Co byla, co je – a co není „občanská společnost“

Občanská společnost je dnes jakési pohádkové zvíře: pro někoho panenský jednorožec se zázračnými vlastnostmi, a pro jiné odporná saň. Pro jedny zaříkadlo, tajemné cosi, co nám snad kdosi vzal – a odtud se odvozují všechny naše nesnáze. Pro druhé dračí vejce, kterým se nepřátelé parlamentní demokracie snaží vpašovat do politického systému svůj kolektivistický kontraband.

Na této úrovni se lze navzájem podezřívat, napadat a ostouzet, ne ovšem diskutovat. Kdo ovšem nespoléhá na jednorožce a neočekává livjátany, a přesto si myslí, že občanská společnost je pro budoucnost této země docela rozhodující věc, musí se tak či onak pokusit prorazit houštinu předsudků a pověr a dostat se právě k diskusi: tou totiž občanská společnost vždycky začíná, z ní žije, a bez ní okamžitě zaniká. Ne teprve Křišťálovou nocí a požárem synagog, ale už dávno předtím, přehlušením a pak zatržením diskuse začal totiž nacismus, a ne teprve znárodněním nebo zglajchšaltováním politických stran, nýbrž ukřičením a pak potlačením diskuse začínal v Československu komunismus.

Diskuse, to jest střet věcných argumentů, které mají přesvědčit oponenty, a nejen vlastní klaku, ani zdaleka není tak samozřejmá věc, jak si dnes mnozí dědicové evropské kultury představují. K základním podmínkám diskuse totiž patří, že kdo do ní vstupuje, zavazuje se, že je (v zásadě) ochoten nejen přesvědčit ty druhé, ale – představte si – nechat se přesvědčit sám. Vstoupit do diskuse je tedy statečný, téměř rytířsky odvážný  krok, sázka o velkou věc, někdy dokonce hra o vlastní totožnost.

Tento druh diskuse je typický a jedinečný vynález evropské civilizace, neboť žádná jiná se k němu jaktěživo nedopracovala. Všechny ostatní už předem věděly, jak to má být, a řeč jim sloužila jen k potvrzování, podpoře a oslavě toho, jak to (u nás) je, neboť právě tak je to jedině dobře. Říkat něco jiného pak přirozeně pokládaly v nejlepším případě za projev hlouposti, v horším za vlastizradu.

Omlouvám se za tenhle úvod, ale ve skutečnosti jsme si tím řekli o občanské společnosti skoro všechno podstatné. Myšlenka občanské společnosti vzniká v osvícenství, z únavy ze století náboženských válek, které nikam nevedly. Nedokáží-li se lidé shodnout v tom, na čem jim nejvíc záleží, zkusme vytvořit společnost, která se obejde bez tohoto předpokladu: ve společnosti různých. Taková společnost předně nemůže být hierarchická, nýbrž musí být v jistém smyslu „akefalní“ (česky „bezhlavá“) – musí to být společnost svobodných a sobě rovných. Neboť teprve rovní se mohou navzájem pokládat za různé, aniž by okamžitě vyvstala otázka, kdo z nás má mít navrch a s kým je třeba vyrazit dveře.

Občanská společnost je jedinečný kulturní výkon osvícenské Západní Evropy a v jejích jazycích dostala i své jméno. Anglické civic a francouzské civil sice také zřetelně odkazují k latinskému civis, ale teprve když se přeložilo do němčiny, byla věc úplně jasná: Kantova a Hegelova bürgerliche Gesellschaft je totiž jednoznačně společnost měšťanů, svobodných obyvatel měst, kterým se někdejší privilegia a svobody tak zalíbily, že z nich chtěli udělat základní práva pro „každého“ – rozumí se svobodného, zámožného a mužského. Jen kdo je občan, civis, má dost rozumu a odpovědnosti na to, aby se mu mohly svěřit i veřejné záležitosti obce. Jen on má takovou míru sebekázně, že nad ním nemusí stát dráb. Následujících stopadesát let je pak neustálým zápasem o vymezení toho, kdo je (ještě) „občan“ a komu tedy „občanská“ společnost vlastně také patří. Po malých národech a jejich „obrozeních“ se o slovo přihlásili lidé, žijící nikoli z majetku, ale ze mzdy, tedy dělníci, a když se občanských práv konečně domohli (v Rakousku v roce 1900), přišly na řadu ženy (u nás 1918, ve Švýcarsku až po roce 1945). Pak různé menšiny – a dnes se mnozí ohlížejí, zda někde nezbyla nějaká skupinka, která by se ještě také mohla „emancipovat“, to jest vpustit do občanské společnosti: co takhle domácí zvířata s jejich právy?

Tím se ovšem situace radikálně změnila: přístup k občanství, k občanským právům, se dnes už nedá upírat téměř nikomu a moderní společnosti se s tím musí smířit. Chytrým i hloupým, pracovitým i lenivým, poctivým i nepoctivým. Našimi spoluobčany jsou dnes nejen lidé, kteří se odněkud přistěhovali, ale dokonce i odsouzení zločinci (po odpykání trestu – a možná i během něho) a každý demokrat cítí, že to tak má být. Zkušenost ukázala, že kde se začne třídit a vylučovat, skončí to spolehlivě tragédií. Demokrat však musí mít neustále také na paměti, že taková společnost je velice náročný, umělý a choulostivý kulturní výtvor, něco, oč se lidé musí nepřetržitě starat, rozhodně ne samozřejmý výsledek nějaké „přirozené“ danosti.

Když jsme se ale nakonec do společnosti občanů všichni šťastně dostali, rozhlížíme se my nováčci vyjeveně kolem – trochu jako venkovan, který se dostal na zámecký ples: co bude teď? Co se tu vlastně děje? Volby? Kdo se jich nají? Svoboda slova? Kdo ji potřebuje? Teprve teď se ukáže, že občanská práva nejsou nic víc než vstupenky – a kde je to slíbené představení? Pro mnoho lidí pak pochopitelně následuje těžké zklamání: žádné představení se nekoná, leda že bychom si je dokázali udělat sami. Občanská společnost totiž není postavena na právech, to jest volebních lístcích čili vstupenkách, nýbrž na touze svobodných lidí, zařizovat si své životy sami podle svého. Nic jiného ostatně první „měšťané“ ani nechtěli, jen aby jim do jejich společných záležitostí nikdo „shora“ nemluvil, aby je nechal být – případně se na společné činnosti a starostech podílel jako jeden z nich, svobodný a rovný. Proto se po revolucích rušily tituly a predikáty a dokonce i Ludvík XV. se jako „občan Capet“ měl stát jedním z nás. Že mu pak pro jistotu přece jen usekli hlavu, to už není o občanské společnosti.

Dnešní nesnáze „občanských společností“ v Česku i jinde plynou z toho, že jsou to dnes společnosti masové: všichni jsme vevnitř, každé čtyři roky dostáváme nové vstupenky – a nevíme, co s nimi. Normální lidskou společnost totiž v žádném případě netvoří jen svobodymilovní a podnikaví měšťané, kteří se jen třesou, aby se o všechno starali sami – spíše naopak. Většina z nás přirozeně dává přednost životu bez starostí, v bezpečí a pohodlí, a tak stále čeká, kdo to všechno pro nás (a za nás) zařídí. Z této úplně přirozené lidské potřeby a touhy pak vznikly v masových společnostech profesionální politici a politické strany, protože to jinak zkrátka nešlo. Z této spíše lidské, masové než občanské potřeby žili a žijí nejen populisté, předáci a demagogové, ale i ten horší, nebezpečnější druh různých „vůdců“, kteří bezradným „také-občanům“, zmateným vetřelcům na zámeckém plese nabízejí, že jim obstarají trvalou podívanou – jen když je k tomu pustí. Kdo by takovému lákadlu dokázal odolat?

A právě tady začíná dnešní diskuse o „občanské společnosti“: těmto všudypřítomným krysařům mohou odolat jen lidé, kterým to hlavní občanské „právo“, totiž občanská svoboda, skutečně zachutnala. Kteří si na vlastní kůži vyzkoušeli tu zvláštní radost a hrdost z něčeho, co si sami vymysleli, pro co získali druhé, na co sehnali peníze a co společně a pracně vydřeli až do nějakého výsledku. Takovým lidem pak už nikdo nenamluví, že bude pro ně nejlepší, když svoji svobodu někomu „svěří“ jako kupónovou knížku koženému fondu.

Občanská společnost vznikla ze zkušenosti statečných a odvážných lidí, kteří se na vlastní pěst a odpovědnost do něčeho pouštěli – a něčeho také dosáhli. Pro sebe a pro své rodiny, jistě – ale nejen pro ně. Protože jakmile si něco skutečně uvázali na krk, brzy pochopili, že se musí nějak postarat i o ty ostatní, kteří tenkrát ještě občany ani nebyli. Masové společnosti si trpkými zkušenostmi ověřily, že o mnoho nutných věcí se dnes musí postarat stát. Ale název „občanská společnost“ si zaslouží jen ta, kde se najde dost lidí, kteří se o něco chtějí starat sami.

Občanská společnost je společnost, která patří občanům. O níž tedy významná část obyvatel bez váhání řekne, že je „jejich“, to jest naše. Ale ne tak, jak nás naučila okupace a minulý režim, kde se „privatizování“ socialistického majetku pokládalo bezmála za hrdinský čin. Zato právě tak, jak se to před stopadesáti lety naučili naši předkové, když v každé větší vesnici založili hasičský sbor a kampeličku, hráli divadlo a postavili sokolovnu. Kteří dělali to, čemu Masaryk říkal „práce drobná“. Nejen pro sebe, ale pro „národ“, to jest pro svoji, občanskou společnost.

(2003)