Jan Patočka a Charta 77

Občanské angažmá Jana Patočky v Chartě 77 mu jistě ukrátilo život a zároveň získalo určitou proslulost, zejména v zahraničí. Ty, kdo ho znali – jak jeho přátele, tak i tajnou policii – muselo jeho jednoznačné vystupování a rázné jednání překvapit. Jak souvisel tento veřejný čin s celým jeho životem? Souvisel nějak s jeho myšlením a dílem? A jak?

Patočka byl člověk mnoha různých nadání a neobyčejných schopností, které mohl rozvinout jen ve velmi omezené míře. Jen třikrát mohl krátce působit na univerzitě, celkem asi 8 let. Po většinu života nemohl publikovat, anebo jen v určité dílčí oblasti. Nemohl cestovat, setkávat se s kolegy v zahraničí a i k odborné literatuře se dostával jen přes velké překážky. Přesto se Patočka už v mládí – nejpozději koncem 20. let – pevně rozhodl pro filosofii a toto rozhodnutí nikdy nezměnil. Běžně o někom říkáme, že se něčemu „věnuje“, a nemyslíme tím nic víc, než že to dělá; o Patočkovi to platí v silném slova smyslu: celý svůj život skutečně věnoval filosofii a ničemu jinému.

Byl v tom tak důsledný, že se vyhýbal všemu, co by ho od této životní lásky i řehole nějak odvádělo. Jeho oddanost filosofii vedla tak daleko, že když nacisté zavřeli české vysoké školy, Patočka se snažil aspoň probouzet zájem o filosofii u gymnazistů, kteří by se snad jednou mohli stát jejími studenty. V poválečných přednáškách postavil na první místo důkladné filosofické vzdělávání – četbu a interpretaci presokratiků, Sókrata, Platóna, Aristotela – a své vlastní, původní myšlení tomu zcela podřídil. Z velké části zůstalo jen v rukopisech.

Snad trochu patřilo k étosu předválečné inteligence, že ani Patočku nikdy nelákala politika. Byl sice vždycky pečlivým i kritickým pozorovatelem veřejného života a politiky vůbec, sám se jí ale důsledně vyhýbal. Ne že by politiku pokládal za něco špinavého nebo podezřelého – v tom zůstal celý život věren Masarykovi, jehož si nesmírně vážil – jeho samého ale ani v nejmenším nepřitahovala. Jak upřímně ctil prvního československého presidenta a vždycky se snažil ukázat, že to byl především „filosof, který založil stát“, tak neměl dobré mínění o jeho nástupci. Patrně s ním neudělal dobrou zkušenost už na univerzitě a v souvislosti s Mnichovem byl vůči němu možná až příliš příkrý. Tento velice kritický názor na Eduarda Beneše si uchoval po celý život.

Zcela odmítavý byl jeho postoj k politickým stranám. Mezi jeho přáteli byl sice třeba národní socialista František Kovárna a jeden z jeho nejbližších žáků, Jaroslav Kohout, byl aktivní sociální demokrat, Patočkova cesta to ale rozhodně nebyla. Když se rozbíhalo „Pražské jaro“ roku 1968, měl už Patočka ve vzdělané veřejnosti velkou neformální autoritu a mnozí by ho byli rádi viděli mezi hlasitými protagonisty „obrodného procesu“, jak se tehdy opatrně říkalo. Nicméně Patočka odolával a byl ochoten se veřejně zasazovat jen za reformu Akademie věd a českého vědeckého života.

Zároveň ovšem byl Patočka velice vnímavým, citlivým pozorovatelem toho, co se s českou společností dělo. S výjimkou padesátých let, kdy ho velice tížily hmotné starosti o rodinu a kdy se musel skutečně stáhnout do sebeobranného soukromí, snažil se Patočka žít ve své době a společnosti a své jednání vždycky řídil tak, aby si na jedné straně udržel kontakt s myšlením evropským a zachoval i čistý štít, ale na druhé straně aby také neztratil kontakt s filosofií domácí, československou – takovou, jaká právě byla. Některé jeho texty z šedesátých let svědčí o tom, jak se snažil vyjít vstříc svému marxizujícímu okolí, aniž by ovšem někdy zapomněl, že jde o filosofii a ne o politiku.

Tajná policie si Patočky intenzivně všímala od začátku šedesátých let a snažila se ho nejdřív získat pro spolupráci. Státní bezpečnost sice hodnotila jeho postoje jako běžnou opatrnost a v jedné zprávě ho prý souhrnně označila za „neškodného idealistu“, nicméně pozorovala jeho rostoucí autoritu mezi vzdělanými lidmi. Takový člověk by se jí mohl dobře hodit. Incident jeho syna, kterého chytil agent jak píše na zeď „I like Ike“ – byly právě americké volby (1960) – musí dnešnímu čtenáři připadat malicherný, téměř dětinský. Těžko si dovede představit, jak vážné měl důsledky. Bezpečnost podrobila Patočkovu rodinu ohavnému psychologickému nátlaku a vydírání. Nejhůř to odnesla paní Patočková a syn Honza, kterého vyloučili ze škol, ale Patočka se pro spolupráci získat nenechal.

První přímé střetnutí s komunistickou mocí bylo rovněž vcelku nevinné. Přátelé z mezinárodní filosofické asociace pozvali Patočku na světový kongres v bulharské Varně (1973), protože se domnívali, že se tam snáze dostane. Nedávno nuceně penzionovaný Patočka skutečně nepotřeboval žádná schválení ani viza, rychle se rozhodl a odletěl. Policie, která mu přišla zabavit pas, přišla už pozdě. Ve Varně byl Patočka jako soukromník, na vlastní pěst, což bylo v rigidně organizovaném státním socialismu, státní vědě a filosofii zcela nepřípustné a prakticky vyloučené. Oficiální československá delegace ani místní pořadatelé si s ním tedy nevěděli rady, vzhledem k západním účastníkům si ale netroufali Patočku prostě vyhodit. Na zasedání sice dostal slovo, za chvíli ho však přerušili a jeho příspěvek se nedostal ani do aktů, ani do kongresové publikace. Zato mohl Patočka příteli Klibanskému[1] a dalším vyložit, co se to v Československu děje.

Charakteristické ovšem je, že jeho příspěvek zase nebyl žádný výkřik utlačovaného intelektuála, nýbrž zásadní poselství o nebezpečí ztechnizovaného života, inspirované zejména Heideggerem. I zde si tedy Patočka zachoval svůj důsledný filosofický odstup vůči aktuální politice, který rozhodně nebyl jen projevem běžné opatrnosti. Dával jen jasně najevo, že ty opravdu důležité otázky pro člověka i svět se nekladou v politických sporech, v jednáních mezi velmocemi ani v začínající détente, nýbrž právě a zejména ve filosofické kritice podstatných základů moderního světa – například v podobě heideggerovského Gestell.

Následující střetnutí přišlo o tři roky později a skončilo zcela nečekaným úspěchem. Psycholog Jiří Němec seznámil Patočku se skandálním případem skupiny mladých rockerů, které policie svévolně zavřela a nechala odsoudit. Pro Patočku, velkého ctitele komorní hudby, byla jejich hudba zcela cizí a patrně i odstrašující, nicméně se v duchu slavného výroku Voltairova[2] rozhodl jednat. Obešel mnoho lidí s jistým občanským renomé a po velkém úsilí získal asi 30 podpisů pod petici za jejich propuštění. A stalo se, co nikdo nečekal: mladé hudebníky propustili.

Tato drobná epizoda měla pro přípravu Charty 77 velký, ne-li rozhodující význam. Její úspěch mnozí hodnotili jako signál, že se dá dosáhnout víc, a začali připravovat širší akci. To se sice neobešlo bez dotěrné pozornosti StB, přesto se aktéři rozhodně nechovali nijak konspirativně a policie tedy o všem věděla. Že nezakročila předem, bylo nejspíš v zájmu konzervativního křídla ve vedení KSČ, které si od konfliktu slibovalo upevnění svých pozic a hlavně rázné odmítnutí jakýchkoli pokusů o dialog a uvolnění.

Vlastní přípravu Charty popsal podrobně Václav Havel a protože jsem se jí neúčastnil, sám k ní nemohu nic dodat. Brzy bylo zřejmé, že tíhu podniku bude muset nést malá skupina odhodlaných lidí a Patočka měl pro tuto funkci mimořádné předpoklady. To sám dobře cítil a i když se asi nerozhodoval úplně snadno, nakonec neodmítl. Udělal však všechno pro to, aby zůstal věren svému celoživotnímu přesvědčení, a tedy co nejvíc oslabil technicky „politickou“ stránku Charty, stranickou ve smyslu Carla Schmidta. Charta v Patočkově pojetí nemá být žádná „frakce“, strana, hairesis čili secta, nýbrž krok, který je v zájmu každého občana. I když za to musí bojovat pár určitých lidí, dělají to ze solidarity s ostatními a jde jim o obecný prospěch, o obecnou hodnotu lidských práv.

I když v tomto ohledu byla patrně mezi mluvčími shoda, přece jen měli Jiří Hájek[3] a do jisté míry možná i Václav Havel k praktické politice jako rozhodování o veřejných záležitostech postoj o něco méně odmítavý. Když však na začátku roku 1977 zůstal Patočka jako jediný z nich na svobodě, působil svými posledními texty vehementně v tomto směru a vtiskl tak Chartě obecně občanský, solidární ráz, který nesmí nikoho vyloučit – což jí později mnozí tolik vyčítali a vyčítají. Nicméně právě tento rys trvale ovlivnil nejen československý disent, ale celé opoziční hnutí. Ještě i v listopadu 1989 mu bylo jasné, že na prvním místě stojí obnova občanské svobody pro všechny, a teprve pak se může vyjednávat o rozdělení mocenských pozic.

To je vlastní smysl listopadového hesla „Nejsme jako oni“ a „nepolitické politiky“, čili jak to tehdy vyjádřil Jan Urban[4]: „Než se začne hrát, musí se vyčistit hřiště.“ Jsem přesvědčen, že to je skutečný odkaz a vklad Jana Patočky, který se pak snažil do praktické politiky přenášet Václav Havel. Jak je to obtížné, ukázala už velkorysá amnestie z ledna 1990 a vystrašená reakce veřejnosti: to má být svoboda i pro zločince? Ještě složitější to ovšem bylo vůči komunistům, kteří této svobody často až nestoudně využili. Přesto se domnívám, že právě tak by si to byl představoval i Patočka a kritikové Havlovy praktické politiky by se měli víc zamýšlet nad tím, jaké tu byly jiné možnosti. Přes všechny možné i oprávněné výhrady sám žádnou rozumnou alternativu nevidím. Že praktická politika je pak ovšem něco jiného, s tím by i Patočka jistě souhlasil – jen by se na ní asi nemohl a nechtěl podílet.

Z tohoto ohlédnutí za Patočkovou vlastní zkušeností a postoji lze – domnívám se – snadno pochopit, jak jeho občanské angažování navazuje a souvisí s jeho myšlením. Východiskem a trvalým základem Patočkova myšlení byl někde v hloubce vždycky Platón. Ten ho spojoval s Masarykem, s Husserlem i s Rádlem[5] – a přes všechen obdiv ostře odlišoval od Heideggera. S Platónem Patočka sdílel bytostné přesvědčení, že člověk musí žít v obci a s obcí, že na uspořádání obce nesmírně záleží a že toto uspořádání nutně vyžaduje určité sdílené zásady. Platónův Prótagoras říká, že „kdo není schopen mít podíl na studu a spravedlnosti, má být  usmrcen jako nákaza obce“. Jenže tato zásada pak dopadne právě na Sókrata.

Platón sám řeší toto strašné dilema svého života zdánlivě velmi odlehlou ideou, k níž Patočka také pevně přilnul: ideou „péče o duši“. Té ovšem současný člověk téměř nemůže rozumět jinak než individualisticky: pokud vůbec přijme pojem „duše“, musí jím rozumět svoji vlastní duši, své vědomí, své nitro. Jenže tak to právě u Platóna ani u Patočky není. „Péče o duši“ není Hegelova „krásná duše“, není to žádný soul-building podle vzoru současného body-building, žádná duševní fitness, jak ji nabízejí různí esoterikové, nýbrž péče o to, aby se duše nenechala vést svými sklony a podřídila se pravému poznání čili dobru. Platónská péče o duši tedy vyvádí člověka z jeho přirozeného egocentrismu a vede k tomu, co je všem lidem společné. Je to – jak napsal Patočka – „výchova ke svobodě“.

Proto se péče o duši projeví především v obci, v péči o obec. Tu ovšem nedělají především vlády a politikové, nýbrž filosofové, kteří je mají kriticky sledovat a opravovat, zásobovat myšlenkami a snad jen v krajní nouzi, když už opravdu nikdo jiný nezbývá, sami zakročit. Jejich vlastním úkolem ovšem zůstává něco jiného a mnohem důležitějšího, totiž péče o duši, o dobro duše, o duši solidární – o duši obce. S touto představou Patočka žil a s ní také zemřel. K této ideji se v krajní nouzi a v obavách o budoucnost na konci života naléhavě obracel Husserl v Krizi evropských věd i Rádl v Útěše z filosofie. S oběma a s jejich „platonismem“ se Patočka vypořádával po celý život, i když řešení možná našel až v  jednání pro obec, ale určitě s pohledem vzhůru, na Rádlovy „bílé labutě“.

(2. 2007)

Poznámky


[1] Raymond Klibansky (1905 – 2005), němcko-kanadský filosof, v letech 1927-33 přednášel v Heidelbergu, odkud musel jako Žid odejít, od roku 1936 v Oxfordu a od roku 1946 v Kanadě.

[2] „Nesouhlasím s vámi, ale udělám všechno, abyste své názory mohl svobodně šířit“.

[3] 1913-93, diplomat a v roce 1968 ministr zahraničí, který v srpnu protestoval v OSN proti sovětské intervenci.

[4] Jeden z mluvčích Občanského fóra v roce 1989.

[5] Emanuel Rádl (1873 – 1942), biolog a originální myslitel, kritický žák Masarykův. Jeho poslední kniha, Útěcha z filosofie, psaná na smrtelné posteli v těžkých obavách o osud evropského lidství, je osobním vyznáním Evropana, který trvá na platnosti závazných idejí pravdy a dobra, které v knize symbolizuje obraz „hejna bílých labutí“.