Civilizace, kultura a náboženství

Tvrzení, že člověk žije na světě, nikoho jistě neomráčí: to víme přece všichni. O něco zajímavější je otázka, jak v něm vlastně žijeme. Při bližším přihlédnutí se ukáže, že každý z nás žije ve světě mnoha různými způsoby, v různých rolích a na různých úrovních či rovinách. Jinak si vedeme doma, když si vaříme snídani, jinak, když vykonáváme své zaměstnání, a jinak, když jdeme na koncert nebo do kostela. Svět je pro nás pokaždé trochu jiný a my v něm jsme také jiní. Pro tuto prostou úvahu však postačí, budeme-li hovořit o třech rovinách; pracovně a pro jednoduchost je můžeme nazvat vrstvou běžného provozu čili civilizace, vrstvou tvořivého přístupu ke světu čili kultury a vrstvou hlubokých zdrojů lidské naděje a odvahy, snažení a směřování čili pro stručnost náboženství.

Pojem civilizace se odvozuje z latinského civis, soused a občan, a civitas, město. O civilizaci ve vlastním slova smyslu můžeme opravdu mluvit až u společností městských, běžně však hovoříme i o »civilizaci« zemědělské nebo třeba jihoamerické. Vrstva civilizace je z definice vrstva každodenního provozu a živobytí, kde prostě a bez velkého přemýšlení užíváme daných možností, zpravidla napodobujeme chování druhých a zacházíme s věcmi, kterým často vůbec nerozumíme a jsme odkázáni na návod k použití. V jedné Thurberově povídce se vyskytuje starší dáma, kterou pronásleduje utkvělá představa, že by z prázdné elektrické zásuvky mohl »utíkat« proud. Jakási japonská firma prý za války vyráběla kopie americké stíhačky s neuvěřitelně složitým vyvážením klikového hřídele. Teprve později se ukázalo, že okopírovala poškozený stroj, který po havárii opraváři pracně znovu vyvážili spoustou různých závažíček.

To jsou jistě anekdotické příklady, vystihují však přesně pravou podstatu civilizační vrstvy, která se v posledních desetiletích rozšířila po celém světě, ale právě jen jako civilizace: jako zacházení s věcmi, které jsme sami nevytvořili a o nichž netušíme, jak a proč fungují, protože to k běžnému zacházení vůbec nepotřebujeme. Civilizační vrstva a její typický znak, návod k použití, se kdysi programově oddělila od vrstev hlubších a pečlivě se postarala o to, aby na nich co nejméně závisela. Souvisí to se vznikem hromadné výroby, s průmyslovou revolucí, s globální směnou. Ta dnes dospěla tak daleko, že prakticky stejné zboží, stejně složité stroje a přístroje, si mohou koupit lidé všude na světě a jejich výrobci jim zaručují, že je mohou s úspěchem používat, aniž by o nich cokoli věděli. Přes jistou povrchní a nutně vždy zastaralou osvětu ve školách zachází i evropský člověk většinu dne s věcmi, které vůbec nechápe. Když ho nechtějí poslouchat, nejspíš je zahodí a koupí jiné s novým návodem k použití: co jiného mu také zbývá?

Oddělená vrstva pohodlného zacházení s věcmi je na jedné straně velmi obecná a „inkluzívní“. Nikoho předem nevylučuje a každý, kdo má peníze, se k ní může přidat.  Na druhé straně ovšem člověka také něčeho zbavuje a odděluje – například od pochopení a tedy i odpovědnosti za to, co dělá. Člověku, který používá freonové spreje a ničí tak prostředí, v němž lidé mohou žít, skutečně těžko něco vytýkat. Člověk, který říká a nakonec si i myslí to, co četl v novinách a viděl v televizi, je na tom podobně: on to přece jen četl. Ale můžeme mu pak ještě vytknout, když vstoupí do strany, do níž vstupují všichni, nebo začne střílet na sousedy, o nichž »se« přece obecně ví, že jsou úhlavními nepřáteli jeho skupiny? Je jistě na jedné straně obětí jiných a jejich propagandy, ale na druhé straně tím, že na ně svaluje svoji odpovědnost, vzdává se sám své svobody a konec konců i skutečného lidství. Jeho »názory« nejsou jeho a nemohou tedy mít žádnou váhu, a čí jsou »jeho« činy, když za ně nemůže odpovídat? Tuto stránku moderní existence, masový svět obstarávání, obecného žvástu a toho, co »se« dělá (das Man) už dávno popsal Martin Heidegger, věc sama se však od té doby jen rozšířila a prohloubila.

Snadné a pohodlné používání věcí zakrývá zřejmou skutečnost, že civilizační vrstva nemůže existovat samostatně. Automobilista netuší, v čem se jeho vůz liší od toho, jímž jezdil před deseti lety a nemusí ho to ani zajímat. Technické údaje o automobilech už ostatně ustupují i z reklamy: nemají tam co dělat. Na tvořivé vrstvě života a světa, vrstvě kultury, která civilizaci obsluhuje a zásobuje novým zbožím, ale také novými myšlenkami, módami a vzory chování, se podílí jen malá část lidí. Toynbee mluví o »tvořivých menšinách«, které pak většiny napodobují. Z kuturní vrstvy, která zásobuje tu naši civilizaci, jsou prakticky vyloučeni obyvatelé odlehlých »rozvojových« zemí i konzumní většina těch »rozvinutých«. Sami se z ní vylučují všichni, kdo se rozhodnou pro pohodlnou, vyzkoušenou a bezpečnou cestu napodobování úspěšnějších, přejímání cizích vzorů. Ale i ti, kdo se na ní podílejí, z ní dnes vidí jen nepatrný zlomek, totiž svoji »odbornost«, o níž zase může každý hovořit jen s hrstkou zasvěcených v téže věci – ať je to lisování umělých hmot, zkoumání lidského genomu, výchova očních lékařů, politická agitace nebo hudební dramaturgie. Proto je tak důležitým příznakem duševního zdraví společnosti, když si to lidé uvědomují a věnují se tvořivým činnostem aspoň v soukromí a »jen tak«, jako amatéři, koníčkáři nebo sběratelé, když už je poptávka po tvořivé činnosti ve »skutečné« společnosti tak nízká, že se na ně nedostalo.

Také slovo kultura, jak jsme tuto vrstvu pracovně nazvali, pochází z latiny a odvozuje se od slovesa colere, pěstovat. Pro překlad Platónovy epimeleia, pozornost, péče či starost, zvolil Cicero zemědělskou metaforu, slovo cultura. Proto mluvíme třeba o »kultuře« kukuřice nebo vinné révy. Kultura je zkrátka to, co se neudělá, nenaroste samo a o co je třeba se starat, vytrvale, soustavně a cílevědomě. S vědomím, že výsledky nepřijdou hned. Evropská mánie pro přehlednost a jasnost si vynutila, aby se oblast kultury také nějak »vymezila«. Proto dnes slovo kultura často užíváme v jiném a velmi zavádějícím smyslu, totiž jako označení jistého odvětví. Do kultury pak patří divadlo, literatura nebo muzeum, kdežto lékařství, konstruktérství nebo truhlářství jako by do ní nepatřily. Pak je také možné mít kulturní úřady, fondy a ministerstva. Jenže kultura není věc oboru. Je přítomna všude tam, kde se nějaký obor skutečně pěstuje, ať už v kuchyni, v laboratoři nebo v dílně a v ateliéru. Kde se mu lidé věnují a radují se z jeho pokroků, nejen ze svých vlastních. Chybí všude tam, kde se obor jen provozuje, i kdyby to bylo psaní básní, symfonií nebo filosofických knih. Kde se stal rutinou, pohým zaměstnáním nebo prostředkem k jiným účelům.

Na rozdíl od civilizace, která vytváří zřetelné, byť dosti povrchní společenství, je kultura oblast silně individuální – a tedy také oddělující a vylučující. Je to oblast velkého rizika, odvahy a odpovědnosti. Tvořiví lidé se od svého okolí odlišují a nemívají to v něm snadné. Bývají jednou terčem posměchu, jindy zase závisti, anebo naivního napodobování. Protože se od svého okolí liší, domnívá se mnoho lidí, že právě v tom je celé kouzlo. Potom se sami snaží odlišit za každou cenu, třeba jen hodně exotickým účesem nebo značkou auta – a diví se, proč to nepomáhá. Tvořiví lidé naopak trpí často pocitem zneuznání a frustrace, který si vynahrazují přehnanými představami o své výjimečnosti.

Přitom je už dnes zcela jasné, že právě tvořivost je největším bohatstvím společnosti a hlavním předpokladem dokonce i hmotného úspěchu. Zdánlivá samostatnost civilizační vrstvy, kterou lze snadno přenést kamkoli jinam, svádí k mylné domněnce, že takové povrchní »zcivilizování« úplně stačí. Přitom tam, kde je vrstva civilizace čistým importem bez jakéhokoli vlastního podílu, žijí lidé ve schizofrenním prostředí, bez souvislosti mezi vrstvami. Navíc je takové prostředí velmi nestabilní: jako se civilizační vrstva zničeho nic objevila, může zítra zase zmizet, protože nemá žádné kořeny. Když dobře nefunguje, není, kdo by ji opravil nebo vylepšil, a tak budou mít lidé sklon ji prostě vyhodit a obstarat si jinou, jak se to v naší civilizaci naučili. To je hlavní důvod nestálosti demokracie v zemích, kam byla importována a kde ji při každém zaskřípání nahrazují banánoví diktátoři.

Kultura je oblast naší tvořivosti a je také zcela svěřena do našich rukou. Zato její motivy, podněty a cíle leží mimo ni a nikdo jimi nevládne. Proč se poměrně úspěšný hospodský ze Stratfordu na Avonu ve svých pětadvaceti letech dal na divadlo a v pětačtyřiceti toho zase nechal, nemůže nikdo vysvětlit. Kde se vzala jeho úžasná jazyková schopnost, když chodil jen do místního gymnázia, jeho psychologické náhledy, když o psychologii nejspíš nikdy neslyšel, jeho umělecké nápady, když neměl žádného učitele? Lidé, kteří s tím sami udělali nějakou zkušenost, proto odjakživa dávali najevo, že jejich dílo nepochází z nich samých a mluvili o múzách, inspiraci a podobně. A je-li kultura oblast individuality, jsou její zdroje navýsost intimní. Proto o nich rozumní lidé raději nemluví, nebo aspoň ne nahlas a na veřejnosti. Ti, kdo tvůrce pozorují zvenčí, se mohou dohadovat, zda jejich nápady přicházejí zevnitř, z hloubky nevědomí, anebo shůry; je ovšem otázka, zda je v tom tak propastný rozdíl. Velký tvůrce a křesťan, svatý Augustin, se ve svých nejlepších dílech neustále obrací k Bohu, o němž ale říká, že je intimior mei ipsius, mému nitru bližší než já sám.

Přidržíme-li se však ověřitelných vnějších skutečností, nemůžeme popřít, že všechna typicky kulturní odvětví začínají v oblasti náboženství. Divadlo, tanec, hudba, poezie, právo, věda, historie i písmo začínají v rukou kněží a v posvátném okrsku chrámů. Ale nejen to: také jejich první a často trvale nejoblíbenější témata a předměty jsou téhož původu. Ještě i v upadlém žargonu novin a v sentimentální řeči kulturních snobů se donedávna mluvilo o »Zlaté kapličce«, o »stánku hudby« nebo o »svatyni vědy«. Je to jen romantické haraburdí? Náboženství, kdysi souvislá vrstva v lidských životech a ve světě, se do značné míry samo stalo odvětvím, rutinním provozem s vlastními profesionály a institucemi. Přesto je to stále oblast nesmírně silných zážitků a zkušeností, jaké člověk jen stěží snese. Oblast setkání s úplně Jiným, které se podle starých národů nejspíš podobalo Slunci a které staří Řekové spojovali s dobrem a krásou. Konečně pro Židy se Jiné stalo Jiným a pro křesťany Láskou, která svítí a hřeje, ale především rozdává. Oblast náboženských zkušeností není jen zdrojem podnětů, vidin a cílů, ale také naděje a odvahy. Protože tvoření není jen »něco nového« čili »inovace«; to ještě zdaleka nestačí. Je to jen to nové, co nás ostatní, pohodlné, úzkostlivé a ustrašené, oslovuje a zve, abychom se odvážili opustit to, co dobře známe, a abychom se sami do něčeho pustili – a vydrželi.

 

(Přítomnost 1994)