Konrad Adenauer (1876 – 1967)

 „V Evropě nebude mír, pokud se její státy obnoví na základě národní suverenity“, řekl na schůzi francouzské exilové vlády v Alžíru v roce 1943 úspěšný obchodník s koňakem i pragmatický vyjednavač a světoběžník Jean Monnet. Nebyl sám: v roce 1946 mluvil v Curychu Winston Churchill o tom, že Evropa potřebuje své „spojené státy“ a v prvních poválečných letech se do čela vlád řady evropských zemí dostali lidé, kteří si mysleli něco podobného. Měli před očima své válkou zničené země a styděli se za to, že toto poznání stálo Evropu dvě světové války a miliony mrtvých. Od roku 1947 měli také velkorysou podporu Marshallova plánu a na druhé straně tajemník OSN Spaak oslovil sovětskou delegaci slovy: „Pánové, máme z vás strach.“

V neuvěřitelně úspěšné politice následujících let, která Evropu skutečně proměnila, hrál velikou roli německý kancléř Konrad Adenauer. Měl k tomu dobré předpoklady. Pocházel z tradiční katolické rodiny, vystudoval práva, ve třiceti vstoupil do politiky, v roce 1917 se stal primátorem Kolína nad Rýnem a 1922 předsedou Státní rady. V roce 1933 musel své funkce opustit a protože svým nacistickým nástupcům odmítl i jen podat ruku, musel se nějakou dobu skrývat a od  atentátu na Hitlera v roce 1944 žil v internaci.

Od roku 1950 do roku 1966 byl předsedou Křesťansko-demokratické strany (CDU) a přičinil se o to, aby neopakovala chyby předválečného Centra: nebyla to už strana katolická, nýbrž obecně křesťanská, méně podezíravá k liberálnímu hospodářství a lidské svobodě. Jako zkušený politik, konservativní a přitom neideologický, s jasně protinacistickou minulostí se výborně hodil do role architekta obnovy demokratického Německa. Roku 1948 předsedal komisi pro přípravu nové ústavy a od září 1949 do října 1963 byl prvním poválečným kancléřem.

Adenauer byl rezolutní člověk pevného charakteru, ale zároveň schopný pragmaticky jednat. Hned v prvních letech se mu společně s ministrem financí Erhardem podařilo obnovit hospodářský život, dát i uprchlíkům a starým lidem určité jistoty a zároveň čelit obecné poválečné tendenci plánovat a znárodňovat. Ve slavné řeči před parlamentem 1951 se přihlásil k německé vině vůči Židům, zahájil program odškodňování a když se ho izraelští radikálové pokusili 1952 zabít, nechal celou věc ututlat, aby nezatěžovala vztahy k Izraeli.

Už roku 1951 podepsal Pařížskou smlouvu, 1955 dosáhl u západních zemí uznání Spolkové republiky a její přijetí do NATO, vyjednal  návrat válečných zajatců ze SSSR a v březnu 1957 už seděl mezi šesti signatáři Římské smlouvy jako rovnocenný partner. Pomohlo mu, že si se svými italskými, ale zejména francouzskými partnery i osobně rozuměl. Asketický Schuman, charismatický de Gasperi i autoritativní de Gaulle si vážili státnické rozvahy, ale také rozhodnosti a spolehlivosti osmdesátiletého člověka. Po skandálu se zatčením redaktorů časopisu Der Spiegel, která otřásla i jeho pozicí, mohl ještě 1963 s de Gaullem podepsat smlouvu o německo-francouzském přátelství, výměnách mládeže a partnerství měst.

Kritikové šedesátých let Adenauerovi vytýkali, že neprosazoval důkladnější denacifikaci: z tisíců, kteří museli opustit místa ve státní správě, se většina brzy vrátila zpět. Adenauer to komentoval slavnou větou „Lidi musíme brát takové, jací jsou; jiné totiž nemáme“. Nacionalisté mu vytýkali, že svou důrazně prozápadní politikou zmařil sjednocení Německa, které Stalin v roce 1952 nabízel. Jenže Adenauer byl západní člověk a o spojení s východními Němci za cenu neutrality a nejistého postavení „mezi“ prostě nestál. Naopak jeho porýnsky konservativní zásady se mohly v západním Německu prosadit a určily jeho vývoj k solidní demokracii, který by jinak asi neproběhl tak rychle a úspěšně.

(LN 3.07)