězce pomsty přerušit a ukončit. Přitom se také ukazuje, že zákon tu je kvůli rozsudku a soudci, ne naopak soudce kvůli zákonu: jak princip precedentu tak také zákon jsou pomůcky, které mají soudcovu úlohu usnadnit a zároveň podpořit přesvědčivost a účinnost jeho rozhodnutí.

Kdysi dávno se totiž soudce nemohl opírat o nic jiného, než o přesvědčivost svého výroku, o jeho „spravedlivost“, která odpovídala mravním a náboženským představám jeho společnosti – a zároveň je prohlubovala a posouvala dál. Jak se totiž soudcům dařilo vtělovat nárok spravedlnosti do konkrétních rozhodnutí, začala naopak tato rozhodnutí a zásady zpřesňovat a formovat obecnou ideu spravedlivého a nespravedlivého, takže je lidé začali brát za své a zvnitřňovat. Od primární funkce rozhodování a trestání se tak těžiště působení práva pomalu posouvá k funkci preventivní. Ta je pro náš dnešní účel zvlášť zajímavá a kromě toho pro současné masové společnosti úplně zásadní: když se zbavily společných náboženských základů a zásad, musí totiž spoléhat právě na ni.

 Moderní pluralitní a více méně globalizovaná společnost se zřejmě o sdílené náboženské základy opírat nemůže a patrně ani nemá. To neznamená, že by pro ni neměly žádný význam: i jako „menšinové“ mohou náboženské skupiny hrát významnou roli, kterou Ježíš kdysi přirovnal ke kvasu v těstě. Také od morálky se právo muselo oddělit nejpozději ve chvíli, kdy přestala společnost jaksi samozřejmě spojovat. Pro udržení občanského míru a elementární důvěry, což jsou nutné podmínky demokratických svobod, musí ovšem občanská společnost přesto spoléhat na vnitřní postoje a motivace všech občanů a jen vzácné výjimky múže řešit forenzní cestou. Slavný Böckenfördův výrok, že moderní společnosti žijí z předpokladů, které nedovedou samy reprodukovat, má na mysli právě toto. Přesto se domnívám, že nemusí platit beze zbytku – pokud i o těchto předpokladech začnou vážně uvažovat sami zákonodárci a soudci. Jen tak mohou totiž také zdůvodnit a legitimovat svoji nezávislost.

 Nejen v západní tradici panovalo a panuje obecné přesvědčení, že tématem státu není jen zápas o moc, ale že naopak tato moc se musí legitimovat úpornou snahou o spravedlnost, snahou rozlišovat spravedlivější od méně spravedlivého a to nespravedlivé případně také účinně trestat. „Čtvrtina nepotrestané nespravedlnosti padá na toho, kdo ji způsobil, čtvrtina na svědky, čtvrtina na všechny soudce, čtvrtina na krále“, jak říká indický Manuův zákoník. A protože těžiště působnosti práva dnes leží v jeho preventivní funkci, která má vytvářet spolehlivý rámec a hranici mezi dovoleným a nedovoleným, musí se ve společnosti pěstovat ještě také dojem, že pro poučeného člověka nebude soudní rozhodnutí úplným překvapením. Spolu s Gustavem Radbruchem se tedy domnívám, že vlastní problém práva a soudcovského rozhodování vězí v tom, že musí smiřovat a vyvažovat tři navzájem velmi odlišné nároky:

  • požadavek spravedlivosti
  • požadavek účinnosti a
  • požadavek právní jistoty.

 Z právní antropologie dnes víme, že prvním krokem, jímž si soudci své rozhodování usnadnili a zároveň podpořili jeho účinnost, bylo přijetí zásady precedentu, podobného rozhodování v podobných případech. Už zde může soudní rozhodování začít budovat a kultivovat obecné „právní povědomí“ čili preventivní působení práva. Dalším a patrně rozhodujícím krokem byla snaha zásady rozhodování výslovně formulovat a jako závazné zveřejňovat. Už ve starověku se některým kulturám podařilo tyto zásady shrnout do prvních kodexů a Zákoníku 12 desek patří patrně prvenství v tom, že svoji platnost neopírá o náboženskou autoritu, nýbrž o souhlas shromáždění.

 Věci se zásadně změnily se vznikem moderního státu s jeho nesrovnatelně velkou mocí, kterou se osvícenští zákonodárci snažili zkrotit právě zákony a ústavami. Rozvoj právní vědy, zákonodárství a celé justiční praxe v 19. a 20. století – spolu s dobovým optimismem – mohly pak vzbudit dojem, že si s touto pozoruhodnou technickou výbavou lidské společnosti jaksi navěky vystačí. Teprve děsivá zneužití práva diktátorskými a totalitními systémy 20. století upozornila na to, že právo se fakticky stalo nástrojem státu, a to i jako „organizovaného násilí“, jak to předpovídali klasikové marxismu. I oni se však domnívali, že řešením bude zánik státní moci vůbec. V tom je ovšem „historie“ šeredně zklamala, neboť nastal pravý opak: ve zmíněných režimech byla celá justice podmaněna, až téměř pohlcena státem, a to s tichým souhlasem většiny soudců. I ti totiž podlehli přirozenému lidskému sklonu vyhýbat se odpovědnosti a sami se své nezávislosti potichu vzdali. Resignovali na své odpovědnosti a stali se jen výkonnými úředníky, kteří prostě aplikují platné předpisy.

Ač nejsem jistě kompetentní, dávat svým právním kolegům nějaké dobré rady, přece bych se jako poučený laik s rozmanitými zkušenostmi odvážil trochu konkretizovat svůj názor na to, co současné české justici v tomto ohledu chybí. To, co nacistům a komunistům umožnilo ovládnout justici a zbavit ji její nezávislosti, není po mém soudu nějaká teoretická škola – například „ryzí nauka právní“ a právní pozitivismus – nýbrž docela obyčejná lidská pohodlnost a snaha vyhýbat se odpovědnosti. To se sice po roce 1989 hodně změnilo, pohodlná praxe právního formalismu však po mém soudu přežívá a ohrožuje věrohodnost práva v očích veřejnosti i politiků. Odtud stálé volání po reformách, jež by však mohly znamenat dvě různé věci: buďto v logice úřednického chápání práva omezit soudcovskou nezávislost, anebo ji naopak povzbudit v naději, že se k ní soudci sami začnou zase hlásit nejen v novinách, ale také ve svých rozsudcích.

Jsem velice rád, že se zde mohu opřít o pozoruhodnou praxi našeho Ústavního soudu, který se – řečeno s Kantem – „probudil z dogmatického spánku“a začal si uvědomovat širší souvislosti své činnosti. Dovolte mi nyní stručně a laicky shrnout, jak tyto souvislosti vypadají ve vztahu ke zmíněným třem požadavkům na právo.

 

Spravedlnost je jistě ten první nárok, kterým všichni výkon práva poměřujeme. Člověk, který by se nedovedl stydět a neměl ponětí o spravedlnosti, má být podle Platóna „vymýcen jako nákaza obce“. Od Aristotela máme hluboký rozbor spravedlnosti, včetně různých typů „částečných spravedlností“; je smutné potkávat mladé právníky, kteří o něm nikdy neslyšeli. Tentýž Aristotelés ale také připomněl, že „co se týče jednání, mají sice obecné výroky širší platnost, ale výroky o jednotlivém jsou pravdivější“ a rozvimul pak nauku o „epieikeia“ jako „opravě zákonné spravedlnosti“. Angličané jí říkají fairnes či equity a Němci Billigkeit, kdežto v češtině pro ni nemáme ani vhodné slovo; „slušnost“ ani „férovost“ ji jistě nevystihují.

 

Už jsem vyzvedl zásluhu Ústavního soudu, který tento širší význam spravedlnosti několikrát připomněl. Je to patrně také nejlepší způsob, jak důvěru veřejnosti k justici posílit. Nicméně už některé výroky Ústavního soudu vyvolaly kritiku z různých stran, což někteří mylně pokládali za nezdar této snahy. Například proti rozhodnutí o zrušení předčasných voleb v roce 2009 nebo o posílení zásluhovosti v penzijním pojištění se jistě dají uvést vážné argumenty. To však po mém soudu nemůže být námitka proti snaze „hledat spravedlnost“ hlubším výkladem ústavy – neboť každý pokus konkretizovat obecnou ideu spravedlnosti do určitých výroků přirozeně vyvolává diskuse. Jen v axiomatických systémech, jako je matematika, mohou být výroky jednoznačně pravdivé či nepravdivé. Společnost jistě není axiomatický systém a prohlásit určitý výrok za nespravedlivý je tudíž z povahy věci diskutabilní. Jenže to plyne přímo z povahy práva a je to ten důvod, proč soudce potřebuje svoji nezávislost.

 

Důraz na výklad zákona ovšem rozhodně neznamená, že bychom mohli zrušit skvělý vynález psaného a obecně platného zákonodárství, které je základem právní jistoty a nutnou podmínkou pro vznik obecného „právního povědomí“. Už starý Iulianus ovšem věděl, že žádný zákon nemůže postihnout všechny případy a vyžaduje tudíž výklad, a podle Celsa „mají mít důvody spravedlnosti a správnosti vždycky přednost před důvody striktně právními.“ Důraz na výklad zákona připomíná soudci, aby nepřehlédl a dobře si uvědomil, čím se při tomto výkladu řídí. Pokud by zapomněl, že spravedlnost je „dobro toho druhého“, vykládal by zákon nejspíš podle vlastních a často nereflektovaných pocitů a preferencí. Anebo ještě hůř: podle nálad a dojmů masové „veřejnosti“ a masových médií, ne-li rovnou podle přání mocných. Nutnost výkladu tedy rozhodně neznamená, že by soudce mohl rozhodovat, jak ho napadne, nýbrž jen to, že i pro výklad platí jisté zásady a že vyžaduje hluboké vzdělání. Jinak je právě dojem soudcovské libovůle to, co právní jistotě nejvíc škodí. Pokud se soudci naopak podaří svůj výklad zdůvodnit jako spravedlivý, posiluje tím důvěru veřejnosti a nakonec i právní jistotu. Zato častá rušení rozsudků v odvolacím řízení svědčí o tom, jak se ve výkladu zákonů naši domněle „pozitivističtí“ soudci liší; není to také tím, že se výkladu nevěnuje dostatečná pozornost, a to už v právnickém vzdělávání?

 Neméně důležitý je i pragmatický důraz na účinnost práva, který míří především na zákonodárce. Jak říká Kant, kdo nedokáže zákony prosazovat, nemá právo je vydávat. Požadavek účinnosti obecně omezuje oblast použitelnosti práva: tomu, co se nedá prosazovat, se zákonodárce musí raději vyhýbat. Nicméně na této účinnosti – či neúčinnosti – se významně podílejí také soudci. Podle penologů závisí účinnost trestu jako odstrašujícího prostředku především na tom, jak rychle řízení proběhne až do konce. Také ohledně občanských a obchodních sporů často slýcháme stížnosti na trvání a nepředvídatelný výsledek procesů. Možná i zde by hlubší vzdělávání soudců mohlo pomoci budovat určitý základní konsens nejen mezi soudci samými, ale i ve vztahu k veřejnosti.

 

Nakonec bych rád tento stručný výklad shrnul do několika bodů:

  • Soudce je významná společenská funkce, které má definitivně řešit a ukončovat konflikty.
  • Platný zákon je pro něho oporou a podporou, kterou ovšem musí v každém jednotlivém případě samostatně vyložit.
  • Výklad však neznamená libovůli, nýbrž musí se řídit trojím nárokem na spravedlivost, účinnost a jistotu práva.
  • Pokud se mu to daří, vzdělává a posiluje tím právní povědomí společnosti a tak i její důvěru v justici.
  • Aby mohl soudce tuto svoji úlohu plnit, musí být nejen nezávislý, ale také vzdělaný.
  • Trojí požadavek spravedlnosti, účinnosti a jistoty zdánlivě stojí proti sobě, mohl by se však také vzájemně podporovat a posilovat.

 (Konference o soudnictví, Senát 18. 4. 2011)