Klamte proroky

„Jak člověk přichází do let,
           – do let,
všecko ho začíná bolet,
– bolet“,

pravila jakási odrhovačka, kterou nás před padesáti lety krmil poslední technicko-cenzurní vynález té doby, rozhlas po drátě, a v dílně jsme ji všichni do rytmu bombírování a šábrování zpívali s ním. Říkal jsem si tehdy, že dědkové a báby umějí hlavně skuhrat, ačkoli fakticky žádné opravdové starosti nemají. Život si nějak zařídili a teď už jen jedou v zaběhnuté koleji, kdežto skutečné, vážné starosti máme jen my mladí, kteří ještě nevíme, co si se sebou počít.

Jako se člověk léty posouvá z jedné role do druhé a vůbec si toho nevšimne, tak jako kumpáni z té doby zůstanou už navždycky „kluci“ nebo „holky“, stane se člověk pamětníkem a ani neví jak. Ze zlatnické dílny v domě U Šmelhausů udělali hotel, zmizely odrhovačky a nahradily je hity, není už rozhlas po drátě a každý má své hity v uchu, místo dechovky je to pop a zlatníci už nešábrují a taky nezpívají; hity do ucha se k tomu ostatně vůbec nehodí.

S tím vším jsem se jakž takž smířil a vyrovnal, ale v jedné věci se tomu světa běhu přece jen pokusím vzdorovat. I když mě zrovna teď pořádně bolí noha, nebudu skuhrat a zkusím si rozmyslet, co se za tu vlastně krátkou dobu opravdu proměnilo. Změnilo se sice kde co, ba skoro všechno, a mění se vesele dál, až už to člověk nestačí sledovat, ale chtěl bych si trvat na tom, že mezi tím přece musí být ne mnoho, ale tak jedna, dvě změny, které nejsou jen hity a nezmizí tak rychle jako rozhlas po drátě, gramofon nebo magneťák a jak se všechny ty úžasné novinky našeho mládí ještě jmenovaly.

Hledat mezi nimi ty, které přišly na holubích nožkách a teď řídí svět, je ovšem ošidné počínání: zahrnuje totiž předpoklad, že ho budou řídit ještě nějakou dobu, čili přece jen nějakou prognostiku. Moje oblíbená kniha té doby, Chestertonův „Nottinghilský Napoleon“, jehož jsem četl v příšerném překladu ve vydání Kamily Neumannové, začíná tvrzením, že lidé odjakživa hráli a budou vždycky hrát hru „Klamte proroky“. Hraje se tak, že lidé uctivě čtou a poslouchají různé prognostiky, kteří z toho, co vidí, předpovídají co bude; pak si počkají, až proroci umřou, a dělají něco úplně jiného.

To jsme vskutku mohli sledovat i hrát po celá ta léta. Jako malý kluk jsem četl futuristický román, který vycházel na pokračování ve Zlaté Praze, snad v roce 1890, a jmenoval se „Z tajů XX. století“. Byla to zábavná i legrační četba. Pokud mě paměť neklame, vystupovala v něm vzdělaná dáma, řekněme slečna Tavernierová (byla i na obrázku, jak sedí v křesle), a ta pokaždé jen „otočila kohoutkem“ – a poslouchala tu koncert, tu přednášku, ovšemže z Paříže. Když napadl sníh, pod chodníky se zatopilo a bylo to. Jen s jednou věcí si autor jaksi nevěděl rady: co si počít s vrstvami koňského trusu, který se v pařížských ulicích nezadržitelně hromadil; vida, první ekologická hrozba.

Ano, mohlo by se říci, že takovou změnou je ekologie, starost o prostředí, z něhož žijeme. Jenže ani tady se proroci tak docela netrefili. I ti nejkompetentnější, vědci Římského klubu, jehož zakázané publikace jsme překládali do samizdatu, museli své prognózy několikrát změnit: od vyčerpání surovin přes odpady a svinčík, ozonovou díru až po tání ledovců. Z toho někteří zpozdilí pozorovatelé zbrkle usoudili, že je to celé hloupost, na niž můžeme zapomenout. Přehlédli totiž, že žádná z chmurných prognóz Římského klubu se neukázala jako mylná, nýbrž vystřídala ji jiná, ještě chmurnější a naléhavější.

Prostá myšlenka, že Země je kulatá a tudíž konečná, takže žádný rozvoj nemůže být „trvale udržitelný“ a žádné stromy neporostou do nebe, tedy hráčům hry „Klamte proroky“ přece jen odolala a patří mezi ty, které dnes hýbou světem. Budeme si ji pamatovat. Jenže já jsem slíbil, že nebudu skuhrat, a tak se chci podívat ještě po něčem jiném.

V době, kdy jsem vyrůstal, panovala mezi vzdělanými lidmi obecná atmosféra, kterou bych z nedostatku lepšího slova – a s omluvou všem romantikům – nazval romantickou. Začala kdysi dávno u skutečných velikánů, jako byl Pascal, Beethoven nebo Kierkegaard a musela být ve své době prostě neodolatelná. Přinesla romantickou hudbu a literaturu, které nás ovšem v přiměřeném věku uhranuly a dlouho držely svým kouzlem vážné až těžkomyslné opravdovosti. Pak se jí chopili duchové přece jen o poznání menší, a dobře si vzpomínám na okamžik, kdy mi poprvé připadla směšná: když nám paní učitelka s planoucím zrakem vykládala, že člověk – to zní hrdě.

Aby se lidé mohli vzpamatovat z uhranutí vlastní tragickou velikostí, nebylo ovšem vůbec snadné a ti první, kdo se o to pokusili, museli hodně přestřelit. Nietzsche jen matně tušil, že „zahyne na soucit“ a zoufale hledal něco, čemu říkal „tanec“ nebo „lehkost“. Jako pravý romantik a k tomu ještě poctivý Němec to ovšem dělal tak strašně vážně, že při tom kde koho urazil a napáchal velké křivdy. Zprávy o tom, jak se roku 1889 v Miláně zhroutil, když viděl zapřaženého koně, jsou možná fantazie; ta nejdůvěryhodnější zpráva ale říká, že se ve svém pokoji pravidelně svlékal do naha a snažil se tančit. Jen díky tomu, že tenkrát ještě nebyli žádní paparazziové a nikdo ho při tom nevyfotil, zůstal pro nás Nietzsche tím mladým mužem se vzdorným pohledem i knírem.

To nejdrsnější probuzení z narcistního okouzlení Člověka vlastní hloubkou a velikostí obstarala Světová válka. To musela být zkušenost tak strašná, že ještě i její obrazy budí děs. Kontrast mezi napomádovanou namyšleností evropské civilizace a tím, co Léon Bloy nazval „tři roky ve svinčíku na Marně“, už zřejmě nemohl být hroznější. Jenže z toho obecného uhranutí velikostí, hloubkou a děsem se ani Bloy sám probrat nedokázal.

Naše generace už to měla o mnoho snazší: byli tu laskaví kritici tohoto poblouzení moderního člověka, jako například právě Chesterton nebo Karel Čapek, který se k tomuto příbuzenství sám hlásil. Chestertonův celoživotní odpor k obrům a příklon k trpaslíkům byl v tomto směru neobyčejně prozíravý a ukazoval cestu: kdo chce uvidět velké věci, musí se sám zmenšit. Pro širší publikum se ale on sám přece jen diskvalifikoval jednak svou až příliš přímočarou obhajobou katolické ortodoxie a ve svých spisech z války také hodně ztratil z nevinnosti svého mládí. I laskavý a nezáludný Čapek ještě stačil dost lidi urazit a rozzuřit svými „obyčejnými lidmi“, možná proto, že podcenil hloubku uhranutí vlastní tragickou velikostí, případně velikostí „naší věci“.

K přesnějšímu pochopení tohoto bludu, který jsem – s omluvou –  nazval romantickým, mi nejvíce pomohl geniální hulvát Hašek. Podle jednoho z jeho hrdinů člověk, který je v zajetí své vlastní vážnosti a důležitosti, „kouká jako když kocour sere do řezanky“. Od té doby jsem si začal víc všímat výrazu lidí, nadšených ne něčím velikým, ale sami sebou, přesněji řečeno „svou věcí“. Bylo jich mnoho na veřejné scéně dvacátého století a potkal jsem jich dost i dole v hledišti, v mých mladých letech pochopitelně mezi komunisty. Brzy jsem se ale musel naučit rozlišovat i tady: poznal jsem komunisty, kteří touto chorobou netrpěli, a naopak dost jiných lidí, kteří také brali sami sebe s tou nebezpečnou „zvířecí vážností“, jak říkají Němci.

Pokud mě neklame zrak, je toto nahlédnutí, ústup od tragického vnímání sebe sama dnes poměrně obecný. Už mnoho let můžeme pozorovat jakési zvláštní kajícníky, kteří dávají ostentativně najevo, že se ale vůbec vážně neberou. Od dadaistů přes beatniky a underground až po „povinně“ roztrhané džíny, rozcuchané vlasy a umolousané vousy je všude znát urputnou snahu, aby nikoho nemohlo ani napadnout, že by se dotyčný mohl brát vážně. Někdy je upřímná, ale čím je urputnější, tím víc se kruhem vrací k tomu, proti čemu protestuje; tak to ovšem bývá. O jistém prozření nebo lépe reakci však po mém soudu svědčí i to, jak hrozně se všichni bojíme být směšní – a na druhé straně kolik investujeme do statusových symbolů. Zřejmě příliš nespoléháme na to, čím bychom byli bez nich.

Už jen pojmenovat tuto změnu je velice obtížné, o nějakém uchopení a rozboru ani nemluvě. Jednak nám zřejmě chybí nutný odstup, jednak se věc sama každému zobecnění vzpírá. Už to, co jsem se zde pokusil naznačit, může vyvolat spoustu nedorozumění, která nestačím rozptýlit. Jak bych měl vyložit, že si nemyslím, že nic na světě se nemá brát vážně, že nic neplatí a všechno je jedno? Měl bych snad slavnostně prohlásit, že člověk nemusí žít v hadrech, že lidské utrpení, bolest a smrt není pro smích? Snad jen jednu důležitou věc bych ale připomenout měl. To, že člověk ve vlastním zájmu nemá a nesmí brát příliš vážně sám sebe, vůbec neznamená, že by tuto vážnost směl upírat těm druhým. Naopak prozření z titánských iluzí o vlastní tragice a velikosti nakonec asi nemůže vypadat jinak, než že začneme brát vážněji ty ostatní. Možná jednou přijdeme i na to, že odpor starých moralistů k zrcadlům měl něco do sebe.

Proč se domnívám, že tato proměna Foucaultovy „epistémé“ nebo heideggerovského „Geschicku“ naší doby není efemérní, že je to skutečná a nevratná proměna našich představ o sobě a světě? Neodehrává se totiž jen v oblasti řekněme psychologické, v pohledu člověka na sebe sama, nýbrž proměnila v téže době i „objektivní“ obraz světa, a to dokonce i ve vědách. Myšlenka evoluce, kterou vědy jedna po druhé za posledních sto let přijaly, totiž nutně implikuje také omezení a konec: co vzniklo, také zanikne. Proměna vědy začala patrně Darwinem, pokračovala ve zvlášť citlivé oblasti Freudem a vyvrcholila v té vědě, od níž by to nikdo nečekal. Nenápadná proměna „hlavního proudu“ kosmologie, která se od poloviny minulého století – přes pochopitelný odpor – zřejmě smířila nejen s evolucí hvězd, ale dokonce přijala neslýchanou představu „velkého třesku“, svědčí po mém soudu o tom, že člověk sice nerad, ale přece a bez vytáček přijímá prostý fakt svého omezení, své konečnosti.

Pokud se nepletu, plyne z toho pro křesťany a křesťanství přinejmenším toto:

  • Na prvním místě – žádný triumfalismus. Každý vítězný pokřik, každé “tak vidíte!“, znamená v nové situaci jen to, že dotyčný ji ještě nepochopil a nepřijal. Triumfalismus je sám o sobě neřest a kromě toho zrada na těch, kdo žádný důvod k triumfu nevidí.
  • Křesťané sice mají – nebo by aspoň měli mít –  jistý trénink v konečnosti, ta současná je ale hodně jiná. Co rozumíme duší, vykoupením, věčností? Co je království Boží, co je vzkříšení, co je soud?
  • Na křesťanském poslání, podporovat a šířit lásku ve světě stvořeném z lásky, se nic nezmění. Tato láska se ale možná bude muset projevovat i jinak. Nejenom lámat lidskou pýchu, ale také povzbuzovat, probouzet z nudy, letargie a beznaděje. Nejenom těšit, ale také vyžadovat. Jeden z prvních, kdo si změněné situace všimli, André Gide, si napsal do deníku, že „štěstí nepochází ze svobody, ale z přijetí úkolu.“
  • Víc než kdy jindy bude také platit, že Bůh je větší než všechny naše představy o něm, Deus semper major.

(Tomáši Halíkovi k šedesátinám)