Dvojí souvislost půjčky a úroku

(Záznam přednášky)  

Chesterton kdysi napsal, že když se auto poláme triviálně, stačí na to automechanik. Když se stane něco vážnějšího, musí se někde najít nějaký potrhlý profesor, který na to přijde. Myslím, že otázka hospodářských otřesů poslední doby je tohoto typu – vlastně jde o takovou metaotázku – jestli ty otřesy jsou něco, co se dá řešit konzervativní léčbou, v rámci stávajících kategorií, anebo zda je potřeba, abychom se začali zamýšlet nad těmito stávajícími kategoriemi samými.

Kolega Tomáš Sedláček to už naznačil, když zpochybnil užitečnost některých kvantitativních parametrů, například HDP. Zde se zavedený způsob uvažování ptá, co uděláme, abychom úroveň HDP napravili. Otázkou je, zda opravdu jde o to napravovat HDP, nebo zda hledat nějaký jiný, lepší způsob, jak hodnotit to, jak se nám vede.

Já se  dnes chci pokusit na otázku hospodářských otřesů posvítit pohledem z velké dálky. Vybral jsem si téma půjčky nebo úvěru a úroku, které se nabízí, protože je paradoxní. Víme, že v celé tradici myšlení – zejména filosofického a náboženského – byl úrok považován za něco hanebného. Katolická církev zrušila své morální odsouzení úroku až v 19. století. Již Aristoteles úrok považoval za hanebnost, stejně tak Bible, která jen výjimečně dovoluje Židům půjčovat na úrok těm, kdo Židé nejsou. Naproti tomu pro moderní finance a hospodářství je úrok zcela klíčovým pojmem, samým základem financí a celé ekonomiky. Jak je to možné, co se tu změnilo?

Moje teze zní, že význam úvěru a úroku se v historii pronikavě měnil a změnil se také v nedávné době. Naléhavost těchto věcí jsem si uvědomil, když nás vlna politických změn v roce 1989 vynesla do vysoké politiky, Uvědomili jsme si s kolegy, že jsme sice ledacos nastudovali, ledasčemu rozumíme, ale čemu absolutně nerozumíme, jsou právě takové věci jako fungování politické moci, fungování hospodářství a role státu v něm a koneckonců – jak vlastně funguje právo. V těchto oblastech jsme byli hrozně pozadu za našimi komunistickými kolegy, kteří takové zkušenosti a znalosti měli, i když trochu jiné.

Proto jsem se od té doby těmito věcmi systematicky zabýval. Začal jsem tím, že jsem asi před osmi lety napsal učebnici pro středoškoláky, jmenovala se „Občanské minimum“, kde jsem se pokusil vyložit souvislosti mezi společností, hospodářstvím a právem. Před dvěma lety jsem pak vydal knihu „Moc, peníze a právo“, což je vlastně vysokoškolská učebnice téhož. Velmi mě potěšilo, že nedávno vyšel bestseller harvardského historika Nialla Fergusona, „The Ascent of Money“, což jsou jakési dějiny novověkého finančnictví, a on v té knížce říká dost podobné věci.

A teď tedy k tématu. Ekonomie je snaha racionálně vysvětlit fungování určitého typu lidských vztahů, založených na kvantifikacích: na ceně a úvěru. Odtud pochází tendence ekonomů k nějakému kvantifikování, případně matematizaci. Ekonomové říkají, že ekonomie je věda o hospodaření se vzácnými statky. Jedna z věcí, které se mi velmi líbily u toho Fergusona, je, že říká: Chcete-li porozumět složitým institucím moderní společnosti, nejlépe je podívat se na to, kde a jak vznikly. Protože v období svého vzniku byly jednoduché a průhledné. To odpovídá tomu, co říkal kolega Sedláček o Josefovi a faraonovi. Začátek těchto vztahů, z kterých později vznikla ekonomika, jsou na jedné straně systémy směny a systémy daru.

Systém darů je velmi zajímavý a zdá se, že moderní vývoj ukazuje spíše na systém darů než na systém výměn. Systém darů je společenská kulturní instituce, která drží pohromadě určité společnosti, a to tak, že lidé si vytvářejí vzájemné závazky tím, že si něco dávají, darují. Systém darů, jak ho popsal třeba Bronislaw Malinowski nebo Marcel Mauss ve slavné knize „Esej o daru“, spočívá v tom, že každý člen společnosti je povinen se toho dávání darů zúčastnit, je povinen dary dávat a je povinen je v přiměřené míře a době oplácet. To je systém, který dodnes tvoří například sociální zabezpečení čínských venkovanů. Máme studie, které ukazují, že v čínských vesnicích, když je zle, pomřou právě lidé, kteří se tohoto systému neúčastnili. Velmi zajímavý výsledek.

Čínští vesničané nemají žádné státní sociální pojištění, ale mají tento systém darů, v jehož rámci si lidé v dobrých dobách vytvářejí vzájemné závazky, kterých pak mohou využít při vzájemné solidární výpomoci, když je jim zle. Tento systém se pronikavě liší od toho, o čem dnes uvažujeme jako o ekonomických směnách. Primární smysl onoho dávání darů není předmět darování sám, dar jako věc, ale právě tento závazek. Proto se například nesmí stát, aby když někomu něco dáte, on vám to hned chtěl oplatit a vrátit. To by se pokládalo za odmítnutí daru, za něco velmi urážlivého. Právě tak se musí pečlivě střežit, aby ten dar nebyl kvantifikován. Proto i my, když někomu něco dáváme, věc sice koupíme v obchodě, ale aspoň z ní odstraníme cenovku, protože chceme, aby věc byla chápana jako dar, nikoliv jako předmět ekonomické směny.

Z tohoto systému darů se vyvinul například standardní způsob prodeje a koupě v římském právu. Ve starším římském právu se koupě a prodej děje zásadně, jak bychom dnes řekli, na úvěr. Vlastně šlo o dva na sebe navazující akty, nejprve předání věci, a v jisté lhůtě pak zaplacení. Tam už se těžiště přenáší k tomu předmětu – nejde už primárně o závazek, vztah, ale spíš o ten předmět samotný, nicméně je stále zachována forma dávání daru – neplatí se z ruky do ruky, nýbrž s nějakým zpožděním.

Půjčka a úvěr vznikají v zemědělských společnostech, a to typicky jako půjčka osiva. Zemědělství je způsob obživy, který člověka nutí dlouhodobě plánovat. Společnosti, které neprošly zemědělstvím, dlouhodobě plánovat neumějí. Vrcholem zemědělského umění je, že jednou za rok máte nadbytek potravin, kdežto v době, kdy je nejhůř, to znamená koncem zimy, to, co vám ještě ve stodole nebo v obilní jámě zbylo, nesmíte sníst, ale musíte to rozházet po poli. Představte si, jaký je to nápor na odpovědnost otce rodiny, který místo aby nakrmil hladové děti, jde a rozhází zrní po poli. Pokud to totiž neudělá, rodina v příštím roce umře. Když byla špatné úroda, začali si lidé půjčovat osivo, aby nepomřeli – a to je vlastně nejstarší forma půjčky a dluhu. Takto chápe půjčku Aristotelés, chápe jí tak Bible a chápaly jí takto i křesťanské církve, zejména dokud ta zemědělská zkušenost byla mezi lidmi živá. Takové chápání úvěru přirozeně nepřipouští úrok: brát úrok by znamenalo těžit z neštěstí svého bližního. To je důvod, proč ho ty starší texty proskribují, proč jej Bible nepřipouští.

Na druhé straně postupem času, jak se zemědělství vyvíjelo a zadlužených sedláků přibývalo, nacházíme už v nejstarších dokumentech sumerských panovníků pravidelně formuli „Zrušil jsem dluhy“. Bývala to jakási forma panovnické amnestie; když panovník nastoupil na trůn, všechny dluhy smazal. Umíte si představit, co by to udělalo s dnešním hospodářstvím? Pro tehdejší zemědělství však to byla nezbytná záchranná věc, protože jinak zadlužování jen rostlo a rostlo a vznikalo z něj to, o čem už dnes byla řeč – růst státního dluhu. Posledním panovníkem u nás, který takovou dluhovou amnestii pro zadlužené sedláky udělal, byl Karel IV. Slavná Solónova seisachtheia (tedy setřesení břemen) není nic jiného, než právě toto. Solón se zasloužil o Atény tím, že řekl: „Zapomeňte na všechny dluhy, které máte“.

To se samozřejmě pronikavě změnilo, když Evropa začala masivně přecházet na peněžní hospodaření. Peněžní hospodaření souviselo s městy a s nezemědělským způsobem obživy, kde úvěr znamená něco úplně jiného, Úvěrem si lidé umožňují podnikání – ten, kdo má nápad nebo příležitost, a nemá peníze, si prostě na toto podnikání půjčí. To je samozřejmě něco zcela jiného než půjčka osiva, a proto se také už v antice a pak v křesťanském středověku hledaly nejrůznější cestičky, jak v takových  případech zákaz úroku obejít. Postupem času se ukázalo, že tento typ úvěru, chápaného jako pomoc lidem, kteří mají nápady, ale ne prostředky, je vlastně v zájmu všech. Hledaly se nejrůznější způsoby, jak toho dosáhnout a jak to ospravedlnit. Jedním z nich je myšlenka akciové společnosti. To všechno jsou formy, jak člověk může získat kapitál na něco, co chce a může udělat, a chybí mu k tomu právě kapitál.

Polemika proti úroku v pozdním středověku je neobyčejně zajímavá. Jeden z tradičních a současně hluboce filozofických argumentů proti úroku zněl, že úrokem člověk zpoplatňuje čas, který mu nepatří. Čas není náš a zpoplatňovat jej formou úroku je vlastně cosi jako vydělávat na něčem, co patří Bohu. Nicméně už v 16. století se objevují názory, že úrok je odměna věřitele za riziko, které podstupuje – a to je pravda. Dodnes používaný klasický výklad Davida Ricarda z počátku 19. století říká, že úrok je vlastně podílem věřitele na hospodářském výsledku toho, kdo si ty peníze půjčil. Na tom jsou založeny moderní finance a postupem času  se zajímavým způsobem vyjevuje vztah mezi dluhem a penězi.

Peníze jsou podstatná součást, prostředek moderního hospodářství, ale není úplně jasné, čím vlastně jsou. Dodnes se v některých ekonomických školách vyskytuje dle mého soudu problematická představa, že peníze jsou jakýsi druh zboží či komodit. To učili marxisté, ale nejenom oni, a já o tom mívám s ekonomy ostré debaty. Dokud byly peníze zlaté a stříbrné, byla tato iluze pochopitelná. Jenže vývoj peněz směřoval k tomu, že jsou stále méně hmotné – po stříbrných přišly papírové, pak přišly spořitelní knížky, kdy to byl vlastně jen inkoust, a dnes jsou to data v počítači. Už je ani nemůžeme vidět a jen nepatrná část peněz se materializuje v podobě kousků papíru, které jsou samy o sobě ovšem také bezcenné.

Představa peněz jako věci zastírá fakt, že peníze představují vztahy. Kdysi jsme se učili, že bankovky vznikly jako bankovní směnky na držitele, jako dlužní úpisy, proto se vnucuje otázka, zda je bankovka spíš peníze, anebo spíš dluh. Je důležité vidět, že jsou v podstatě obojí, podle toho, z které strany se na ně díváte. Ostatně na rozdíl od jakéhokoliv zboží, které se spotřebovává, peníze se nikdy nespotřebovávají, naopak jsou v jistém smyslu věčné. Ohmatanou bankovku vám v bance zadarmo vymění za novou.

Peníze vždy znamenají něčí dluh vůči někomu jinému. Nebo chcete-li, něčí oprávnění vůči někomu druhému. To samozřejmě mění náš pohled na peníze. Fungování peněz závisí na fungování takových vztahů a současně peníze mají vždy charakter jakéhosi kreditu. Ferguson hezky říká, že kdyby sem mezi nás přišel nějaký Marťan, bude si klepat prstem na čelo, jací jsme to blázni, že chodíme do zaměstnání a místo aby nás zaměstnavatel živil a šatil, tak nám čas od času poskytne jakési barevné papírky. Ti, kdo zažili měnovou reformu v roce 1953, vědí, že to opravdu nic jiného není. Peníze platí jen proto, že je druzí lidé přijímají a že uznávají závazek, který je jimi vyjádřen. Z toho plyne, že fungování peněz je zcela závislé na tom, že jim věříme. Peníze fungují jen proto, že jim drtivá většina obyvatel věří a stát to podporuje nějakými zákonnými opatřeními, která však nejsou na nic, pokud se ta důvěra pokazí.

Z velmi úspěšného zavedení úvěru v moderní době vzniklo v posledních letech – a to je proximální příčina naší dnešní krize – přesvědčení, že nejlepší aset je dluhopis. Že je mnohem lepší mít dlužní úpis než peníze. Peníze jako takové nic nenesou, kdežto dlužní úpis je zdrojem výnosů. To fungovalo tak výborně, že se to stalo samozřejmostí a zapomnělo se na to, že je tam vždy nějaké riziko. Úrok vypadá jako báječná věc, představa, že peníze se samy od sebe nějak „okotí“, samy se množí, je neobyčejně svůdná. A jak se to udělá? Stačí někomu půjčit. A z toho vznikl ten zvláštní stav, který se prosadil až v posledních deseti, patnácti letech. Když jsme byli malí, reklamy bank inzerovaly: musíte šetřit, přineste nám své peníze! Na bankách byla napsána starodávná hesla, jako „Kdo šetří, má za tři“. Na co lákají banky dnes? „Na nic se vás nebudeme ptát, jen si přijďte pro peníze!“. Když se to dovede do důsledků a úvěry se začnou prodávat prostřednictvím marketingu a moderní reklamy, je to něco jako letadlo.

Je zajímavá souvislost mezi touto činností a paděláním peněz. Peníze fungují jen proto, že jsou vyňaty z principu volného trhu – smíte vyrábět a nabízet na trhu cokoliv, jen ne peníze. Ekonomové to trošku zamotávají, když hovoří o „ceně peněz“ – jenže cena peněz není cena stokoruny, nýbrž cena úvěru a samozřejmě se předpokládá, že jistina se vrátí. Ovšem termín splatnosti je daleko, teď nás nezajímá a hlavně jde o to, bankovní peníze „dostat do oběhu“ – stručně řečeno nějak se jich zbavit. Právě tohle se podařilo americkým investičním agenturám: jen si proboha vezměte úvěr, teď hned; o splácení se už bude starat někdo jiný a já – agent – už budu v prachu. Agent tak fakticky prodává peníze a je placen jen za to, aby se jich zbavil. Zaměstnanci bank byli prémiováni za to, když uzavřeli půjčku – jakoukoliv a hned. Kdo by si lámal hlavu se splácením? To není a nebude náš problém. A tak není divu, že paradox peněz opravdu zafungoval.

 

Přednáška na semináři „Směry ekonomického myšlení a současnost“ 11. června 2009 na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Redakčně kráceno.