Kant jako antropolog a pedagog

Jméno Immanuela Kanta vybaví filosofovi některou z jeho velkých kritik, vzdělanému člověku možná některý z menších spisů, nejspíš „Základy metafysiky mravů“ nebo „O světovém míru“. Pokud si vzpomene na slavný Kantův výměr předmětu filosofie třemi velkými otázkami z „Logiky“ – co mohu vědět? co mám dělat? v co mohu doufat? – může se mu vybavit i čtvrtá, která je podle téhož spisu všechny shrnuje: „Co je člověk?“. Ale že by si vzpomněl na Kantovu „Antropologii“,[1] je téměř vyloučeno; ta stojí ostatně i pro odborníky spíše na okraji zájmu. Jednak proto, že ji vydal jako svoji poslední knihu ve velmi vysokém věku, a mnohým se zdá, že to je i na jejím obsahu a zpracování znát. Nenaznačuje něco takového ostatně i kritický autor sám? V poznámce na konci předmluvy říká, že první polovinu svých prolegomen či přednášek k Weltkenntniss tímto předkládá publiku v podobě jakési příručky, druhou polovinu, fyzickou geografii, že však pro vysoký věk zřejmě už zpracovat nedokáže. Podobný dojem ovšem může získat i sám čtenář, který četbou Antropologie zpravidla nezačíná. Po četbě některé z kritik může být Antropologie dokonce jistým zklamáním: po náročné a obtížné „čisté filosofii“ s tak vysokými nároky na jasné a přesné pojmové myšlení působí tato popularizující příručka jako zřejmý antiklimax, ne-li studená sprcha. Tohle že je také filosofie?[2]

A přece podle Kanta samého patrně ano. V téže významné poznámce totiž mluví o tom, že tuto přednášku konal každoročně „po nějakých třicet let“, a to už od té doby, co se dobrovolně ujal „záležitostí čisté filosofie“ (Geschäfte der reinen Philosophie, A 121) – ještě dřív, něž mu byla oficiálně jako profesorovi svěřena. V následujícím bych se rád pokusil posoudit význam Kantovy Antropologie z jiných hledisek, odkud ji snad bude také možno zhodnotit spravedlivěji, anebo přinejmenším přiměřeněji. Předně z hlediska antropologie samé, rozumí se antropologie filosofické, jak se dnes musí nazývat, a za druhé z hlediska pedagogického: jak si Kant představoval nutnou propedeutiku ke studiu filosofie?

Pojem antropologie sice pochází od reformačních teologů a Kant jej převzal z Baumgartena, jako filosofickou – nebo možná před-filosofickou – disciplinu ji však založil sám. Dnešního čtenáře možná překvapí, že se tak stalo ještě dřív než vznikla antropologie fyzická či podle Kanta „fysiologická“, která si pak po více než sto let činila výhradní nárok na titul „antropologie“.[3] U Kanta samého totiž přišla tato fysiologická antropologie poměrně zkrátka. Hned na začátku ji sice zmiňuje, ale každé „teoretické mudrování“ nad jejími možnými tématy hned odbývá jako „čistou ztrátu času“.[4] Když pak souhrnně charakterizuje lidský druh, nenachází v otázkách „technického založení“ (technische Anlage)  člověka nic pozoruhodného: zda je původně určen k chůzi po dvou či po čtyřech,  zda je spíš blízký gibbonovi, orangutanovi nebo šimpanzovi, zda je spíš býložravec nebo šelma – co na tom konec konců záleží? Kanta by snad jedině zajímalo, zda je člověk od přírody spíš společenské nebo samotářské zvíře, a přiklání se k té druhé hypotéze.[5]

Zato druhou část antropologie s jejím „pragmatickým“ ohledem pokládal Kant zřejmě za velice závažnou a nezbytnou pro každého člověka. Co do ní všechno patří? V souladu se scholastickou tradicí stojí na prvním místě poznání a poznávání, na něž navazují další oblasti „empirické psychologie“, pocity libosti a nelibosti (Lust und Unlust) a konečně žádostivost, afektivita a vášeň. Výklad lidských poznávacích schopností začíná vědomím sebe a egoismem, pokračuje obhajobou smyslů a smyslovosti, výkladem o pěti vnějších smyslech  a o smyslu vnitřním, představivostí a přechází ke schopnosti zpřítomňovat nepřítomné. Tu tvoří jednak paměť, jednak schopnost předvídat a různé podezřelé postupy věštění, které Kant vesměs odmítá, podobně jako sny. Na několika dalších stránkách rozebírá Kant schopnost označovat a zavádí i stručnou klasifikaci znaků, na niž později naváže sémiotika: Peirce i Cassirer Kanta pečlivě studovali. Konečně následuje kritika smyslového poznání ve srovnání s rozumovým, rozbor poruch, zvláštních schopností, vtipu (vtipnosti, Witz) a originality čili génia.

Libost a nelibost je předně smyslová, kam patří i dlouhá chvíle, dále smysl pro krásu a vkus, kde Kant rozlišuje módní tendence a vkus umělecký. Vkus je nezbytnou podmínkou, aby se hojnost nezvrhla v rozmařilost a hýření, které se s dobrým životem rozhodně neslučují. Žádostivosti (appetitus) jsou silné sklony a touhy. Kant rozlišuje prudké a přechodné afekty od trvalých vášní: obojí jsou pro člověka nebezpečné, protože znamenají útok na jeho rozumnost a rozvahu. Pokud převládnou, špatně to dopadne. Mezi přirozené či vrozené vášně patří touha po svobodě a přitažlivost pohlaví, mezi kulturně získané patří ctižádost, panovačnost a chtivost či hrabivost; všechny se ovšem podle Kanta vztahují ke člověku, ke druhým lidem – nikoli k věcem jako takovým (A 270).

Druhý díl Antropologie stručně charakterizuje člověka jako druh a ukazuje, jak lze z vnějších příznaků usuzovat na vnitřek člověka. Každý člověk má svůj naturel čili přirozené založení, temperament čili povahu, ale jen lidé, kteří jednají z rozumu, mají také svůj charakter čili způsob myšlení. Povahy jsou citové (sangvinická a melancholická) a činné (cholerická a flegmatická). Talent a povaha může mít svoji cenu, ale jen skutečný charakter je hodnota. Kant jej charakterizuje pěti negativními pravidly: nelhat, nepochlebovat, neporušit dané slovo, nespolčovat se se špatnými lidmi a nedbat na pomluvy a lichotky (A 294). Chrakter není vrozený, ale získává se výchovou a zejména příkladem.

Kromě povahy či charakteristiky jednotlivé osoby – která jej ovšem nejvíc zajímá a jíž věnuje nejvíce místa – charakterizuje Kant sumárně i jednotlivá pohlaví, národy (Volk), rasy a celé lidstvo. I když je to spíš sbírka obecných předsudků a klišé, jen tu a tam zrnko moudrosti, dvě věci stojí za zmínku. Rasy tvoří rozmanitost lidstva a přispívají k bohatství života; bez nich by už člověk byl dávno jen jediný stereotyp. Ke svým určením se člověk dosud přiblížil jen málo: je sice civilizovaný, ale málo mravný a už vůbec ne šťastný, ač má své štěstí ve vlastních rukou. Nemůže se k němu ale dostat sám, nýbrž jen v dobře uspořádané společnosti.

Když Kant sám charakterizuje svoji Antropologii, užívá slovo Weltkenntnis, znalost o světě, nebo možná znalost světa. Je to věda? Podobně není zcela jasné, jaké místo jí přikládal v rámci filosofie: jednou jako by byla shrnutím a vrcholem celé filosofie (srv. už zmíněné slavné místo ze začátku Logiky), podruhé – a častěji – jen jakousi předsíní, přípravou a prolegomenem. Možná právě proto trvalo více než sto let, než se o podobně široce založenou nauku o člověku pokusili jiní. Mezitím vznikla biologická antropologie, která začala měřit a srovnávat, přišel Darwin a Ernst Häckel: evoluční teorie a myšlenka paralely mezi fylogenezí a embryogenezí. Hlubinná psychologie zcela zastínila prostou „empirii“, z níž vycházel Kant, a řekla o člověku cosi velmi podstatného, navíc opřeného o terapeutické úspěchy. Vznikla ale také sociologie, etnografie a etnologie, rozvinula se srovnávací lingvistika a celá řada věd, které se týkají člověka.

Nová vlna antropologie dvacátých a třicátých let 20. století, která svým širokým pojetím na Kanta nepochybně navazuje, vznikla z různých stran. Z obrovského materiálu etnografického, lingvistického a religionistického, z durkheimovské sociologie a jejího zájmu o lidské společnosti vůbec, ze strukturalistické etnologie a lingvistiky – a ovšem také z antropologického „obratu“ filosofů, zejména německých a francouzských. Filosofická antropologie 20. století se od Kanta liší zejména tím, že už nemusí vycházet jen z nahodilých pozorování poučeného člověka, ale může a musí pracovat – nebo aspoň počítat – s tím, co o člověku zjistily různé vědy. V posledních desetiletích zejména biologické, jako neurologie, evoluční biologie a genetika. Některým z nás se dokonce zdá, že to je jistá pomoc i pro filosofii jako takovou, pokud se některé z jejích tradičních oblastí přece jen poněkud vyčerpaly.

Co by této nové situaci filosofie řekl asi Kant? Tím se dostáváme ke druhému hledisku, z něhož chci jeho Antropologii posoudit, totiž k hledisku řekněme pedagogickému. Není jistě náhoda, že obě přednášky, „pragmatickou antropologii“ i „fyzickou geografii“, pojal jako Weltwissen pro každého, a že je v nepříliš pozměněné podobě přednášel po celou dobu své dlouhé univerzitní kariéry. Patrně stál o to, aby i pozdější posluchači jeho filosofických kurzů všichni prošli tímto z hlediska pozdější filosofie přece jen neobvyklým úvodem. Než se pustí do kritického myšlení o svých poznávacích schopnostech a možnostech, o podmínkách lidského poznání a jednání vůbec, o samých základech mravnosti, práva i lidských společností, měli by se možná podle Kanta nejdřív všelicos dozvědět. A to docela prostě a spíše nekriticky,[6] i když v pečlivě uspořádané formě a se zavedením přesnější terminologie než bývá u takového vědění zvykem.

Stejným směrem míří i označení „pragmatická“: nejde v ní jen o poznání věcí, ale hlavně o poznání sebe sama, a to nejen jako diváka, který rozumí tomu, co sleduje, nýbrž jako účastníka hry, v daném případě „světoobčana“ (A 120). Zároveň je to poznání a vědění, které se dá ve světě použít – proto se zakládá na běžné zkušenosti. Kant své čtenáře výslovně nabádá, aby si takové zkušenosti hledali sami: jednak cestováním a pozorováním, jednak četbou historických a biografických knih a dokonce i románů a divadelních her. Jejich postavy jsou sice jen vybásněné a jako vysněné, přesto však svými kvalitami ukazují lidské povahy zřetelněji než co jiného.

Závěrem se tedy domnívám, že svojí Antropologií (a následujícím kurzem „fyzické geografie“) sledoval Kant jasný pedagogický či didaktický záměr. Jako neměl nikdo bez znalosti geometrie co dělat v Platónově Akademii, nechce ani Kant žádného studenta transcendentální filosofie, který by se předtím nebyl

  • naučil pozorovat svět a dělat s ním vlastní zkušenosti;
  • naučil organizovat zkušenost pevným pojmovým aparátem;
  • dozvěděl, co lze o člověku a o světě zjistit běžnou zkušeností a vědeckou metodou;
  • pochopil, že cílem jeho vzdělávání není stát se rozumějícím divákem, nýbrž „hráčem“ a občanem tohoto společného světa.

 Poznámky

[1] Anthropologie in pragmatischer Hinsicht (1798). Hsg. W. Becker. Reclam, Stuttgart 1983. Dále citováno jako A a číslem stránky Akademického vydání (Kants gesammelte Schriften, Bd. 7, Berlin 1907).

[2] Stejný dojem vyjádřil zdvořilou formou v dopisech Goethe a zdrcující kritiku publikoval už roku 1799 Schleiermacher. V běžných filosofických slovnících se Antropologie většinou vůbec neuvádí.

[3] Tak může být i dnešní návštěvník „Hrdličkova muzea člověka“ na Karlově univerzitě poněkud zaskočen tím, že ve skutečnosti vstupuje do krásně uspořádané kostnice.

[4] A 119. Pátrání po hmotných „stopách vzpomínek v mozku“ bylo pro Kanta pouhou „hrou představ“, protože badatel zde vystupuje jako pouhý divák, který o nervech a vláknech nic neví a nerozumí jejich účelu. Teprve současná neurofyziologie a kognitivní vědy situaci radikálně změnily.

[5] „… geselliges oder einsiedlerisches und nachbarschaftsscheues Tier“, A 322. Mluví tu z Kanta spíš zkušenost s druhými, anebo obecná zkušenost starého člověka se sebou samým?

[6] Proto se někteří domnívali, že vlastně patří do Kantova „předkritického období“. Kdyby ji však autor sám pokládal za jakýsi relikt, proč by ji dále přednášel a nechal vydat tiskem 17 let po Kritice čistého rozumu a 28 let po Inaugurální disertaci?