Menšinová práva jako filosofický problém

 

Než se pustíte do svého odborného programu, který se týká menšin v naší společnosti, jejich problémů a potřeb, jak je každý z vás ve svém zkoumání nalézá, než se dáte do hovoru o jednotlivých menšinách a o tom, co jim chybí, požádám vás o chvilku strpení. I když vám k tomuto odbornému programu, k vlastnímu šetření o postavení našich menšin nemohu patrně říci nic nového, aspoň vás nezdržím dlouho. Chci se s vámi jen zamyslet nad jednou úplně základní otázkou, která se právě v souvislosti s menšinovými právy docela neodbytně klade.

 

O právech menšin a o jejich dodržování se dnes hodně hovoří – ostatně i vaše konference je toho dokladem. Není to ale přehnané? Proč se právě menšinám a jejich právům má věnovat zvláštní pozornost? Ze základního principu občanské rovnosti by přece mělo plynout, že je to většina, která si takovou pozornost zaslouží – a přesto je to dodržování menšinových práv, které se dnes pokládá za nejlepší indikátor slušného státu a slušné vlády. Pokusme se vysvětlit, že to není omyl a proč.

 

Při makroskopickém pohledu na lidskou společnost, v němž se lidé vyskytují jako jednotky a procenta, je to přirozeně většina, jíž připadá z definice větší váha. Tak se na věc dívali a dívají všichni pragmatisté, vyznavači Benthamova „zlatého pravidla“, podle něhož je cílem společnosti „co největší štěstí pro co největší počet lidí“. Nechme zatím stranou problematickou představu pragmatického „štěstí“, která se nikoho na nic neptá a všechny chce obšťastnit stejnými příděly vědecky stanoveného blaha. To, co nás zajímá, je právě ten „co největší počet“, který se důrazem na menšinová práva zřetelně popírá.

 

Volby a vláda, Weberovo „panství“ (Herrschaft) se v demokratických společnostech musí řídit většinou, protože se při svém rozhodování nemůže omezit jen na to, s čím souhlasí úplně všichni – a nic jiného, žádný jiný princip legitimity není k dispozici. Ostatně bychom o něj nejspíš ani nestáli. Většinový princip vyjadřuje axiom občanské rovnosti, a protože vláda potřebuje podporu a důvěru občanů, má a musí být vládou většiny. Na tom ještě není nic špatného. Nebo přesněji, nemusí být.

 

Účinná, efektivní vláda musí rozhodovat a většinová vláda tedy rozhoduje podle mínění většiny. To ovšem zároveň znamená, že často rozhoduje proti menšině, případně menšinám. I s tím se každý demokrat musí smířit a pro útěchu si může připomenout, že všechna ostatní uspořádání panství čili vlády – charismatické neboli diktátorské i tradiční či hierarchické nebo stavovské – jsou z definice menšinová, a mají tedy sklon rozhodovat dokonce proti většině. S tím se tedy patrně nedá nic dělat. Anebo přece?

 

Kdysi dávno, na samém začátku západní evropské civilizace, dokonce ještě dřív, než se prosadil princip občanské rovnosti, vstoupil do evropského politického myšlení jiný, téměř opačný princip: princip lidské důstojnosti. Podle křesťanského přesvědčení je každý člověk Boží tvor, jedinečná osoba, která kromě svých vztahů, práv a závazků vůči své rodině, své obci a vládě má ještě – a dokonce především – svůj vztah a závazek vůči svému stvořiteli. Tomu, kdo jí dal život, kdo jí dává zdraví, štěstí, lásku nebo děti, se jednou bude muset zodpovídat za to, jak s těmito dary naložila. A protože na této odpovědnosti záleží nesrovnatelně víc než na každé jiné, potřebuje tato osoba jistou míru svobody, aby svůj život mohla vést podle svého nejlepšího svědomí a aby tak za své jednání mohla odpovídat.

 

Princip lidské důstojnosti, která nutně vyžaduje jistou míru svobody, naše civilizace nikdy nedokázala plně uplatnit a naopak se proti němu tisíckrát prohřešila. Přece však – díky mnoha hrdinům a statečným lidem – na něj také nikdy úplně nezapomněla a nesla si jej jako trvalou výčitku svědomí vůči těm, komu se té svobody nedostalo. Tento vnitřní konflikt nebo přinejmenším vnitřní napětí je tím, co západní civilizaci nejpřesněji a nejhlouběji charakterizuje, co ji zásadně odlišuje ode všech ostatních.

 

Když křesťanství na tento svůj základní princip zapomnělo a chtělo také opatřit „co největší štěstí co největšímu počtu“, a to hlava nehlava, ať chtějí nebo nechtějí, zapletlo se do násilností uvnitř i navenek. Když se nakonec v náboženských válkách politicky diskvalifikovalo, pokusili se někteří myslitelé tuto ideu zachránit aspoň ve světské podobě. Tak vznikla myšlenka lidských práv. Nebojte se, nebudu vás teď zatěžovat nesmírně zajímavou historií této myšlenky. Chci ji jen uvést do souvislosti s vaším dnešním tématem.

 

Když se Immanuel Kant pokusil formulovat mravní zásady pro moderní společnost, vyšly mu dvě. První z nich je idea občanské rovnosti, z níž podle Kanta plyne i požadavek svobody. Ta druhá říká, že se na žádného člověka nesmíme nikdy dívat jen jako na prostředek k nějakému jinému účelu, nýbrž vždycky také jako na účel sám o sobě. To je to minimum, které i Kant dokázal zachránit z křesťanského poselství o vysvobození člověka.

 

Princip lidské důstojnosti stojí ve zjevném napětí s každým principem vlády a vládnutí. Čím větší jsou moderní společnosti, tím častěji lidé v myšlenkách vládců vystupují právě jen jako prostředky, čísla a počty, procenta. Co jiného rozhoduje ve volbách? Jenže slušné společnosti se od těch méně slušných liší právě tím, že této silové mechanice vládnutí kladou do cesty překážku nebo aspoň omezení: ti, kterým vládnete – a jako příslušník většiny musím teď říci: vládneme – jsou lidé, lidské osoby. Jako takové nezbytně potřebují určitý prostor svobody a možností, aby své životy mohli vést tak, jak oni sami nejlépe dovedou.

 

Tím si více či méně slušné společnosti na jedné straně svazují ruce, pokud jde o účinnost jejich rozhodování, na druhé straně tím prokazují, že jsou slušné – a dosavadní zkušenost se zdá naznačovat, že se jim to snad i dlouhodobě vyplácí. Proti všem spektakulárním „úspěchům“ diktátorů a diktatur, které zpravidla končí v krvi, dávají svým občanům volný prostor k jednání; tím ale také využívají jejich schopností, z nichž mají nakonec prospěch i všichni ostatní. Jako kdyby princip lidské osoby a její svobody byl nakonec i klíčem k docela viditelnému úspěchu – často ovšem jinak, než si zastánci „co největšího štěstí“ ve své omezenosti představovali.

 

Postoj k menšinám je tedy citlivým indikátorem toho, jak dalece se daná společnost – a to znamená její většina – dokáže ubránit svůdné představě „co největšího štěstí“ a dokáže si sama uložit jistá omezení své vlády a moci nad druhými, kteří si štěstí představují jinak. Proto se faktické respektování práv těch druhých – a to ovšem znamená těch, kdo jsou v menšině – může pokládat za spolehlivé měřítko její slušnosti, na níž pochopitelně záleží i jejím sousedům, mezinárodnímu společenství.

 

Celá věc má ale ještě jednu stránku. Většina, která dokáže respektovat práva těch ostatních, rozumí také tomu, že „lidská práva“ nám nemůže dávat ústava ani stát, nýbrž jedině naši spoluobčané, ti druzí, a to tím, že je prostě respektují. Ani ta nejlepší ústava, ani ta nejlepší vláda a policie nemůže lidská práva a svobody prosadit svou mocí, pokud je nejsou ochotni respektovat sami občané – a to znamená my, většina.

 

Respektovat práva těch druhých znamená pochopitelně omezovat sám sebe. Prakticky únosná míra tohoto sebeomezování, ať už se týká tolerování jiných představ o osobní hygieně, o nočním klidu nebo o úctě k cizímu majetku, musí být vždycky předmětem citlivého rozvažování a vyjednávání. Ani menšiny netvoří andělé, nýbrž lidé jako my, schopní i ochotní třeba i svého postavení zneužívat. To všechno znáte lépe než já. A přesto cesta k lepší lidské společnosti zřejmě nevede jinudy než přes uvážlivé omezování naší většinové moci, jinými slovy než přes respektování práv těch druhých čili menšin. Že něco jako respekt musíme očekávat i od nich, to plyne samo sebou. Jenže ani tento respekt se nezískává křikem a zastrašováním, čili násilím, nýbrž zase – respektováním.  

(Konference FHS 27.12.2007)