Georg Simmel: Filosofie peněz

Simmelova „Filosofie peněz“ není snadné čtení a čtenář, který se propracoval až na konec, to ví z vlastní zkušenosti. Kniha je objemná, téměř bez odstavců, není příliš přehledná a Simmelovy věty prozrazují profesora. Tomu, kdo ji přečetl, však může otevřít – a to i po sto letech – nový pohled na svět, v němž žijeme. Fenomén peněz je totiž pro autora klíčem, který dovoluje porozumět podstatným rysům moderních společností, jejich přednostem i hrozbám. Než se k tomu vrátíme, připomeňme něco z jeho životopisu.

Georg Simmel se narodil 1858 v Berlíně, v zámožné rodině výrobce čokolády jako nejmladší ze sedmi dětí. Když jeho otec roku 1874 zemřel, zanechal rodině slušné jméní a malého Georga adoptoval rodinný přítel, hudební nakladatel Julius Friedländer. Z jeho dědictví byl pak Simmel po celý život hmotně zajištěn, takže se mohl plně a nezávisle věnovat svému bádání. Studoval v Berlíně filosofii a historii, roku 1881 promoval prací o povazy hmoty u Kanta a roku 1885 se stal soukromým docentem. Přednášel filosofii, etiku, psychologii a sociologii, mezi nimiž se po celý život pohyboval. Přednášel také o kultuře, o umění, o pedagogice a o různých zajímavých otázkách, kterým jeho akademičtí kolegové nevěnovali příliš pozornosti: o ženské psychologii a koketérii, o módě a zdobení, o sociologii města, o cizincích a konfliktech a o mnoha dalších věcech. Jeho přednášky byly nesmírně populární, inzerovaly se i v novinách a chodila na ně vybraná berlínská společnost.

Roku 1890 se oženil s malířkou a spisovatelkou Gertrudou Kinelovou, která v jejich domě v Charlottenburgu vedla intelektuální salon. Docházeli k nim například Dilthey, Rilke, Lepsius, Rickert, Husserl, Virchow nebo manželé Weberovi. Ve svých přednáškách se Simmel snažil oslovit i neakademické publikum a psal eseje do různých novin a časopisů. Hrál tak v Berlíně podobnou roli jako v Paříži Henri Bergson, který ho i jinak významně ovlivnil. Tato skutečnost a jeho židovský původ však silně komplikovaly Simmelovu akademickou kariéru. Simmel skutečně nebyl systematický filosof, zato neobyčejně bystrý a inspirativní pozorovatel, který se nenechal svázat žádnou myšlenkovou školou. Ostatně už samo spojení filosofie a peněz v názvu naší knihy mueslo působit jako provokace.

Akademičtí kolegové Simmela neuznávali jako vědce – někteří dokonce pochybovali o vědeckosti celé sociologie – a přes podporu zejména Maxe Webera se mu nedařilo získat pevné postavení. Roku 1901 byl sice jmenován mimořádným profesorem v Berlíně, to však byla pouhá formalita, která mu nedávala ani právo promovat, a pozvání do Heidelbergu roku 1908 nemohl pro odpor tamních antisemitů přijmout. Roku 1909 s F. Tönniesem, M. Weberem a W. Sombartem založil Německou společnost pro sociologii (DGS) a jeho díla vycházela v překladech po Evropě i v USA. Teprve roku 1914 byl povolán na univerzitu v tehdy německém Strassburgu, kde však jeho působení překazila válka. Zemřel v plné práci roku 1918. 

Přes tyto nesnáze, způsobené jak antisemitismem kolegů, tak jeho vlastním nekonvenčním pohledem i způsobem bádání, byl Simmel už za svého života uznávaným vědcem. Spolupracoval s Mezinárodním sociologickým institutem R. Wormse v Paříži, publikoval v Durkheimově „L´année sociologique“ a i když sám nesměl promovat, měl řadu významných přímých i nepřímých žáků. Patřili mezi ně např. M. Buber, G. Lukács, A. Schweitzer, M. Scheler, E. Cassirer, G. Santayana, K. Mannheim nebo mladý E. Bloch, jehož prostřednictvím Simmel významně ovlivnil pozdější „Frankfurtskou školu“. V USA jeho myšlenky šířil hlavně A. Small a později i zakladatel Chicagské sociologické školy R. Park.

Na začátku První světové války se Simmel připojil k vlně německého nacionalismu, který válku pokládal za obranu německého ducha a kultury, a tím se zejména francouzskému prostředí odcizil. Během války se jeho sklon ke skepsi stále prohluboval a Simmel tak patřil mezi první obecné kritiky modernity. Ve válečné porážce Němcka viděl „sebevraždu Evropy ve prospěch Ameriky“ a „amerikanizace“ Evropy se velmi obával. Po válce a po jeho smrti sice jeho díla ještě vycházela, ale během 20. let byl jeho vliv v Německu potlačen sílícím antisemitismem. Nacisté pak jeho spisy ničili a zničili také jeho rukopisnou pozůstalost a korespondenci. Simmelův vliv tak paradoxně přetrval hlavně v USA, jejichž rostoucího vlivu se tolik obával. Zájem o Simmela se odtud začal do Evropy vracet v 60. letech, nicméně „Filosofie peněz“ vyšla anglicky teprve v roce 1978 v Londýně. Velkou „renesanci“ sociologického zájmu o Simmela zahájily práce D. Levina a Simmel se tak i v Evropě stal uznávaným klasikem.

Nejsem rozhodně kompetentní hodnotit Simmelův význam a současné postavení v rámci sociologie a zájemce odkazuji na vynikající stať M. Petruska ve výboru Simmelových statí „Peníze v moderní kultuře“, který Simmela českému publiku poprvé představil v originále. Simmelův záběr však byl nesmírně široký a jak jsme viděli, neomezoval se pouze na sociologii. Simmel sám možná sociologii nechápal jako jednu ze společenských věd, ale za jakési zastřešení, které využívá jejich výsledky a snaží se o jejich syntézu v zájmu porozumění nejen společnosti, ale především člověka v ní. Tak i v prvních zmínkách o chystané knize v korespondenci píše o „Psychologii peněz“, která až v průběhu práce přerostla ve „Filosofii peněz“.

Simmel zde totiž nevychází ze schématu určité discipliny – byť sebešířeji pojaté – nýbrž řídí se pouze nároky a potřebami svého tématu. To se v celé šíři čtenáři odhaluje jen postupně a Simmel s ním zachází s jakousi zakladatelskou suverenitou: necituje a nepolemizuje, kniha nemá žádné poznámky ani literaturu, takže ani dnešní hodnotitelé vědy by ji zřejmě za „vědeckou“ neuznali. Simmel prostě rozvíjí myšlenku a odvolává se jen na to, že také čtenář ji shledá dostatečně přesvědčivou. Začít musí představením hodnoty a hodnocení jako svébytné a téměř samostatné oblasti lidské duchovní a myšlenkové činnosti, „rovnocenné oblasti bytí“. V tom se projevuje Simmelovo kantovské dědictví, i když v jiných knihách Kantovu praktickou filosofii ostře kritizuje. Fenomén peněz, jeho společenské kořeny a důsledky však nelze zkoumat jinak než odkazem ke všudypřítomnosti hodnotících postojů a soudů. Proti převládající gnozeologické či epistemologické orientaci moderní filosofie zde tedy Simmel hájí zcela základní význam hodnocení v lidském životě i ve společnosti. Proti „lhostejné nezbytnosti“, která charakterizuje obraz přírodních věd, staví Simmel „uspořádání podle hodnot“ a připomíná, že dokonce i objektivní poznávání věcí nutně vychází z jejich (předběžného) zhodnocení, jež se děje například při výběru vědeckých témat.

Hodnota věcí vzniká podle Simmela z odporu, který kladou našemu zmocňování, z námahy a obětí, které si to vyžaduje. Pokud se různá hodnocení setkávají, jako právě ve směně, vzniká hodnota či cena jako cosi, co není subjektivní ani objektivní, nýbrž je něčím „mezi“, co platí a co si vyžaduje uznání. Nabízené a směňované věci jako by si určovaly své hodnoty navzájem, a to už při vnitřním rozvažování a výběru, ještě dřív než člověk začne vyjednávat. Na této „obecné formě života jako směny“ stojí podle něho systém hospodářství. Hospodářská hodnota čili cena neodráží potřebnost, nýbrž žádoucnost věci a může vznikat jen na základě kvantitativního porovnávání či měření. Ani žádoucnost není tedy v hospodářství inherentní atribut věci, nýbrž vzniká až při – skutečné nebo jen myšlené – výměně. Peníze pak představují „osamostatnělý výraz takového poměru“, „platnost ztrnulou v substanci“. Proto je celá oblast hodnocení i hospodářství podle Simmela založena na porovnávání a je tudíž bytostně relativní.

V dalším výkladu Simmel zcela vynechává například historii peněz a i když samozřejmě počítá s kulturním a společenským vývojem, historické příklady uvádí jen jako ilustrace. V tom může esej „Peníze v moderní kultuře“ čtenáři pomoci pochopit, že Simmelův strategický záměr je patrně porozumět specifickým rysům moderních „městských“ společností a vyložit je v protikladu ke společnostem tradičním (vesnickým) s jejich pevně danými vazbami k rodu, k půdě, k dynastii atd. Peníze pak nejsou pro Simmela samostatné téma, nýbrž jakýsi klíč, privilegované východisko, odkud lze tyto zásadní rozdíly jasně postřehnout a snad i pochopit. Všechny totiž tak nebo onak souvisejí právě s proměnou lidských vztahů, jak je přinesla dělba činností, mobilita a soutěživost emancipovaných jednotlivců, jejichž prostředkem a výrazem jsou peníze. Tyto změny se pak podle Simmela promítají do nových společenských forem, které je naopak podporují a posilují.

Protože ukázal peníze jako prostředek hodnocení, nemůže se Simmel ani v dalím výkladu hodnocení vyhnout. Nestaví se tedy do nadlidské pozice pouhého pozorovatele, jež je například pro Webera nebo pro Luhmanna charakteristikou vědce, nýbrž dosahuje nestrannosti či „objektivity“ jinak. Simmelovi nepříliš početní předchůdci, kteří se penězům teoreticky věnovali, se také nevyhnuli tomu, aby k nim zaujali hodnotící postoj – spíše kladný u Adama Smithe, naivně nadšený u Waltera Bagehota nebo odmítavý u Karla Marxe. Ten přesně vycítil „nehmotnou“ povahu peněz a snažil se je proto všemi prostředky odvysvětlit jako idealistickou projekci odcizení, jako pouhou „masku hodnoty“, kterou je třeba strhnout. Simmelova živost a trvalá aktuálnost tkví podle mého názoru právě v tom, že se oba postoje nesnaží nějak integrovat do jednoho, nýbrž že je pečlivě a soustavně staví proti sobě – podobně jako Kant své slavné aporie.

Na tento rys Simmelova myšlení nadšeně navázala „postmoderna“, která v něm objevila jednoho ze svých předchůdců. Obtížnou pozici „mezi“ však po mém soudu dlouho neudržela a rychle sklouzla do pohodlné relativistické skepse, o níž už Nietzsche věděl, že je sebevraždou myšlení či „nihilismem“. Se skepsí ovšem zápasil i Simmel a ke konci života jí možná i podléhal, ve „Filosofii peněz“ (podobně jako v „Kantovi“) se jí však skvěle ubránil a dokázal obě stránky věci předvést s ne-relativistickou jasností. Obrázek peněz a jejich společenského působení je tak u něho neobyčejně plastický a přímo láká k dalšímu zkoumání a přemýšlení.

Proti nebývalému rozšíření lidské svobody a možností stojí oslabení či ztráta pevných osobních vazeb, které zároveň dávaly životu obsah a smysl. Přitom peníze samy, které se postupně zbavily své „materiální“ podoby a představují jen univerzální „poukázky vůči společnosti“ (Anweisung an die Gesellschaft), jsou zcela odkázány na to, že jim všichni důvěřují. Jejich platnost vzniká a udržuje se jen tím, že na ně všichni denně spoléháme. Vyvázání z daných rodových, místních nebo stavovských pout otvírá zcela nové možnosti emancipace a individualizace v nesrovnatelně pružnější a složitější síti volitelných vztahů a závislostí, zprostředkovaných penězi.

Peníze umožňují moderní dělbu činností, společenskou mobilitu a nevídané bohatství možností, v principu přístupné každému v rozsahu daném jeho penězi. Prolamují tak bariéry mezi „našinci“ a „cizinci“, mezi stavy a vrstvami, a hrály důležitou roli i v emancipaci Židů. Vlastní lidské cíle se však zároveň díky penězům jaksi vzdalují, neboť k nim vedou stále delší a nepřehlednější řetězce účelů a prostředků. Všudypřítomné porovnávání a poměřování všeho se vším prostřednictvím cen ale také neúprosně stírá všechny kvalitativní rozdíly a redukuje je na vypočítavé „více a méně“. Beztvaré a bezbarvé peníze, „nejčistší forma nástroje“ a „pohyblivost sama“ mohou nakonec zastřít i rozdíl mezi prostředkem a cílem a stát se cílem samy o sobě. Jako čistá možnost nemohou ovšem poskytnout ten druh definitivního uspokojení a bezprostřední radosti, jaký poskytují konkrétní lidé nebo věci, nýbrž jen pocit jakéhosi zabezpečení, jehož není nikdy dost.

Řada dalších a nesmírně významných důsledků, k nimž moderní prosazení peněz vede, je u Simmela sice zřetelně, ale často jen letmo a mimochodem naznačena. Tomu je věnována „syntetická“ část jeho knihy. Z rovnostářské povahy peněz, které cílevědomě smazávají všechny stopy svého původu a každou historii, tak přímo plyne, že peníze nemohou vedle sebe trpět žádná jiná než majetková privilegia. Žádný jiný způsob, jímž si lidé obstarávali své potřeby – například výboj a kořist – nemůže být nadále legitimní a nesmí se trpět.  Z postupujícího „odhmotňování“ peněz přímo plyne, že sama jejich platnost a vláda spočívá na dodržování pevných pravidel a konvencí a především se nesnáší s žádným násilím. Peníze tedy rozhodně nejsou, jak jindy tak prozíravý Nietzsche štítivě poznamenal, žádné „páčidlo moci“, nýbrž naopak každé použití páčidel jejich vládu ohrožuje a musí se přísně stíhat. Násilí, nadále vyhrazené státní moci, se musí úzkostlivě oddělit a vyjmout z působení peněz, neboť hlavním úkolem státu je udržovat právní rámec, v němž jedině mohou peníze „vládnout“.

Jsou-li beztvaré a čistě kvantitativní peníze jediným legitimním prostředkem k prosazování vlastních potřeb a záměrů, který žárlivě sleduje a omezuje všechny ostatní vazby mezi lidmi, je přirozeným důsledkem nejen rostoucí individualizace a atomizace společenosti. Má-li se člověk ve složité spleti pravidel a nepřehledných řetězců účelů nějak vyznat, hrají v jeho životě stále větší roli intelektuální schopnosti, vzdělání a „sociální kapitál“, jež jsou také hlavními parametry sociálního rozvrstvení a zdrojem nerovností. Ve společnosti, která se zbavila pevných vazeb a sociální hierarchie, tak nevyhnutelně roste soutěživost, důležitý motiv jednání i zdroj stálých napětí, a to dnes v celosvětovém či „globálním“ měřítku.

Díky tomu mohla bohatší část současného světa dosáhnout dříve neslýchané míry pohodlí, bezpečí a blahobytu a dokonce i v celosvětovém průměru se významně prodloužila délka lidského života. Bezmezná soutěž každého s každým a kohokoli se všemi, měřená jediným parametrem produkce a spotřeby, zároveň potlačuje všechny ostatní motivy lidského snažení a touhy. Podivuhodně účinné uspořádání moderních společností, řízených penězi, občas selhává a finanční krize podávají svědectví o jeho prekérní křehkosti. Politikové úzkostlivě sledují údaje o změnách hrubého domácího produktu, protože tuší, že na jeho růstu závisí i jejich úspěch v očích voličů. Na obecné víře a naději v růst HDP se totiž zakládá (minimální) společenský konsensus demokratických společností „napříč politickými stranami“ a už jen oslabení růstu často přináší politické změny. Přitom v bohatších zemích tato expanzivní soutěživá dynamika možná už začíná narážet na mez jakéhosi „nasycení“ a přibývá lidí, kteří se z ní snaží vědomě vymanit. Všude tam, kde si to mohou dovolit, trpí vnímavější lidé zároveň ztrátou lidského obsahu a smyslu a začínají si klást nové otázky, například po tom, jak se takové společnosti dokáží reprodukovat  a jak dlouho si svět může tento eruptivní růst vůbec dovolit. Jak říká Simmel v samém závěru knihy: „Přes všechno, co by si bylo ještě přát, má naše doba celkem vzato jistě víc svobody než kterákoli dřívější – a přece z ní má tak málo radosti.“