Matematiku ano – ale jakou?

Před časem mi na první stránce jedněch českých novin padl do očí tento senzační titulek: “X. Y. získal 57% hlasů: ze 76 083 voličů jej volilo 12 568!” Nejdřív jsem se tomu zasmál, a pak mi zatrnulo: někdo to napsal, četl to vedoucí vydání, grafik a kdoví kolik lidí – a nikomu to nepřipadlo divné. Všichni určitě maturovali – a takoví nevzdělanci. Přitom právě šikovná manipulace se statistikami, procenty a tutti quanti je ten nejlepší způsob, jak lidi vodit za nos, k tomu ještě “vědecky”. Aby se tohle nedělo, měli by všichni maturovat z matematiky. Možná ani poslancům příštích parlamentů by neškodilo, kdyby si dovedli něco spočítat, pokud možno sami.

Jenže tady teprve začíná problém: trojčlenku, procenta, elementární geometrii a něco ze statistiky potřebuje dnes v životě úplně každý. Odhadnout, jestli bude koberec do předsíně nebo svatba v restauraci stát sto, tisíc, anebo deset tisíc korun. Neplést si procenta s procentními body, nenechat se napálit “statistikou” na malém vzorku, všimnout si, když se někde posunula desetinná čárka. Je to nezbytná součást vzdělání, nejenom gymnazijního. Je to ale matematika? Pro ty, kdo “matematiku” u maturit chtějí, nejspíš ano, ale pro mnoho matematiků ne. Asi mají pravdu: matematika skutečně nejsou počty, a už vůbec ne kupecké. Jenže jak se té krajně užitečné schopnosti zacházet s čísly a vyznat se ve veličinách má potom, hrome, říkat?

Když jsem se před pár lety snažil prosadit, aby se na všech školách povinně maturovalo ze “zacházení s čísly”, téměř všichni si to přeložili jako “matematika” a rozuměli pod tím trigonometrické rovnice, nekonečné zlomky, řady a limity a jak se všechny ty půvabné věci jmenují, kvůli nimž se ještě stařenky v noci budí se studeným potem, že právě praskly u maturity. A tak se oponenti maturitní “matematiky” řadí do dvou táborů. Jedni mají z téhle středoškolské matematiky doživotní hrůzu a zároveň zkušenost, že jim – pokud se ji jenom nadřeli – nikdy k ničemu nebyla. Kdežto ti druzí – většinou matematici – pokládají za rouhání, kdyby se u maturity měla zkoušet obyčejná procenta, elementární geometrie nebo dokonce odhady veličin.

Možná, že je to ve skutečnosti ještě jednodušší. Když jsem se jednoho výborného a nadšeného profesora matematiky zeptal, proč se u maturity nemá zkoušet trojčlenka (promiňte, rovnice o jedné neznámé), vyrazil mi dech svou upřímností: “Ta se přece učí v sedmé třídě a maturanti to dávno zapomněli!” Už Jára Cimrman, jak známo, rozlišoval “zabudku” a “nezabudku”, což má zřejmě i v našich školách jistou tradici. Výše citovaný titulek z novin o tom také něco říká.

A tak se mi zdá, že rozumné řešení maturitního evergreenu vyžaduje, aby se všichni – ale hlavně matematici – smířili s tím, že “matematika” je zkrátka dvojí. Jedna, ta obyčejná, které se kdysi říkalo “počty” a kterou potřebuje úplně každý, ale kterou také každý snadno pochopí, a ta druhá, krásná a náročná, kterou budou potřebovat budoucí matematici, technici a vědci. Těm se má umožnit maturita ze skutečné matematiky. Čím víc studentů si získá, čím víc si jich oblíbí trigonometrické vzorce (“sinus fí půl, cosinus fí půl” – pamatujete?), kuželosečky, nekonečné řady a limity, tím líp. Ale děsit s nimi ty ostatní, dělat z matematiky nenáviděný strašák, na to je jí přece škoda. Chtít ji zkoušet na konzervatořích nebo na zdravotních školách je holý nesmysl. Ale počítat, odhadovat, vyznat se v číslech potřebuje i muzikant a zdravotní sestra, o poslancích ani nemluvě.

 

(MFD 6.7.2004)