Člověk a voda

Tak, jak jsme se to učili ve škole, patřila by voda vlastně do chemie – a tedy chemikům: je to H2O a dost. Nic proti chemii, ale je to opravdu tak? H2O je jistě voda, ale jen voda jaksi molekulární, ideální, absolutní a dokonalá, s jakou se člověk nikde nesetká; patrně by se nedala ani pít. Naproti tomu skutečná voda, z níž vaříme a kterou se myjeme, obsahuje ještě spoustu jiných látek. Na minerálkách to bývá podrobně uvedeno, protože i na tom zřejmě záleží – přinejmenším se tím liší jedna od druhé. Ne H2O, ale právě všechny ty příměsi a přísady dělají vodu karlovarskou, poděbradskou, piešťanskou nebo třeba evianskou. Ale především, voda pro nás není jen chemická látka, vzorek čiré bezbarvé kapaliny bez chuti a zápachu. Voda teče a voda se vlní, kape a prší, voda mrzne a voda se vaří. Podle toho, kolik jí je, jak vypadá a jak se chová, může být titěrně krásná jako sněhová vločka nebo kapka rosy, veselá jako potok, mohutná jako veletok i hrozivá jako rozbouřené moře. Může být zářivě čistá, může být zelená jako v rybníce, kalná jako povodeň nebo modravá jako horské jezero. Může vonět mechem, páchnout hnilobou, anebo taky naftou a chemikáliemi. Může být pohyblivá a svěží jako horský potok, může se hemžit životem jako lesní tůň a může být mrtvá jako ledovec nebo Mrtvé moře. A to všechno je voda, pro chemii H2O, ale pro nás lidi a pro všechno živé ještě mnohem, mnohem víc.

Dnes víme to, co staré kultury jen tušily a vyprávěly – totiž že právě z vody život kdysi začal a trvalo mu velice dlouho, než se z ní vydal na souš. Mohl to udělat jen proto, že si ji nesl s sebou. Div života začíná přece tím, že se nepatrná kapička „živé vody“ udělá jaksi sama pro sebe, oddělí a uzavře do buněčného váčku a začne si v něm hospodařit, čili žít svým vlastním životem. Důmyslná a nesmírně složitá struktura buněčného obalu tak odděluje vodu uvnitř od vody okolo, ale ne tak docela. Pečlivě si vybírá, co potřebuje přijmout ze svého okolí a co do něho naopak vyloučí, samozřejmě vždycky ve vodním roztoku – jak jinak. A tak je všechno živé vlastně „samá voda“, křehká pavučina, hospodařící s vodou. Když se tato struktura zničí, například důkladně rozmixuje, zbude z ní zase jen kapka vody, jen docela málo znečištěné tím ostatním, co v rozmixovaném stavu skoro nestojí za řeč – i když to předtím dělalo buňku buňkou.

Teprve když se buňky naučily žít ve vodě, když se začaly spojovat a vytvářet složitější organismy, mohly se odvážit z vody ven, ale zase jen díky tomu, že si svou zásobu pečlivě rozložené a strukturované vody nesly s sebou. Není to ovšem jen obyčejná voda, nýbrž roztok všech možných látek, které buňka ke svému hospodaření potřebuje. Mimořádně důležité jsou tu elektrické vlastnosti molekuly vody, která dokáže jako roztok vytvářet osmotický tlak, jímž si nasává další vodu zvenčí. Jen díky tomu může přežít kaktus v poušti, protože každou molekulu vody, která se mu dostane na dosah, jeho buňky okamžitě „zabaví“. Ale o tom se dočtete jinde od povolanějších.

Podobně, jen na mnoha různých úrovních, to s vodou děláme i my. I naše buňky si vodu opatřují ze svého okolí, protože ji vylučováním i odpařováním zase ztrácejí. Naše tkáně a orgány mají své „vodní hospodářství“, kterému musíme vodu shánět a poskytovat v potravě, která nikdy nemůže být tak docela suchá. Pokud je v ní vody málo, musíme ji dodat třeba slinami. Tohle všechno ovšem dělá náš organismus úplně sám, automaticky a bez našeho vědomého přičinění. Na to teprve navazuje naše vlastní, typicky lidské hospodaření s vodou: hledání pramenů, dělání studní a cisteren, budování umělých nádrží a vodovodů a v poslední době dokonce rozvod vody do každé domácnosti, abychom pro ni nemuseli nikdy daleko. Ale starost o vodu člověka vždycky doprovází, ať už je v příznivých podmínkách mírného pásma vody dost, takže si jí ani nevážíme, nebo je voda skutečně vzácná a všechno ostatní se točí kolem ní. V hustě osídlených oblastech s nedostatkem vody, třeba v Izraeli a na Blízkém východě vůbec, je voda tou nejdůležitější „strategickou surovinou“, na níž záleží ještě víc než na naftě.

Že je voda H2O,  stálá sloučenina vodíku a kyslíku s jedinečnými vlastnostmi, to lidé vědí sotva tři sta let. Že je to výborné rozpouštědlo, vědí už tisíce let – a že se bez ní nedá žít, to byla jedna z prvních věcí, které lidé vědí od té doby, co vůbec začali myslet, poznávat a mluvit, čili něco vědět. Máme totiž dobré důvody se domnívat, že myšlení, poznání a řeč spolu velmi těsně souvisí, že jedno vyžaduje druhé a třetí. O tom, jak lidé začali myslet a poznávat, nemáme přímé doklady, zato o historii a prehistorii lidské řeči už něco víme. Antropologové a archeologové z různých nepřímých dokladů odhadují, že lidská řeč vznikla někdy před sto tisíci lety, a její vývoj dovedou z druhého konce rekonstruovat lingvisté. Podle různých vývojových zákonitostí, více méně pravidelných hláskových změn a posunů, dovedou rekonstruovat vývojové příbuznosti mezi jazyky a jejich slovy, což zase umožňuje rekonstruovat ještě starší, přímo nedoložené podoby jazyka. Proto může jazykovědné zkoumání slov odhalit zajímavé skutečnosti o naší dávné minulosti.

Samo slovo voda má za sebou historii velmi, velmi dlouhou. Že je to slovo prastaré, je vidět už z toho, že „voda“ je ve všech slovanských jazycích úplně stejná. Naší vodě je hodně blízké litevské vanduó (voda) a latinské unda, které kromě vln (odtud naše „ondulace“) znamenalo i tekoucí vodu a proud, vlnící se moře a přeneseně i všechno, čeho je moc: latinské ab-undare znamená přetékat a z red-undare, být nadbytečný, je naše „redundantní“. Poměrně blízko je i sanskritské udnáh a lotyšské údens: ty si ještě umíme dát s naší „vodou“ nějak dohromady. Ale co ostatní evropské jazyky? Třeba německé Wasser nemá na první pohled s naší „vodou“ vůbec nic společného. A přece. Lingvisté soudí, že indoevropský kořen ved– (voda) mohl mít tvary na –n nebo na –r: Machkův etymologický slovník uvádí vód-r a ved-en-s. Odtud je pak na jedné straně hetitské vátar (s genitivem vetenas), řecké hydór, gótské wató, a odtud už anglické water, wet, starohornoněmecké wazzar a německé Wasser. Souvislost je ještě zřetelnější, když si místo pravopisu všimneme výslovnosti: anglické vótr nemá k „vodě“ tak daleko. A ještě jedno docela nečekané slovo se do tohoto podivuhodného příběhu připletlo: sanskritské udráh, které znamená naši vydru, anglicky a německy otter, francouzsky loutre, řecky en-hydris, čili to, co žije ve vodě.

O tom, co si naši dávní i nedávní předkové o vodě mysleli, s čím si ji spojovali, svědčí i různá odvozená slova a úsloví. Slovanské jazyky a zejména čeština si zvlášť libuje ve zdrobnělinách. „Vodička“ je nejenom běžné a staré příjmení, ale také obecné označení pro více méně čirou tekutinu, o které toho jinak mnoho nevíme: „Dali mi na to nějakou vodičku.“ Zato o „vodce“ toho víme dost a dost. Rusové o ní většinou mluví zase zdrobněle, takže si nedávají vodku, ale radši „vodočku“, nebo i dvě. V různých úslovích se voda spojuje se stálým, klidným a neúprosným plynutím času i našeho života: „Uteklo to jako voda.“ Ostatně se ve starověku vytékající vodou klepsydry skutečně měřil čas. Co je pryč a už se nikdy nevrátí, to „vzala voda“, kdo se zbavil nějakého ohrožení nebo starosti, je podle nás „za vodou“, kdežto věci nejisté „stojí na vodě“. Ale „tichá voda břehy bere“ a může být také zrádná. Skutečnost, že jsme na tom všichni podobně, vyjadřujeme skeptickým úslovím, že „všichni vaří z vody“, a když někdo hledá na nesprávném místě, říká se mu „samá voda!“ Pokrytec „káže vodu a pije víno“, protože si dovede vybrat, co je lepší. Voda je tedy pro nás spíš ta všední, obyčejná věc, které si příliš nevážíme, jen občas může být hrozivá a nebezpečná.

Na rozdíl od jiných, stejně samozřejmých a k životu nezbytných věcí, jako je třeba vzduch, pro který staré jazyky žádné slovo neměly (i čeština si až do Jungmanna vystačila s větrem a povětřím), voda není zdaleka tak samozřejmá – a určitě není ani nenápadná. Žít se bez ní nedá, běda, když je jí málo – a když je jí moc, je lidem také zle. Ve starých kulturách Předního východu má proto voda dvojí tvář. Jedna je ta životadárná, v pramenech, potocích a řekách, a druhá ničivá, bezedná a smrtící. Tou bylo pro dávné lidi moře, s vodou slanou a hořkou, která se k ničemu nehodí a která to, co do ní spadlo, už nikdy nevydá. Voda nepřátelská, bouřlivá a hrozivá, takže se v nejstarších dobách i přímořská města od ní odvracela, chránila se a udržovala od břehu uctivou vzdálenost. Teprve mnohem později, když se po ní lidé naučili bezpečně plavit a navigovat, stala se první komunikací na velké vzdálenosti, a tím také zdrojem obchodu a bohatství.

Dvojí tvář vody viděli lidé i jinak. Dítě se rodí v plodové vodě jako obojživelník, ale člověk, který do ní spadne, se utopí. Zejména přímořské kultury se vždycky cítily spíš v ohrožení mořem, nekonečnou a bezednou vodou, a často si vyprávěly, že pevná země, souš, na níž může člověk žít, se kdysi dávno z moře vynořila, anebo dokonce na moři plave. Tichomořské národy si vyprávějí, že jejich ostrov je obrovská želva, a i ve Středomoří se kdysi věřilo, že svět plave na podzemním oceánu, nekonečné a nehostinné vodní pustině, kde každý člověk musí zahynout. Ještě když si Řekové celkem bezpečně ochočili Středozemní moře, „naše moře“, jak mu důvěrně říkali Římané, báli se vyplout za Herkulovy sloupy, dnešní Gibraltarskou úžinu, kde pro ně začínal nekonečný „okeán“. Dnes víme, že nebyli tak daleko od pravdy: jen nějaká 2 % celkových zásob vody na Zemi tvoří „sladká“ voda, všechno ostatní jsou moře a oceány.

Tento dvojí pohled na vodu nám zachovali i neznámí redaktoři, kteří někdy v pátém šestém století před Kristem z různých starších pramenů sestavovali hebrejskou Bibli. Když si pozorně přečtete její začátek, vyprávění o stvoření světa, můžete si všimnout drobného rozporu. První vyprávění (První Mojžíšova čili Gn 1,1 až 2,4) o stvoření v sedmi dnech vychází z typicky přímořské představy, že Země byla na počátku pokryta vodou, a teprve když ji Stvořitel jaksi shrnul na jedno místo, objevila se souš, místo pro život rostlin a lidí (Gn 1,9). Naproti tomu v druhém vyprávění o zahradě Eden (Gn 2,4 až 2,25) hovoří zkušenost obyvatel na pokraji pouště, kteří dobře vědí, že něco může vyrůst, jen když zaprší. A i pak je ještě potřeba člověka, který by se o své pole staral (Gn 2,5). Jedni se nepřátelské vody bojí a čekají, kdy je pohltí potopa, kdežto pro ty druhé je voda vzácná a jejich život závisí každý rok na tom, zda přijde aspoň nějaký déšť.

Zdá se, že jen staří Egypťané se vody tolik nebáli: k moři se ovšem nehrnuli a drželi se raději opodál. Jejich veliká řeka přinášela sice povodně, ale tak pravidelné, že se na ně všichni těšili, protože dobře věděli, že povodeň přinese úrodu a sklizeň. Běda, když povodeň nepřišla nebo byla příliš slabá. V dobách, o nichž už můžeme něco vědět, byla řeka Nil navíc také ochočená, zkrocená hrázemi a její voda byla rozvedená zavodňovacími kanály, aby z pravidelného daru nilské vody nepřišlo nic nazmar. Ale když se v šedesátých letech minulého století egyptský diktátor rozhodl, že to udělá mnohem důkladněji a ve velkém, a postavil asuánskou přehradu, ukázalo se, že takhle to nejde: přehrada zničila velký kus země, zavodňování se  nedařilo, vodu v nádrži zamořili nějací nálevníci a přehrada se rychle zanášela naplaveninami.

Dvojí voda se objevuje v nejrůznějších rituálech, mýtech i pohádkách. Pohádku o mrtvé a živé vodě si zapsal ještě před necelými dvěma staletími Karel Jaromír Erben někde na české vesnici. Až do té doby si ji lidé stále předávali z generace na generaci a nikdy za dlouhá tisíciletí ji nezapomněli. Dnešní etnolog může ověřit, že si ji vyprávěli správně a že se za celou tu dobu výpověď pohádky nezměnila. Hlupáci chtějí rozsekaného prince oživit živou vodou, ale marně: samotné kusy těla oživnout nemohou. Až když už ze živé vody skoro nic nezbylo, přijde ten správný, moudrý princ, který ví, že rozsekané údy sceluje jen mrtvá voda a teprve srostlé tělo se dá oživit tou živou.

Pro první řecké filosofy, kteří začali přemýšlet o tom, z čeho se náš svět skládá, byla voda jedním ze čtyř živlů (vedle ohně, země a vzduchu), podle Thaleta z Milétu dokonce „počátkem všech věcí, které z vody pocházejí a do ní se zase vracejí“. České slovo „živel“ vyjadřuje jejich vztah k životu, překládáme jím však řecké stoicheion a latinské elementum, která znamenají něco jako „prvky“ či „základy“ na rozdíl od všeho ostatního, co je z nich nějak odvozeno a složeno. Teorii čtyř živlů filosofové brzy opustili, velmi dlouho se však udržela v lékařství, zejména díky autoritě Hippokratově. Na lidském těle se totiž všechny nějak podílejí, člověk nutně potřebuje vláhu, teplo i vzduch a přitom je zřejmě i nějak „zemitý“, a záleží tedy na tom, aby všechny byly v náležité rovnováze. Starověká i středověká medicína pak vykládala nemoci jako porušení této rovnováhy, převládnutí nebo nedostatek některého ze čtyř živlů. Nejdéle se představa čtyř živlů a jejich rovnováhy udržela v teorii lidských povah či letor, kde se s ní v nějaké podobě můžeme setkat dodnes. Sangvinik, cholerik, flegmatik a melancholik jako povahové charakteristiky lidí stále užíváme, i když už vůbec nemyslíme na Hippokratovu teorii rovnováhy „tělesných šťáv“.

Voda má však pro člověka ještě jeden důležitý význam. Zmínil jsem se o tom, že voda je pro chemika také rozpouštědlo. Pro nás laiky je voda na mytí. Voda je nejenom sama čistá, ale také očišťuje: kdo se v ní umyl, je čistý, co se umylo ve vodě, je čisté. To má jistě svoji praktickou stránku, a to nejenom pro lidi. Etologové nedávno zjistili, že i japonské opičky se naučí umývat si sladké brambory, a že to dokonce učí i svá mláďata. Jenže u člověka je tu ještě i stránka symbolická: voda očišťuje, a to dokonce i když empiricky, na pohled čistá není. Jen proto se indičtí poutníci koupou v nevábné Ganze, do níž se cizinci vůbec nechce. Ale i bahnitá Ganga s tisíci poutníky je voda a voda zkrátka očišťuje. Tím spíš to platí o vodě průzračné a čisté. Rituální očišťování vodou znají snad všechny kultury a třeba v antické domácnosti bylo první povinností každého, kdo vstoupil do domu, aby si umyl ruce v připravené misce u dveří. V katolických kostelích je taková miska dodnes, a i když se v ní nikdo nemyje, aspoň připomíná potřebu nějakého očištění. Čím jiným než vodou?

Ta nejkrásnější a nejlepší voda, živá a čistá, se najde tam, kde voda začíná, totiž u pramene. Pramen je zvláštní a tajemné místo: z ničeho nic, bez příčiny, ze země tiše vytéká voda. Kde se tu vzala? A kde se bere, když jí neubývá a teče ve dne i v noci? I v našich krajích, kde je vody vcelku dost, si lidé pramenů a studánek vždycky vážili. Udržovali je a zdobili, mívaly i svá vlastní jména a často se nad studánkami stavěly kaple, někde dokonce veliké a významné. Skoro každé poutní místo mělo a má svůj pramen, kam lidé zdaleka chodili pro léčivou vodu. Tím víc si ovšem lidé pramenů hleděli v suchých jižních krajích, kde je o vodu vůbec nouze. V celém Středomoří i na Blízkém východě byly prameny od nepaměti posvátná místa, kde se lidé scházeli, kam nosili oběti a kde nikoho nesmělo ani napadnout, aby je nějak znesvětil nebo znečistil.

Švédský religionista Martin Nilsson ukázal, že úcta k místním pramenům a jejich božstvům byla v Řecku patrně ještě starší než dórský pantheon a přetrvala i po přijetí křesťanství, jen s jinými obrazy a sochami. Velmi podobně tomu bylo podle Robertsona Smithe i v semitské oblasti, kde byly ovšem zdroje čisté vody ještě daleko vzácnější. Oázy v pouštích byly odjakživa vyjmuty z kompetence „místních“ a platila tam jiná pravidla, protože pramen patří božským mocnostem, ne lidem. Když se lidé naučili přírodě pomáhat a hloubit studně, platilo zřízení veřejné studny za ten nejcennější lidský čin, který i v islámu člověku zajišťuje věčnou odměnu.

V chladnějších končinách, kde bývá vody dost a chybí něco jiného, scházejí se lidé obvykle kolem ohně, kde se večer vypráví a zpívá, kde se odehrávají důležité porady a kde se dohadují závažná rozhodnutí. Stejnou úlohu hrají v suchých a teplých krajích na jihu právě prameny, studně a cisterny. I v Bibli se sezení u ohně zmiňuje na jediném místě, kdežto příběhů u studny a u pramene je tu spousta. Kouzlo pramenů v Evropě znovu objevili teprve romantici. U teplých pramenů tu sice byla už ve středověku lázeňská a léčebná místa, někde dokonce už od římských dob, ale teprve romantici si všimli kouzla pramene jako takového. Ostatně slavný Schillerův verš z Ódy na radost – „Radost každý člověk sáti / přírodo chce z ňader tvých“ – byl myšlen hodně doslovně: takovým „ňadrem přírody“ je přece každý pramen.

Prameny se přirozeně vyskytují spíš v horách a v kopcovité krajině, kdežto v bohaté úrodné rovině jsou většinou vzácné. Dostatek čisté vody, kterou si lidé v horách mohli dokonce zavést do chalupy a nechat protékat síní nebo i chlévem, je tedy jakési privilegium jinak chudých krajů, kde je život jistě mnohem těžší a drsnější. Zato v úrodných nížinách se lidé museli spokojit s méně vábnou vodou z potoka či řeky, případně mohli pitnou vodu brát ze studní. V řece ale bylo vody dost: dalo se v ní prát, koupat, brodit dobytek a koně a řeka mohla pohánět i mlýn, hamr nebo vodní pilu.

Tekoucí voda potoka a řeky byla – vedle živé síly lidí a dobytčat – až do 19. století vlastně jediným zdrojem mechanické energie. Kde nebyla řeka, zbývaly jen mnohem méně spolehlivé větrné mlýny, v našich končinách řešení z nouze. Využití vodní energie řeky sice vyžadovalo dosti náročnou stavbu jezu a náhonů, zato to byl zdroj poměrně stálý po celý rok a pohon pomalu běžícím vodním kolem nepotřeboval technicky příliš náročné převody. V podhorských krajích se vodou z potoka poháněly brusy domácích brusičů a rytců skla a začátkem 19. století se objevil podivuhodný vynález: vodní trkač. Záklopka, která periodicky zastavuje rychle proudící vodu, jakýsi pulsační motor, dokáže dynamickými rázy vypumpovat vodu do slušné výšky.

Zcela nezbytná byla ovšem řeka pro každé jen trochu větší město, to jest hlavně pro jeho řemesla a později začínající průmysl. Tkalci, soukeníci, koželuhové, barvíři, bednáři a mnozí další potřebovali ke své práci hodně vody a ovšem produkovali stejné množství odpadních vod, které se musely někam odvést. Kam jinam než do řeky? Pitnou vodu brali městští obyvatelé po celý středověk většinou z vlastních studní, až se s dalším růstem měst v 16. století ukázalo, že to už nejde dál – a tak se třeba v Praze od poloviny 16. století budují první městské vodovody, napájené z řeky a poháněné vodní energií. Znečištění studní žumpami a odpady zřejmě už postoupilo tak, že voda z řeky byla lepší i hygienicky bezpečnější. Řeka a říční vodovod byl také nesrovnatelně účinnější, když město začalo hořet. Hasit vodou ze studní nedávalo velkou naději na úspěch.

Veřejné vodovody se budovaly už v největších městech starověku a za římské císařské doby dosáhly pozoruhodné technické úrovně. Poměrně zachovaný římský vodovod v jihofrancouzském Nîmes nedávno podrobně proměřili američtí vědci a zjistili podivuhodné věci. Základním omezením pro starověké konstruktéry bylo to, že neměli k dispozici žádná čerpadla. Zdroj vody tedy musel být o mnoho výš než město a po celé délce vodovodu (v Nîmes asi 35 km) se musel dodržovat aspoň minimální spád. Protože zhruba v polovině cesty musel vodovod překročit hluboké údolí řeky Gard, snažili se ve druhé polovině o spád co nejmenší, jen několik centimetrů na kilometr. I tak jim vyšel třípatrový most skutečně impozantní výšky, na nějž se dnes sjíždějí podívat turisté z celého světa. Výpočty ukázaly, že s ohledem na sílu větru je bezpečnostní koeficient mostu překvapivě nízký, asi 1,3; přesto most vydržel přes dvě tisíciletí a celý vodovod fungoval bez údržby řadu století, dokud spádový kanál nezarostl vápennými sedimenty. Na konci kanálu byla veliká vodní nádrž, odkud se voda rozváděla vlastním tlakem do kašen keramickými trubkami. Jinde, například v Pompejích, se zachovaly i rozvody olověné.

Středověké a novověké vodovody se už budovaly s využitím vodních čerpadel, která vodu pumpovala do nádrže na vodárenské věži, odkud se rozváděla tlakem vodního sloupce. Trubky byly keramické, kamenné nebo i dřevěné, musely však dobře těsnit. Teprve v 19. století se pohon čerpadel měnil na parní, později elektrický, a vodárny se začaly vybavovat čisticími filtry. Bylo jich zřejmě už také opravdu třeba. Rozvody do domů se začaly v Praze budovat až koncem 19. století a dnes samozřejmé vodovody v bytě, vlastní koupelny, splachovací záchody a jiné vymoženosti nemáme ještě ani sto let.

Vodovody a kanalizace tvoří přesto jen docela nepatrnou umělou část velikého oběhu vody na Zemi. Jak jsme se učili už v obecné škole, všechny prameny, potoky a řeky se napájejí srážkami, odpařováním vody z vodních ploch a pohybem mraků z moře na pevniny. Nebýt tedy Slunce a jeho obrovské energie, která ve dne v noci čerpá stovky krychlových kilometrů vody z moří a vodních ploch do atmosféry, neměli bychom přirozeně ani vodu v koupelně. Žádná vodárna by nedokázala vyčistit mořskou vodu a dopravit ji tisíce kilometrů daleko do našich lesů, pramenů, potoků a řek.

(12.7.2005)