Je rovnost jen utopie?

 Dramatický spor o platy lékařů si pozornost jistě zaslouží, neměl by však zastřít jiné a možná z dlouhodobého hlediska ještě významnější otázky kolem avizovaných reforem zdravotnictví. Jako laik a pacient bych si rád všiml jedné velmi obecné – totiž otázky rovnosti v poskytování zdravotní péče. Nedávno jsem si v novinách přečetl názor kvalifikovaného odborníka, který se domnívá, že představa rovné péče je minulostí. V tom je po mém soudu hned dvojí omyl. První, méně závažný, spočívá v tom, jako kdyby se někdy a někde zdravotní péče poskytovala všem stejně. Jak dobře víme, hrály v tom vždycky větší či menší roli třeba kontakty, společenské postavení nebo peníze.

Tento řekněme historický omyl by ale nestál za řeč, nebýt toho druhého a zásadního, který se týká budoucnosti. Spočívá v tom, že bychom se s tímto stavem věcí mohli a měli smířit a považovat jej nadále za hotovou věc. Naše západní civilizace se od jiných kdysi odlišila neslýchaným a „kontrafaktickým“ rozhodnutím pokládat všechny lidi za sobě rovné. Když Pavel z Tarsu před dvěma tisíciletími napsal, že „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu“, mohli se mu všichni soudní lidé jen upřímně vysmát. Každý přece ví, že to tak není a být nemůže. Dlouho se i křesťané chlácholili tím, že to platí jen v Kristu, kdežto v běžném životě je to samozřejmě jinak. Jen sem tam se vyskytl nějaký podivín, který tuto nemožnou zásadu chtěl brát vážně už tady a teď.

Až přišly novověké revoluce, které se princip rovnosti pokusily prosadit aspoň v právu a v demokratické politice. I to šlo velmi ztuha a rovné volební právo se prosazovalo víc než sto let. Pak se ale ukázalo, že chudým lidem toho moc nepřineslo: K čemu je svoboda, když nemáme co jíst? S tímhle vážným problémem, na který totalitní režimy chytaly lidi tím, že nabízely jídlo místo svobody, si ještě nikdo uspokojivě neporadil – a patrně to ani nejde. Ale už od konce 19. století začali prozíraví státníci – Masaryk mezi prvními – hledat cesty, jak aspoň v těch nejkřiklavějších případech lidskou bídu mírnit. Jednou z nich bylo zdravotní pojištění, v evropských zemích dnes všeobecné a povinné. 

Po pádu Hitlerova režimu objevili rozumní politici, že princip solidarity má kupodivu i své docela pragmatické zdůvodnění: pokud si chce společnost svobodu zachovat, musí si dát pozor, aby v ní nebylo příliš mnoho lidí, kteří z nouze propadají beznaději a mohou se tak stát podhoubím totality. Demokracie se tedy musí bránit nejen zbraněmi, ale hlavně zmírňováním lidské bídy, kam až to jde. V období poválečné konjunktury se zdálo, že to jde hodně daleko, a vznikl dnes kritizovaný „pečovatelský stát“. Protože u nás byl spojen s omezeními svobody, může se zdát, že sociální solidarita stoji proti svobodě. Západoevropská (a zdá se, že i americká) zkušenost však vidí souvislost právě opačnou: bez veřejné péče o lidi v nouzi bude i svoboda a demokracie vždycky v ohrožení. 

Zdravotní péče je v tomto ohledu určitě jednou z priorit: nemoc je nouze vážná, většinou dokonce nezaviněná. České zdravotnictví se po roce 1990 zbavilo různých omezení, jimiž si minulý režim zajišťoval jeho „udržitelnost“. Příval nových medicinských prostředků a technik, stárnutí populace a tlaky zdravotnických firem napínají rozpočty pojišťoven a některým se zdá, že je třeba udělat radikální řez: péči hrazenou z veřejného pojištění nejen vymezit, ale dále omezovat a místo utopické rovnosti i ve zdravotnictví otevřeně vyhlásit princip konkurence, což zde ovšem znamená Spencerovo „přežití nejschopnějších“. Podle zmíněného autora budou prostě bohatší lidé žít déle, protože si mohou dovolit lepší péči.

Tak tomu sice v historii většinou bylo, ale jak jsem řekl, naše civilizace se rozhodla, že to tak nenechá a bude pracovat proti tomu. Že se jí to do velké míry podařilo, nemůže nikdo poučený popřít. Je jistě pravda, že zdravotnictví a zejména farmacie jsou dnes významné obory hospodářství a při rychlém vývoji nových technik a technologií není na obzoru žádná pevná hranice jejich možností. Není ale pravda, že by technický pokrok náklady na péči jen zvyšoval: naopak postupy a prostředky donedávna nedostupné se dnes mohou poskytovat úplně běžně.

Kapitáni zdravotnictví jistě nemají lehkou úlohu: hledat přijatelný kompromis mezi ochotou pojištěnců solidárně platit, rostoucími možnostmi medicíny, nároky lékařů a potřebami zdravotnických zařízení. Nebrzdit medicinský pokrok, odolávat  tlakům zdravotnických firem a dalších vlivných lobbies a rozsah hrazené péče možná i lépe vymezit. Ale kdyby se přitom zřekli „utopického“ požadavku rovnosti, zradili by odkaz těch, kteří na základě stejně utopických požadavků rovnosti, svobody a spravedlnosti budovali společnost, za jakou by se člověk nemusel stydět.

(LN 18.2.2011)