Jaká vlastně krize?

 Slovo krize udělalo za posledních dvě stě let ohromnou kariéru a dnes se bez něho žádný novinář neobejde. Kde se vůbec vzalo? Řecká krisis znamenala původně rozlišení či rozsudek, to jest lidské rozhodnutí a jednání. Ale už ve vojenství a v hippokratovské medicině se začalo užívat pro zlomový okamžik, kdy nepřítel či nemoc buď začne ustupovat – anebo naopak zvítězí. V tomto vojensko-medicinském smyslu se od 18. století používá jako metafora pro hrozivé až osudové společenské a hospodářské vyhlídky. Jenže už slavné Rousseauovo proroctví, že se „blížíme stavu krize a století revolucí“ (1762) je sice zřetelná hrozba a varování před něčím, co se na nás neodvratně valí, zároveň však vyjadřuje jakousi neurčitou naději na velkou změnu a revoluční pokrok. Od roku 1832 vydával Robert Owen noviny s tímto titulem a slova se pak chopil nejenom Marx, ale také Burckhart a mnoho dalších. Když Nietzsche v „Ecce homo“ přirovnal sám sebe k dynamitu, myslel to nejspíš podobně. Tento dvojznačný význam osudové katastrofy, od níž se však zároveň očekává právě tak automatický očistný a nápravný účinek, mají pro Marxe jak známo revoluce. Podobně je tomu i dnes v neoliberální ekonomii: problémy vyřeší jen očistná krize, kde ti slabší zkrachují a trh se tak vyčistí.

 

Vedle tohoto významu osudové hrozby se ovšem slovo krize stále častěji užívá i pro označení nějaké mizérie, která nehrozí, nýbrž už je tu nebo dokonce panuje. Tak vládní krize znamená stav, kdy žádná vláda není, hospodářská krize stav, kdy se obchody nedaří a krize důvěry elegantně naznačuje, že se nikomu věřit nedá. Patří k dobrému tónu na nějakou krizi naříkat a hubovat, i když iluze o jejím očistném působení ve 20. století hodně vybledly. Ostatně mluvit o krizi nikoho neurazí – my nic, to krize – a čtenáře to jen utvrdí v příjemném přesvědčení, že se s tím nedá nic dělat. Jsme zkrátka v krizi a můžeme nanejvýš přemýšlet o tom, jak ji s co nejmenší úhonou přežít. Však ona zase přejde.

 

Je to opravdu tak? S obecným a vlastně docela útěšným pocitem jakési „krize všeho“ totiž podivně kontrastuje nepochybný fakt, že se nám daří až podezřele dobře. Podstatná část Evropy žije už přes půl století v míru, v bezpečí a v pohodlí, o jakém se našim předkům nikdy nesnilo. Lidé, kteří se vracejí ze střední Afriky a z jiných méně šťastných koutů světa, nad tím kroutí hlavou nebo se tomu vyloženě smějí. „Vaše starosti na moji hlavu!“

 

Že by tedy bylo s námi všechno v pořádku? Kupodivu i mnozí šťastlivci, kterým se podařilo z bídy a beznaděje uprchnout do našeho ráje, po čase svůj první optimismus houfně ztrácejí. Právě mezi nimi se dokonce rekrutují různí „fundamentalisté“, kteří své zoufalství obracejí proti většinové společnosti a své zklamání občas projeví spektakulárním terorem proti nikomu a proti všem. Tak se znovu ukazuje, že optimismus má k pesimismu blíž, než by se zdálo. Třeba právě v tom, že si oba představují, jako kdyby svět a lidská společnost běžely jaksi samy od sebe a člověk jen plul na vlnách jako korková zátka.

 

Naši statečnější i skromnější předkové, kteří udělali Evropu Evropu, nebyli optimisté ani pesimisté, ale právě v takových časech, kdy nikdo neví kudy kam, houževnatě přemýšleli, až na něco přišli. Někdy tím, pravda, napáchali hrozné věci, ale nikdy se nespokojili s pohodlnou představou, že jejich nouze a nejistoty přejdou samy od sebe. Z tohoto jejich odkazu a s vědomím vlastní nedostačivosti se chci pokusit ukázat aspoň některé důvody, proč si současné bohaté společnosti nevědí se sebou rady – a proč to jejich členy, kterým se většinou nežije špatně, přesto skutečně trápí.

 

Proč zrovna v těch bohatých společnostech? Možná proto, že ty chudší a chudé stále ještě pohání ten mocný motor, kterým se naši předkové k tomuto bohatství dopracovali – totiž osvícenská představa pokroku, soutěže a neomezených lidských možností. Weberův slavný esej o protestantské etice a kapitalismu historikové sice mnohokrát zkritizovali, nicméně se mi zdá, že přes všechny faktické nepřesnosti vyjádřil něco podstatného. Renesanční, kalvínská i osvícenská víra v možnosti člověka nejspíš nezačala podvojným účetnictvím, jak říká Weber, nýbrž opojením z lidské svobody, jak je vyjádřil Dante nebo Ficino. Krok za krokem se ale snažila tento původně silně elitářský projekt konkretizovat a zhmotňovat, aby pro něj získávala stále širší vrstvy obyvatelstva. Objev i nárok na duchovní svobodu velkých tvůrců se tak rozšířil nejprve o požadavky svobody náboženské, pak občanské a majetkové, politické a nakonec i požadavky rovnosti jako emancipace občanské, národní, sociální, případně genderové.

 

Tu rozhodující a politicky dodnes účinnou podobu dali tomuto emancipačnímu hnutí evropského novověku angličtí a američtí utilitaristé: „co největší štěstí pro co největší počet lidí“. A už v 18. století uvažoval Hutcheson o tom, jak by se toto „štěstí“ dalo měřit a přesně porovnávat. Nemohu zde podrobněji sledovat peripetie tohoto dramatického vývoje, který postupně mobilizoval stále širší okruhy západních společností. S velkým zjednodušením by se snad dalo říci, že liberální společnosti 19. století si postupně vyzkoušely, jaké svobody mohou nabídnout (skoro) všem a co všechno od nich přitom nemusí vyžadovat. Ještě Kant a Hegel byli přesvědčeni, že občanský mír nutně vyžaduje absolutní autoritu a loajalitu vůči panovníkovi, 19. století ji nahradilo volebním právem majetných a nakonec všech mužů. Ve 20. století je dostaly také ženy a po Druhé válce se začala rušit i vojenská povinnost a hranice mezi státy. Lidská práva, pro Benthama ještě přímý návod ke vzpouře, přijala dokonce OSN jako celosvětový program.

 

Nemajetné lidi, kteří v 19. století vstoupili do veřejného života, zajímaly odbory,  regulace pracovních podmínek včetně pracovní doby, veřejné pojištění a v průběhu 20. století se nezaměstnanost stala problémem státu. Majetné vrstvy přitom účinně blokovaly zvyšování daní, jež by rostoucí složitost veřejných služeb přirozeně vyžadovala. Dědičný hřích statistických prognóz – totiž prostá extrapolace – a slabost vlád tak vedla k epidemii zadlužování. Technologický pokrok velice oslabil dělnictvo jako skupinu a dokončil tak krajní individualizaci společnosti. Ze tří hesel Francouzské revoluce se tiše vypařilo bratrství a i rovnost je dnes v ohrožení: každý svého štěstí strůjcem. Roli peněz jako mimořádně účinného nástroje této obecné emancipace popsal už před sto lety Georg Simmel.  Po dlouhém míru se tak politika dostala do područí hospodářství, zejména finančního, a současné společnosti už drží pohromadě jen nepsaná smlouva či závazek vlád, že HDP stále poroste.

 

Kritikům modernity je třeba stále připomínat, že z ní dodnes žijeme a za co všechno jí vděčíme. Její program rozhodně neztroskotal, nýbrž ztrácí naopak na přitažlivosti právě tím, že se v té bohaté části světa v tak nečekané míře naplnil. Samozřejmá víra v automatický pokrok ovšem dostala ve 20. století těžké šrámy. Jednak v podobě světových válek, hrůz šoa a gulagů, jednak ale také v tom, že si stále víc lidí připouští zásadní omezení lidstva, například konečnými možnostmi naší Země. Když už i astronomové počítají, kdy celý Vesmír skončí, je těžké spoléhat na neomezené možnosti.

 

I toto nové vědomí konečnosti je plodem evropského novověku, který Zemi nejprve zmapoval, pak vystavil evropským vlivům a mocensky dobyl – než se sám ve světových válkách téměř zničil. Od renesančních globusů, ještě plných tajemství a příslibů, vede přímá cesta k nabídkám cestovních kanceláří – a k určitému zklamání turistů, kteří všude narážejí na stejně komfortní hotely. Globalizace je dnes nesporný fakt, který nám bohatým udržuje nízké ceny tolika věcí, ale zároveň pomohl na nohy řadě donedávna „rozvojových“ zemí. Je ovšem „globální“ jen v tom smyslu, že po celé Zemi navazuje síť spojení mezi vybranými účastníky – zejména ve městech – kdežto mezi jejími oky žije stále ta chudá polovina lidstva, která ji se smíšenými pocity z dálky pozoruje. Vlna, kterou kdysi začali mořeplavci a misionáři a dovršili kolonizátoři, se dnes vrací zpátky a evropské společnosti z ní mají strach.

 

Jenže právě strach je sice užitečný pud, ale obvykle špatný rádce do budoucnosti. Jakkoli se asi nikdo z nás neubrání pocitu jisté bezmocnosti vůči živelným pohybům nesmírně složitého moderního lidstva, přece se mi zdá, že odkaz našich velkých předchůdců nás zavazuje, abychom neházeli flintu do žita. Gadamer cituje krásný příměr z Aristotela. Po prohrané bitvě vojáci utíkají a vítězové je snadno pobijí. Jak se může prchající armáda vůbec zastavit a tak možná zachránit? Jedině tak, že se někde najde jeden jediný člověk, který zůstane stát. Ti ostatní ho buďto ušlapou, anebo se k němu přidají.

 

Pro koho tedy krize není jen módní žvást, ale skutečně cítí, že tu něco není v pořádku, měl by se asi v té nejlepší evropské tradici zbavit iluzí optimismu i pesimismu, přestat lamentovat, hubovat i strašit a začít přemýšlet. Především o tom, zda a co tu opravdu chybí nebo překáží, aby k obecnému zmatku jen nepřidával další.

 

Musím začít hodně od lesa. Čtenáři Heideggera znají ten mlhavě útěšný Hölderlinův verš, který slibuje, že „kde je nebezpečí, tam roste i záchrana“. Na tom asi něco je, rád bych ho ale doplinil i opačnou moudrostí, která je z Toynbeeho: čím větší úspěch, tím větší je pak také nebezpečí krachu. Pokusil jsem se ukázat, jak naše dnešní nesnáze nepocházejí z nějakých ztroskotání, ale naopak z toho, že velké projekty našich předků se ukázaly být tak úspěšné; podle některých současných kritiků možná až příliš. Představa svobody jako emancipace jednotlivce otřásla všemi autoritami a nakonec oslabila soudržnost společností. Ať se každý postará sám o sebe. Svoboda slova se zvrhla v nezodpovědnou „svobodu“ veřejně lhát, takže ničemu se už nedá věřit. Víra v možnosti volné soutěže bičuje každého k vyšším výkonům, i když už o ně vlastně nikdo nestojí, a vytváří nové, těžko snesitelné nerovnosti a sociální problémy. Sláva vítězům a běda poraženým. Původně osvobodivá moc peněz se vymkla lidem z rukou a velké peníze se dnes jeví jako všemocný tyran. Všechno je za peníze a za vším jsou jen peníze. Opojení ze stále dokonalejších pravidel nakonec vedlo k formalismu a vyprázdnění práva, které dnes mnozí vnímají jen jako křivé paragrafy. Vlna nadšení z dalekých cest a z možností evropské expanze narazila na hranice Země a vrací se jako tsunami v podobě globální konkurence a masových migrací.

 

Vážných hrozeb je tu tedy dost a vesměs vypadají jako „osudové“, s nimiž se nedá nic dělat. Je tu ale ještě jedna, možná ta nejvážnější, kterou máme jako lidé plně ve svých rukou. Čím víc si celé generace zvykly žít v míru, bezpečí a bohatství, tím větší paniku způsobí každý otřes nebo zklamané očekávání a zhýčkané masové společnosti mají přirozeně sklon k hysterickým kolektivním reakcím. Podle Eibesfelda se tak podobají hospodářským zvířatům, klidným a mírným, dokud dostávají své pravidelné krmení; jakmile je nedostanou, vypukne panika. Eibesfeld proto varuje před  „sebedomestikaci člověka“. Prostředky propagandy a prefektní organizace společnosti dnes ovšem umožňují tyto reakce cílevědomě využívat nebo dokonce vyvolávat a z nich tak mohou vznikat tyranie s dříve nevídanou „účinností“: zahubit miliony lidí dokázal dříve jen hlad nebo epidemie. Přitom k tomu stačí jen maličkost: že si vyděšená většina „svobodně“ odhlasuje, že svoji svobodu ochotně vymění za příslib většího bezpečí.

 

Takže přece jen krize? Katalog nebezpečí, která nám dnes hrozí, se jistě dá libovolně prodloužit. Ale hlasatelé „všeobecné krize“ by si měli dávat zatraceně pozor, aby sami nakonec nepomáhali udělat z krize katastrofu. Nejlépe je to vidět na finančním světě. Dokud mu vládlo pár londýnských nebo frankfurtských bankéřů a nikdo jim neviděl do karet, fungoval jako na drátku. Moderní společnosti ale účinně oslabily „informační nerovnost“ mezi insidery a těmi ostatními, a tak dnes stejné burzovní zprávy sledují stamiliony lidí po celém světě. A protože v nich všichni hledají stejnou radu – totiž kam se svými penězi – vzniká silná kladná zpětná vazba, charakteristika nestabilního prostředí. Jen malý náznak příležitosti či úspěchu může vyvolat obrovskou bublinu očekávání a jen docela nepatrná pochybnost může položit velkou banku, případně i celý stát.

 

To je jistě na pováženou, ale k vysvětlení to má daleko. Může se dnes člověk odvážit udělat další krok? I když se někomu bude zdát hodně spekulativní, přece se o něj chci pokusit. Zdá se mi totiž, že tato zásadní nestabilita současných společností je jen jeden z projevů či důsledků té neuvěřitelně účinné celkové strategie, kterou se novověk pokusil nahradit křesťanskou naději na věčnou spásu. Člověk přece může být úspěšný už tak říkajíc za živa, pokud dosahuje svých cílů. A pokud si tím cílem nejsme jistí, stačí jen poměřovat naše výkony mezi sebou navzájem. Postupně lidé objevili, že soutěžit se dá ve všem možném a Guinessova kniha rekordů o tom podává svědectví právě tak významné jako směšné. Tak jsme si na sebe upletli nesmírně účinný bič úspěchu v soutěži, která sice má přesné měřítko, ale žádný daný cíl ani dané meze. I ten, kdo v ní dnes vyhrál, bude už zítra ohrožen ještě lepšími výkony a nemůže tedy ze soutěže vystoupit. Tomu se tuším říká „princip červené královny“: když chci zůstat na místě, musím běžet.

 

Darwinista může namítnout, že právě soutěž je tím motorem evoluce, která nás učinila lidmi a v lidských společnostech prostě pokračuje. Na tom jistě něco je, ale je tu jeden zásadní rozdíl. K těm vskutku tajemným a nepochopitelným stránkám vesmíru patří to, že evoluce neprobíhá lineárně. Žádný strom neroste do nebe, každý živočich, každá buňka a snad i molekula a atom mají jakousi mez, kterou nemohou překročit. Jsou omezené v prostoru a živé organismy kromě toho ještě také v čase. Člověk nemůže vyrúst o mnoho přes dva metry a přežít přes sto let. Na tom není nic tajemného a biolog umí vysvětlit, jaké to má chemické a fyzikální příčiny a konec konců i jaký to má smysl: střídání generací v živé přírodě má mnoho výhod proti prostému trvání a mimo jiné patrně usnadnilo i evoluci samu.

 

Nicméně z této přírodní regulace, kterou v organismech zajišťují složité mechanismy, se lidské společnosti jaksi vymkly. „Peníze neznají žádné meze“ napsal už kdysi dávno Solón. A tak se dlouho mohlo zdát, že i společenský pokrok ve všech myslitelných oblastech závisí jen na našem úsilí a vynalézavosti, jinak řečeno na úspěchu v soutěži. Tato ústřední myšlenka a naděje novověku – jak jsem už řekl – v poslední době vybledla a dostala vážné trhliny. Možná je to opravdu jen krize, jakési přechodné zaváhání, a bezhlavá soutěž každého s každým se i v hospodářství zase rozběhne. Ale je také možné, že jde o něco víc, co se nevyřeší lepší organizací bank a financí.

 

Když před víc než půl stoletím mohly začít vycházet knihy Teilharda de Chardin, který evoluční pohled na celý vesmír poprvé zformuloval, vyvolal určitou senzaci, ale nikdo si s ním nevěděl rady. Vědcům připadal mystický, teologům naturalistický a filosofům naivně prostý. Od té doby se ale hodně změnilo a zdá se mi na čase jeho myšlenky připomenout. Objevil se genetický kód a myšlenka evoluce přestala být pouhou hypotézou. Na to, co Teilhard nazval „prahy evoluce“, dnes narážejí zejména biologové, kteří se snaží nějak překročit hranice svých disciplin. Pár let po Teilhardovi si začal Římský klub lámat hlavu s důsledky té dávno známé skutečnosti, že Země je kulatá a tedy konečná. A kosmologové chtě nechtě přijali myšlenku „velkého třesku“, která dnes už patří ke všeobecnému vzdělání.

 

To je to, co mi na současných proměnách lidského světa připadá nejzajímavější: jak rychle až překotně se v bohatých společnostech šíří téměř samozřejmý pocit nejen společného ohrožení, ale i jakési odpovědnosti za celé lidstvo a za celou Zemi. Přes všechna nedorozumění a občas naivní výstřelky „zelených hnutí“ přibývá mladých lidí, které už nepřitahuje kult hrubé síly a úspěchu za každou cenu. Nepřitahuje je chiméra „vítězství“, s níž se lidé před sto lety vrhali do První světové války, a za mnohé „úspěchy“ svých předků v ovládnutí přírody se začínají upřímně stydět. Nechtějí dobývat, ale pomáhat a spolupracovat. Toto nové „hnutí“ si ještě málo rozumí a samo také neví, kudy dál. Ale pokud by v něm lidé přece jen našli společný princip jakési svobodné seberegulace a reflektované odpovědnosti za lidský i mimolidský svět, mohli by tu najít také společný smysl. A pokud je ti ostatní, zhýčkaní, chtiví a vyděšení, v panice neušlapou, mohla by tu být i nějaká naděje.

 

Jako každá skutečně převratná myšlenka, vyvolala i konečnost Země a vesmíru nejdříve zděšení. Ještě dnes před ní i vzdělaní lidé občas zavírají oči, kdežto mnozí ekologové nás zase jenom straší. Ostatně strašení třeba ve filmu je docela dobrý byznys. Nic proti tomu, jenže nežijeme ve filmu a věc se nás týká – například v podobě všech možných i nemožných krizí.

 

(Sborník o krizích, 29.3.2012)