Maturita: pro koho a k čemu?

Maturita je sen mnoha rodičů a postrach jejich dětí. Český překlad “zkouška dospělosti” se neprosadil, snad proto, že zní tak směšně. Vznikla v zemích evropského kontinentu, když osvícenští panovníci pochopili, že budou potřebovat vzdělané lidi, a to pokud možno vzdělané stejně. Centralizované evropské školské systémy mají řadu neduhů, kterých se jen pomalu zbavují, ale mají i své výhody: například to, že se jejich výsledky dají evidovat a porovnávat. Země, kde školství absolutistickými reformami neprošlo, jsou pro nás sice často vzorem, ale třeba v USA se naopak už řadu let o větší srovnatelnost vzdělání snaží. Americká vysvědčení a diplomy se moc srovnávat nedají – a přece se z nich počítají procenta “lidí s maturitou” a “s vysokoškolským vzděláním”. Formální vzdělání, státní maturita nebo titul, se jistě nemá přeceňovat, ale zbavit se ho nemůžeme – i kdybychom chtěli.

Donedávna se mohlo zdát, že vzdělání prostě připraví k nějakému povolání, a to pak člověk celý život dělá. Jenže dnes takových příležitostí rychle ubývá a i požadavky v jednotlivých profesích se mění. Život ve společnosti je stále složitější a většina lidí si dnes musí  umět poradit s daňovým přiznáním, s počítačem nebo s cizím jazykem, a to bez ohledu na profesi. Jejich práce bývá sice jednotvárná, ale přesto náročná na znalosti a vědomosti. A k tomu ještě děti dozrávají pomaleji – snad proto, že si to většinou mohou dovolit. Takže asi nejméně riskantní strategie je studovat střední školu a profesní rozhodnutí odložit. Proto je takový zájem o gymnázia, která nepřipravují k žádné profesi, ale “jen” k dalšímu studiu.

Takže povinná maturita úplně pro všechny? Školní vzdělávání vyžaduje intelekt, paměť, vytrvalost a schopnost soustředění, a to i pro věci málo zábavné. Co s dětmi, které ve škole očividně trpí, protože mají jiné nadání – třeba šikovné ruce nebo zvlášť dobré uši? I když se dnes tolik mluví o “společnosti vědění”, dobrý hudebník nebo řemeslník se v ní určitě neztratí a maturitu potřebovat nebude. Ale pro všechny ostatní – včetně náročnějších technických řemesel – cesta zřejmě povede přes střední a stále častěji i vysokou školu.

Vlohy, které moderní společnosti potřebují, se sice dají ve škole rozvíjet, jsou však v populaci “normálně” (gaussovsky) rozloženy. Má-li střední či vysokou školu absolvovat stále víc dětí, musí si školy poradit i s méně nadanými dětmi. Nadání jsou však také velice rozmanitá: někomu “jde” matematika, jinému cizí jazyk nebo historie. Hlavní vada uniformovaného vzdělávání spočívá v tom, že děti selektuje podle toho, v čem jsou nejslabší (tj. propadají), a ne podle toho, do čeho mají chuť a v čem se jim nejlépe daří. Proto se má podporovat rozmanitost škol a vzdělávacích příležitostí: žádné nadání by se nemělo promarnit.

To je ovšem ve sporu s požadavkem srovnatelnosti, který by měla zajišťovat společná maturita. Proto je rozumná maturita takový hlavolam. Musí být kompromisem ve dvojím ohledu. Předně respektovat, že část dětí půjde po maturitě na vysokou školu, ale část ze škol odejde. A za druhé omezit požadavek srovnatelnosti jen na to nejnutnější, bez čeho se nikdo neobejde. Všechno ostatní má být věc osobní volby a různého zaměření škol. První požadavek se dá splnit dvěma stupni obtížnosti v jednotlivých předmětech a vysoké školy si mohou určit, jaké maturanty budou přijímat.

Z čeho mají ale maturovat úplně všichni? Z češtiny a cizího jazyka asi ano, ale co dál? Třetí kandidát je patrně matematika. Jenže jaká? Každý člověk potřebuje počítat, zacházet s procenty, odhadovat velikosti a umět číst statistické údaje. Odborník pochopitelně namítne, že tohle není žádná matematika; jenže má smysl trápit zdravotní sestry s trigonometrií a nechat je propadat kvůli derivacím?  Můj původní návrh z roku 1998 proto místo “matematiky” mluvil opatrně o “zacházení s čísly”, které by u maturity povinné být mělo. Kdo chce studovat technické nebo přírodovědné obory, maturoval by ovšem z celé středoškolské matematiky. Do toho se matematikům nechtělo, a tak je parlament z povinné maturity vyškrtl. Škoda.

Kandidátem na čtvrté místo jsou občanské znalosti; ty potřebují všichni budoucí voliči, a nejvíc ti, kteří je nedostali doma od rodičů. Tady se ale ozvali učitelé ostatních předmětů, kteří také chtěli do “společné” části maturity; jinak se prý jejich předměty dostanou na druhou kolej. Jenže třeba z povinné chemie nebo dějepisu by se buď zbytečně propadalo (třeba na konzervatořích), anebo by se musely drasticky snížit nároky; obojí je špatně. A stanovit povinný obsah pro volitelný předmět znamená zbytečně omezovat rozmanitost škol: i fyzika by se přece měla učit jinak pro zdravotníky a jinak pro stavaře.

Jako mnoho jiných důležitých lidských věcí ani maturita nemůže být dokonalá. Ale to, zda bude lepší nebo horší, záleží na naší schopnosti vidět ji i ze stanoviska těch ostatních a najít s nimi rozumný kompromis.

(Pro HN, 10.4.2005)