Konec liberalismu v Čechách?

Pokud se po roce 1989 zdálo, že se všichni demokraté, občané i politici, na něčem vůbec shodnou, byl to tehdy ze všeho nejspíš liberalismus. A teď je najednou slyšet – a to nejen ze samého okraje politiky – že s liberalismem je konec. Že se vyčerpal, zklamal, zkrátka že je pryč. Je to pravda? Jak se to mohlo v tak krátké době stát? A můžeme tohle tvrzení jen tak mlčky přijmout, pokývat hlavou a s Gogolem si povzdechnout: „Nu, když konec, tak konec“?

 Rok po volbách se ukázalo, že vládě důvěřuje málo lidí a nic nenasvědčuje tomu, že by se jednalo o přechodný jev, pouhou fluktuaci. O příčinách se už hodně napsalo: dají se shrnout do tří kapitol. Předně je to asi docela normální únava, a to na obou stranách. Vláda působí matným dojmem, tváře ministrů se okoukaly a lidem se začíná stýskat po změně. Je to ostatně jedna z mála politických radovánek, které demokracie obyčejnému voliči nabízí: zvolit někoho jiného. Za druhé to bude kumulovaný účinek zklamání a stresů, které poslední léta jaksi erodují někdejší nadšení a snad i odhodlání: nebylo nám předtím líp? I to je jev docela přirozený, něco jako chandra, který nejen postkomunistické společnosti občas navštěvuje.

 Ale pak tu je i třetí kapitola specifičtějšího zklamání vládou a současnou koalicí. „Takhle jsme si to nepředstavovali“, říkají stále častěji i ti, kteří komunisty nejsou a nebyli, a říkají to čím dál hlasitěji a vzpurněji. Nemá smysl hořekovat nad chybami vlády vůbec: kterápak je nedělá? Ale ta naše měla tu smůlu, že své přívržence zklamala v samém jádře svého poselství, neoliberální „dobré zprávy“ o zázracích trhu, bank, privatizace a monetární politiky. Hlasatelé této příjemně jednoduché nauky museli sami cítit něco jako zradu, když začaly padat zrovna banky, ústřední pilíř peněžního hospodářství, když se ukázalo, že správcové kuponových knížek už téměř vyjedli jejich podstatu, a když nakonec – i ty, Brute? – zakolísala česká koruna. Tři pýchy a opory české transformace jsou najednou děravé, duté a občas dokonce páchnou.

 To je sice ošklivá nehoda, která nás všechny silně poškodila a poškodí – ale stačí k tomu, aby podryla víru v liberalismus? Podle toho jaký. Rozumíme-li liberalismem názor, že hlavním úkolem státu je zajišťovat svým občanům svobodu, jak se politický liberalismus klasicky definuje, nemohlo by se to zřejmě stát. Jenže tady se naší pravici vymstil jeden prostý trik, který ostatně používali už komunisté: princip přibalování. Když chce člověk převézt kámen přes řeku, naloží ho na loďku – a převeze. Totiž není-li moc těžký; když se toho k loďce „přibalí“ už moc, půjde i s nákladem ke dnu. Tak se u nás kdysi přibaloval komunismus třeba k míru: chcete mír? Pak musíte chtít i stranu a socialismus, protože kapitalismus znamená válku.

 Když se u nás formovaly pravicové strany, přibalily k politickému liberalismu ještě ekonomický: přesvědčení, že nejbohatší budou společnosti, které vsadí na volnou soutěž, volný obchod, minimální zásahy státu a rozpočtovou disciplinu. Zkušenost řady zemí ukazuje, je to nejspíš pravda, ovšem jen za určitých předpokladů. Neoliberální ekonomika ovšem funguje i v zemích, politicky nikterak liberálních. Naopak takový Locke, Montesquieu, Tocqueville nebo J. S. Mill se o banky, státní rozpočet a inflaci vůbec nezajímali – a přece to nepochybně byli (političtí) liberálové. Ale nejen to. Ekonomický liberalismus má své čertovo kopýtko. Nejen pečovatelský stát, ale i slepá důvěra v tuto teorii může politické svobody nakonec ohrozit. Tak když politik tvrdí, že v liberálním demokratickém státě žádný veřejný zájem neexistuje, že solidarita je socialistický přežitek nebo že nejlepší odbory jsou žádné odbory, dává velké části občanů najevo, že demokracie pro ně není. Myslíte, že budou volit demokraty?

 Vlastí ekonomického liberalismu je Anglie, kde se ovšem pro dluhy ještě za Shakespeara vyřezávala libra masa a za Dickense chodilo do vězení. Možná také proto se mu na evropském kontinentě daří méně. Předpokládá totiž i další lidské vlastnosti, v Evropě méně běžné a v té její východnější části vyloženě nedostatkové. Není tedy divu, že se tu k němu „přibalil“ či spíš přilepil „liberalismus“ gangsterský. Ten se sice věnuje spíš praxi než šedé teorii, přece se však tu a tam projeví i slovy. Třeba už tím podezřele anarchistickým heslem, že čím méně státu, tím líp. Jak kde a jak pro koho! Nebo že právo a právníci jen komplikují život, že o svoji bezpečnost se má postarat každý sám, že žádné peníze nesmrdí (Césare, Césare, kam ses to dostal?) a že když se někdo nechá okrádat, je to jen a jen jeho problém. Tenhle typicky postkomunistický „liberalismus“ gaunerů si jistě nevymyslela vláda, ale tu a tam mu přece jen nahrála. Nejen různými odvážnými výroky, které pak jiní „uváděli do praxe“. Když rozhodla, že privatizace se nedají soudně přezkoumávat, že nedbalost vůči svěřenému majetku není zločin, když ministerstvo financí vyložilo podvodníkům, že s topným olejem je všechno v pořádku, byly to jenom kamínky. Daly se ještě přibalovat k těm dvěma předchozím liberalismům a tvrdit, že bez toho to nejde: komu se to nelíbí, připravuje návrat komunismu. Chcete demokracii a svobodu? Tak mlčte, lítají třísky! A pak se najednou ukázalo, že lodička liberalismu nabírá vodu. Už toho bylo moc.

 Přiznávám, že mě to trklo až ve chvíli, kdy vláda a koalice vloni unisono odmítly parlamentní vyšetřovací komisi ve věci zkrachovavší banky. Poslanci by prý stejně nic nevyšetřili. To je možná pravda, ale šlo přece o něco docela jiného: jasně se oddělit od gangsterského „liberalismu“ a ukázat, že vláda ho nekryje. Může se někdo divit, že si dobrá polovina lidí myslí pravý opak? Co se stalo, nedá se odestat. Ale co s tím teď? Kdo si svobody opravdu váží, nemůže k téhle nebezpečné havárii jen mlčky přihlížet. Nemá-li přítěž stáhnout ke dnu i svobodu a demokratický stát, musíme předně odmítnout každé přibalování. Gangsterský „liberalismus“ je třeba nazvat pravým jménem a nekrýt žádnými eufemismy. Jeho hlasatelé – novináři i politici – mají dobrý důvod se stydět.

 Ekonomický liberalismus nemá s gangsterstvím nic společného, ale i ten teď musíme – bohužel – oddělit. To není naše chyba: je to vina těch, kdo mu tuhle ostudu připravili. V první řadě jistě těch, co se k němu „přibalili“, v maskách i s bílými límečky, ale také těch, kdo jim v tom měli zabránit a nezabránili. Příliš mnoho lidí mu přestalo věřit, a jejich zklamání se nesmí přenést na demokracii samu. Pokud ho vláda před občany obhájí, budeme z toho mít upřímnou radost. Ale my sami, demokraté bez přívlastků, teď máme starost ještě vážnější: jak zachránit před ostudou demokracii čili liberalismus politický, protože bez něho už žít prostě nechceme.

(Nová Přítomnost 15. 3. 1997)