Evropa přátelská dětem

 Pane předsedající, dámy a pánové, milé děti,

Rád bych především poděkoval pořadatelům konference za čest, kterou mi tímto pozváním prokázali. Vážím si toho tím víc, že nejsem v této oblasti odborník. Zároveň bych si tuto okolnost rád vysvětlil jako výraz našeho společného přesvědčení, že přátelský vztah k dětem je věc tak důležitá a závažná, že nemůže být svěřena pouze odborníkům. Ale co může k této věci říci filosof, člověk, který nemá k dispozici žádná nepochybná data a jehož snad jedinou profesní kvalifikací je přemýšlet a kritizovat?

Proč Evropa přátelská právě k dětem? Není snad přátelská – v rámci možného – ke všem svým občanům? V této části Evropy se stále ještě cítíme šťastni, že můžeme opět žít ve společnosti, která klade svobodu a lidská práva velmi vysoko mezi svými hodnotami. V čem je tedy problém?

Zdravý člověk nic neví o svých zubech, dokud ho nezačnou bolet. O věcech začínáme obvykle přemýšlet až ve chvíli, kdy se nám na nich něco nezdá, když v nich tušíme nějaký problém. Že bychom něco takového začínali cítit ve vztahu našich společností k dětem?

Moderní pojetí svobody i lidských práv dosáhly značných úspěchů proto, že vycházejí z jednoduché a velmi účinné představy společnosti jako souboru jednotlivců, dospělých a svéprávných lidí, kteří chtějí sledovat své zájmy nebo chcete-li hledat své štěstí. Společnost má být uspořádána tak, aby jim v tom co nejméně bránila.

Přes všechny nepochybné úspěchy tohoto uspořádání máme však pocit, že tu ještě něco chybí. Jak je to s těmi, kdo dospělí a svéprávní nejsou – například proto, že se to musí teprve učit? Standartní model společnosti i metodický individualismus společenských věd kladou důraz na svobodu jednotlivce a metodicky zanedbávají lidské vztahy. Společnost vidí jako hřiště, kde spolu soutěží, spolupracují a střetávají se svobody jednotlivých lidí a úkolem státu je dbát, aby se to dělo podle jistých pravidel a aby se nebezpečné konflikty řešily podle práva a nikoli násilím. Pro dospělou část populace se tento model zřejmě osvědčil, rozhodně lépe, než jeho kolektivističtí nebo dokonce totalitní konkurenti.

Problém je ovšem s dětmi, které se do tohoto modelu nedají dost dobře vpravit a na něž tvůrci tohoto modelu po pravdě řečeno ani nepomysleli, protože je pokládali za jakousi součást domácnosti. Nesnáze s přímou aplikací lidských práv na malé děti chci ukázat na třech příkladech: na pojmech zájmu, násilí a subjektivních práv.

Zájem je něco, co mezi dospělými pokládáme za neproblematické právo každého a bráníme mu až ve chvíli, kdy by neúnosně poškozoval zájmy ostatních. Taková je aspoň šedá teorie – i když ve skutečnosti jen cynik by dokázal nečinně přihlížet, když se jeho spolubčan chystá skočit pod rozjetý vlak. Tak flagrantní spor s vlastním zájmem bychom u dospělého mohli nejspíš pokládat za chvilkovou poruchu, v níž zcela mimořádně potřebuje naši pomoc. Úplně jinak je to ovšem u dětí, kde zákon hovoří o povinné péči a její zanedbání dokonce trestá. V čem je rozdíl? Dítě je z definice člověk, který se na svoji dospělou kariéru, to jest na svoji svobodu, teprve chystá, který se jí teprve učí. Protože často ještě neví, co na ně v životě číhá, nemůžeme je nechat, aby svobodně sledovalo, co v daném okamžiku pokládá za svůj zájem – v případě rozjetého vlaku třeba kočku na druhé straně koleji. Starší římské právo vyjadřovalo tento ochranný prvek například v tom, že plnoletý, ale mladistvý občan si mohl do roka vyžádat zrušení nevýhodné smlouvy, i když ji předtím dobrovolně uzavřel.

I když náš model dospělé společnosti může do jisté míry zanedbat lidské vztahy a spoléhat na to, že si je lidé vytvoří sami, dítě je potřebuje na prvním místě. Už k jeho početí byl potřeba lidský vztah, dítě se tvoří z matčina těla a rodí se jako bezmocný tvoreček, zcela závislý na péči dospělých. Nemusím dodávat, že tato péče neznamená jen krmení a hlídání, aby neskočilo pod vlak. Na rozdíl od jiných savců lidské dítě totiž dospívá po mnoho let, kdy se teprve učí starat samo o sebe, a rodí se ve srovnání s nimi jaksi „předčasně“ právě proto, aby se co nejdříve octlo v poli působení lidských vztahů. Bez nich se nemůže stát dospělou osobou, členem společnosti a budoucím partnerem, který přivede na svět a také vychová další generaci.

Televize čas od času předvádí úděsné příklady zanedbaných, týraných a zneužívaných dětí, a divák si oddechne, když se ujistil, že konečně zasáhla policie a dítě odvedla do bezpečí. Orgány státu zde určitě splnily svou povinnost, neměli bychom však přehlédnout, že je to pomoc v krajní nouzi a že stát má v takových případech k dispozici jen poměrně hrubé nástroje. Při konfliktech mezi dospělými obvykle stačí, když státní moc roztrhne peroucí se dvojici, případně dá jedné straně za právo proti druhé. Jenže dítě potřebuje právě vztahy, které žádný vnější zásah nemůže obnovit ani napravit. To jistě není námitka proti zásahu v  nouzi, tak jako si člověk nemůže stěžovat, že mu hasiči zničili parkety v bytě. Je však třeba si uvědomit, že z hlediska skutečných zájmů dítěte taková pomoc přichází vlastně pozdě a bude vždycky jen menším zlem.

V této souvislosti nemohu obejít ani problém domácího násilí, včetně násilí na dětech. I zmlácené děti s ranami a modřinami jsou jedním ze skutečných hororů dnešní doby. Nemyslím, že by to byl jev úplně nový, nýbrž vychází spíš až dnes na světlo a začínáme jej vnímat jako něco, co nemůže zůstat jen v soukromí přímých účastníků. Přesto je i pojem „násilí“ až příliš hrubý nástroj na rozlišení důvěrných domácích vztahů mezi lidmi. Obvykle se totiž vymezuje právě fyzickým pohmožděním, ranami a modřinami, ačkoliv všichni známe fromy týrání možná ještě horší, i když je na povrchu těla nebývá vidět. Mám na mysli různé formy ponižování, křivd a ublížení na duši, které se nedají tak dobře prokázat, a přece mohou mít na děti zhoubný vliv. I v boji proti násilí bych se tedy velmi přimlouval za to, charakterizovat toto násilí nejen vnějšími stopami, ale především úmyslem či intencí. Vím, že to není snadné, ale právo už si s tím dokázalo poradit i v jiných souvislostech.

Jazyk lidských práv vznikl v zápase měšťanských vrstev za svobodu proti panovníkům, kteří zneužívali pojem loajality a věrnosti. Klade proto pochopitelně  jednostranný důraz na subjektivní práva a individuální oprávnění, i když každý ví, že oprávnění jednoho téměř vždy znamená povinnost někoho druhého. Ani právo není perpetuum mobile, schopné libovolně generovat oprávnění, aniž by zároveň ukládalo i povinnosti. Také lidská práva fakticky znamenají odpovídající povinnosti – ať už se ukládají státu nebo někomu jinému. Slavnou větu, že „každý má právo na život“, nemůžeme vykládat tak, jako kdybychom na svůj život měli nějaké právo. Na smrt nemocný člověk nemůže žalovat neznámého pachatele, který mu chce toto právo vzít. Je někdy užitečné si připomenout, že věta „každý má právo na život“ fakticky znamená jen tolik, že já nemám právo na život nikoho jiného.

Tento obrácený pohled na lidská práva je zvláště užitečný, pokud se jedná o děti. I když jsme přesvědčeni, že i malé děti mají svá práva, nejsou to ony, kdo by si je dokázaly samy vymáhat. Jinak řečeno, práva dětí jsou nutně ve správě a v rukou nás dospělých, a to jako naše povinnosti a závazky vůči nim. Správnou podobu tohoto vztahu ostatně ještě daleko lépe vyjadřuje slovo „přátelství“, které jste vložili do názvu této konference. Už podle Aristotela je totiž přátelství vztah, kde se o vzájemných právech a závazcích nehovoří, protože to není třeba.

Závěrem bych rád obsah svého příspěvku shrnul do jedné prosté zásady, která může znít velice skepticky, a přece je tak důležitá pro soudný výkon lékařského povolání. Také lékař si samozřejmě klade daleko vyšší cíle, než mu připomíná Hippokratovská zásada „především neškodit“. Mohlo by se zdát, že to je až příliš málo. Jenže člověku, který hledá nové a nové nástroje, jak zlepšit osud druhých lidí, může být velmi užitečné připomenout, aby nezapomněl na toho, komu tím chce prospět. Zdálo se mi vhodné připomenout to i zde, jako jakési minimální vyjádření našeho společného cíle, totiž „Evropy přátelské k dětem“.

(Konference EU, Praha 6. 4. 2009)