EU a česká demokracie

 Larvy lumků prý ožírají své „hostitelské“ housenky velmi obezřetně, aby jim předčasně nechcíply. Trochu podobně se někteří – a nejen čeští – politici chovají k Evropské unii. Na jedné straně z ní různě profitují a kdykoli chtějí udělat nějakou nepříjemnou reformu, odvolávají se na to jak to chodí „v zemích EU“. Na druhé straně na Brusel občas svádějí i vlastní hloupostí a do omrzení žehrají na tři věci: ztrátu suverenity, demokratický deficit a tamní byrokracii. Přitom našinec žádnou újmu své suverenity necítí – spíš naopak: je docela rád, že některé věci příliš „národním“ politikům v EU neprojdou. Třeba kouzla kolem ČEZu a financování dálnic, nefungující soudy nebo maďarské znárodňování.

V demokratickém prostředí EU může i naše vláda odmítnout účast na nějakém projektu, dává tím však najevo nedůvěřivý postoj, který naše vyjednávací pozice oslabuje i v jiných věcech. O ústavním zákoně, který by omezoval zadlužování státu, se tu mluví už dlouho, ale když přijde z Bruselu, vláda rozpočtové odpovědnosti najednou nechce. Možná si chce udělat svůj, ryze český. Tak jsme si na naléhání EU také napsali zákon o státní službě, jenže jsme ho pak mazaně uložili k ledu. „Demokratický deficit“ zavinili národní politici sami, protože zřídili přímo volený parlament, ale jen pod podmínkou, že nebude sestavovat vládu, takže o komisi rozhodují oni. A co se týče byrokracie, potřebuje náš stát nějakých 30% HDP, kdežto EU zachází jen s jedním procentem a dluhy dělat nemůže. To neznamená, že by Brusel nedělal hlouposti, ale tak třicetkrát méně.

Že se naše země a národ bez nějaké jakž takž fungující politické integrace dlouhodobě neobejde, napsal už kdysi Palacký a jeho rozbor i argumenty platí v době globalizace dvojnásobně. Masaryk s Benešem se o ni pokoušeli, jak uměli, jenže teprve strašný výprask Druhé světové války poučil i větší státy, že takhle to opravdu dál nepůjde. Mezitím se ovšem president Beneš ze zoufalství přiklonil k dubisku na východě a to nám pak předvedlo, jak se „integrují“ poddaní. Jak to, že to někteří tak rychle zapomněli? Dnes tu máme navíc – vedle vcelku velkorysé EU – ještě globální firmy, finance, vědu nebo internet, ale také třeba terorismus, organizovaný zločin nebo zamořené prostředí, které si z hranic mnoho nedělají.

Koncentrace hašteřivých národních suverénů na malém kontinentu s sebou nese ještě jedno nebezpečí, tentokrát vnitřní. Moderní evropské státy se uvnitř silně centralizovaly a masové národní společnosti, účinně homogenizované školou i sdělovacími prostředky, tvoří ideální prostředí pro vznik a šíření nebezpečných ideologií. A když pak jde do tuhého, dají se snadno přesvědčit, že jde o všechno a mobilizovat se pod heslem „buď my, nebo oni“. Že v takové situaci jdou všechna pravidla stranou a kdo nejde s námi, je zrádce a nepřítel, je pak už jen přirozený důsledek.

Naopak kulturní a jazykové hranice představují pro ideologické epidemie poměrně účinné překážky: když Slováky před válkou začal přitahovat fašismus, v Čechách se příliš neuchytil – a s komunismem to bylo po válce přesně obráceně. Kdyby se v příznivějších okolnostech taková „národní hnutí mysli“ konfrontovala beze strachu a násilí, dalo by se velkým katastrofám možná zabránit. Proto Evropa nemůže vytvořit žádný „superstát“, nýbrž musí zůstat Evropou národů, které se ovšem řídí společně dohodnutými a vymáhanými pravidly, aby se navzájem nepodváděly a nedělaly si velké podrazy.

Evropa by se bez nás konec konců obešla, kdežto my bez ní asi ne. Nepotřebujeme ji pro ozdobu, ani jako dojnou krávu, nýbrž jako fungující demokratickou instituci, která zajistí vzájemný dohled nad dodržováním základních pravidel a jejímž prostřednictvím bychom také mohli účinněji prosazovat své vlastní zájmy a potřeby. To bychom se ale museli začít chovat úplně jinak než dosud. Museli bychom se přestat vytahovat, jak a co Evropě „osladíme“, oželet různé furiantské kousky a la Entropa nebo „lisabonské sólo“ pana presidenta a začít vystupovat jako spolehliví partneři, s nimiž se i další členové rádi spojí. Sami jistě můžeme ty druhé vyhnívat a opruzovat, ale sotva je přehlasujeme.

Díky evropským lumkům celé EU donedávna hrozilo, že s právem veta dopadne jako polské království před prvním dělením. Podobně je to i se společným trhem a měnou: s tím kde kdo souhlasil, ovšem pod podmínkou, že každému státu zůstane suverénní právo dělat dluhy. To současný pan president správně kritizoval, jenže jedním dechem odmítal jednání o fiskální politice. Teď se dluhy konečně provalily a lumci si budou muset dát trochu větší pozor – včetně České republiky. Ta je sice zadlužena méně, protože s tím začala o mnoho let později, ale ty starší členy EU zdatně dohání. Jenže až je doženeme, myslíte, že se za nás někdo zaručí? Je ovšem také pravda, že to pak odnese úplně jiná vláda a jiný president – ostatně jako v Řecku.

(Universum 17. 2. 2012)