České „stýkání a potýkání“ s Evropou

Bude to brzy deset let, co naše země patří do Evropské unie, a na velké oslavování to nevypadá. Unie není v nejlepší kondici a potýká se s finančními problémy i s důsledky překotné globalizace a svého rozšiřování. Franz Rosenzweig kromě toho kdysi připomněl, že člověk „ve stavu koupěchtivosti nemůže přece vidět zboží úplně stejně, jako ho uvidí potom, ve stavu lítosti“.[1] Kdo usiluje o nějakou vytouženou věc, vidí na ní ty skvělé, přitažlivé stránky. Když jí ale má, začne přirozeně zjišťovat její nedostatky. Nevidí už to, co ho předtím lákalo, zato ale vidí, co předtím neviděl, a není to jen vinou té věci samé. Na to také vsadil druhý český president a v opozici vůči svému předchůdci vehementně podporoval různé obavy a skepse.

To jsou vcelku přirozené věci, přesto se mi zdá, že věc je příliš vážná na to, aby se dala přejít shovívavým úsměvem. Proto se chci podívat na naše vztahy k Evropě z většího odstupu, než má Rosenzweigův kupec, a zachytit je v úplnějších souvislostech. V první části se pokusím letmo připomenout jejich dlouhou historii a ve druhé zvážit jejich současnou bilanci i vyhlídky do nejisté budoucnosti.

***

Naši předkové se rádi chlubili, že tato země leží „v srdci Evropy“ a turistické reklamy pro cizince to ještě občas opakují. Pro naše současné furianty – hospodské i politické – z toho zbyla právě tak příjemná jako mylná „vize“, že jsme aspoň pupek: ne-li celého světa, aspoň Evropy. Jenže geografická poloha na moderních mapách neříká o skutečném „srdci“ zemí a kontinentů skoro nic. Jinak by „srdcem“ Asie muselo být Mongolsko a „srdcem“ Anglie třeba Northampton. Ostatně i v těžišti lidského těla je spíš ten pupek než srdce, které je úplně jinde. To neznamená, že by české země byly v Evropě bez významu, ten ovšem není jednou provždy dán třeba polohou, ale musí se znovu a znovu vydobývat úsilím, odvahou i vynalézavostí. V období, které Patočka nazval „velké české dějiny“,[2] se o to čeští panovníci vytrvale, houževnatě a s určitými úspěchy rozhodně snažili. Také česká reformace, Masarykovo Československo nebo osobnost Václava Havla jistě měly evropský význam.

Kulturně historickou jedinečnost Evropy po mém soudu dobře vystihl Zygmunt Bauman v krátké eseji „Co je úkolem Evropy“:[3] Je to podle něho – s odvoláním na Gadamera – „jazyková, kulturní a společenská pestrost, jakási rozmařilá mozaika, ve které triviální vzdálenost dvaceti kilometrů může znamenat rozdíl dvou odlišných světů.“ Tato historická danost, která v novověké soutěži států jejich národy silně motivovala a udělala z Evropy mocenské, kulturní i hospodářské centrum světa, ji ve 20. století dovedla až na práh sebezničení a definitvně sesadila z postavení vůdčí mocnosti světa. Za cenu obrovského utrpení ji však také donutila hledat jiné cesty ke Kantovu ideálu „světového míru“. Krvavě si totiž vyzkoušela, že to nemůže být tupá, bezduchá a glajchšaltovaná „jednota“, která ničí každou tvořivost a končí v kocovině stagnace a nudy. Nemůže to ale být ani hašteřivá nevraživost lokálních suverenit a přinejmenším latentní „války všech proti všem“.

Zdá se mi, že pro tento „úkol“ je Evropa vybavena nejen historickou zkušeností svých úspěchů a pádů, ale do jisté míry už geograficky. Tento drobný výběžek obrovského eurasijského kontinentu totiž vyniká ve dvojím ohledu. Předně je to jedna z nejvíce roztřepených částí pevniny, s nejvyšším poměrem pobřeží k vlastní ploše, takže žádné místo (historické) Evropy nemá k moři dál než pár stovek kilometrů; v Asii nebo v Africe jsou to tisíce kilometrů. Za druhé je to „mare nostrum“, šťastná kombinace skutečného moře s přehlednými rozměry, která už před tisíciletími umožnila dálkovou plavbu s přijatelným rizikem. Právě díky těmto podmínkám se tady, za západním okrajem velkých říší Blízkého východu, začala z egyptských, foinických i východních inspirací rodit kulturní Evropa a její civilizace.[4] Když se smrtelníci poprvé odvážili na moře poznávat i „jiné než své vlastní břehy“,[5] skončilo podle Ovidia „věčné jaro“ i zlatý věk lidstva, ale začala vznikat kulturní Evropa.

Druhá rozhodující fáze evropských dějin, totiž středověká, se už týká i české historie. Na troskách starého Říma, kde zbylo sotva 30 tisíc obyvatel místo někdejšího milionu, a na dalekém severním okraji jeho někdejší říše, nyní hluboko v zemi barbarů, vznikají dvě ohniska vlády s mizivými materiálními prostředky, ale s velikou „globální vizí“. Negramotný Karel na těžkopádném voze, taženém šesti bílými voly, se pomalu pohybuje řídce osídleným kontinentem, protože ani jeho sídlo v severním Porýní nemůže trvale uživit jeho skromný dvůr. Jeho kronikář Einhard popisuje, jak Karel vzhlíží k nedostižně vyšší a bohatší kultuře daleké Byzance s její nepochybnou legitimitou a tradicí.[6] Tu sice mají i římští papežové, kterým však zoufale chybí mocenské prostředky a válečnická vůle. Z Říma do Cách je ovšem daleko, takže si (zatím) nemusejí konkurovat a naopak se mohou symbolicky i věcně podpořit. Z této zvláštní symbiózy drsného barbarského válečníka a vzdálené duchovní autority, která však bude panovníky po staletí zásobovat gramotnými úředníky[7] a vzdělanci a podporovat je sítí své organizace, klášterů a biskupství, vzniká zvláštní říše s dvojím mocensky slabým centrem, jejíž expanzi na východ připravují a nesou křesťanští misionáři.

Dušan Třeštík pěkně líčil strachy, které u barbarských kmenů budilo právě křesťanství. Posvátné háje, rodové modly a bůžci, které misionáři rušili a bourali, byly pro staré zemědělce garanty jejich životů, plodnosti a úrody. Kdyby je měly nahradit prázdné kostelíky vzdáleného a neviditelného Boha, nepřestane zěmě plodit a matky rodit děti? Jenže tato hluboká náboženská proměna měla svoji druhou stránku, kterou prozíravější náčelníci v „nových zemích“ časem pochopili a využili. Uctívání zemřelých předků, které jednotlivé rody a kmeny pevně vázalo a stabilizovalo, vytvářelo mezi nimi také nepřekročitelné bariéry: naši předkové nejsou vaši předkové.[8] Tento problém o víc než tisíc let dříve řešila a vyřešila řecká města: v procesu synoikismu nahradila rodovou bohoslužbu bohoslužbou obce a ještě Platón v Zákonech cítil potřebu domácí svatyně výslovně zakázat.[9]

Řídce osídlené středověké vnitrozemí ovšem pro vznik měst nemělo (zatím) žádné podmínky, takže vznik větších a pevněji organizovaných celků museli prosadit rázní náčelníci převážně vojenskou silou. Překonání rodových náboženských bariér jim v tom významně pomohlo, takže vznik „nových národů“ šel ve Střední a Východní Evropě ruku v ruce s přijetím křesťanství. Středověká církev ovšem tyto panovníky zároveň uváděla do podstatně širšího, „globálního“ společenství ekumény,[10] jehož výrazem byli na prvním místě světci. Náhrada starších „programových“ jmen, která v místním jazyce dávala smysl,[11] jmény biblických, řeckých, latinských i germánských svatých při křtu jasně vyjadřovala příslušnost do široké a historické ekumény, stejně jako zasvěcení (patrocinium) křesťanských kostelů.

Českým náčelníkům a velmožům se kultura jižní i východní Evropy už dávno představovala v podobě různých luxusních předmětů a také křesťanství k nám přišlo z obou stran. Přes velké úsilí Cyrila a Metoděje však k velkému schismatu přece jen došlo, patrně zejména kvůli zápasům o Itálii, a západní křesťanství u nás brzy převládlo. Politická jednání prvních Přemyslovců se ještě omezovala hlavně na „bilaterální“ spory se sousedy, ale už Boleslav II. si vzal francouzskou královnu-vdovu Emmu.

První český Evropan v plném slova smyslu však byl Slavníkovec Vojtěch, vychovaný v Magdeburku, který procestoval Evropu jako poutník a misionář, přivedl do Čech první řeholníky, spolupracoval s císařem Otou III. na reformě západní církve[12] a byl roku 999 jako první Čech oficiálně zařazen mezi světce. Soudobé životopisy a legendy o Vojtěchovi a Václavovi začaly šířit jejich jména i mimo české země[13] a o ně se pak po staletí opíralo „mezinárodní uznání“ českých panovníků. Vladislav II. se účastnil Druhé křížové výpravy, dopisoval si s Bernardem z Clairvaux, jedním z nejvlivnějších mužú té doby, a za pomoc císaři získal pro svou zemi od roku 1158 královský titul.  Cílevědomá politika pozdějších Přemyslovců včetně kolonizace upevnila panovnickou moc uvnitř i navenek, takže Přemysl Otakar II. se mohl ucházet o císařskou korunu. Úspěch však měl až Karel IV., který prozíravou politikou vyvedl císařství ze staletých zápasů s papeži a pokusil se je natrvalo usadit daleko od Říma, totiž v Praze. K tomu sloužily jak pokusy o novou misii na východ, tak církevní osamostatnění arcibiskupství a založení pražské univerzity.[14] Velký demografický, hospodářský i kulturní rozvoj Evropy, zejména měst, však už vytvořil jiné, sebevědomější „měšťanské“ společnosti[15] a při úpadku papežské autority už „slabá“ centrální moc císařů nemohla odolat odstředivým tlakům vznikajících národů.[16]

Městský život je založen na obchodu a směně, vyžaduje jednání a mobilitu, a tak rychle roste i politický význam společného komunikačního jazyka.[17] Města se do značné míry vymanila z panovnické moci a nebyla příliš ochotna podporovat jejich dobrodružné záměry. Lokální vzpoury nižších městských vrstev, v českých zemích vyostřené jazykovou přehradou mezi Čechy a Němci, zde také přerostly v jednu z prvních velkých revolucí, která Čechy sice velmi „zviditelnila“, zároveň ale také na dlouho izolovala od evropského okolí. Úpadek královské moci, obchodu a měst[18] i „znárodněné“ pražské univerzity tu stojí proti velkému náboženskému a národnímu vzepětí sto let před celoevropskou vlnou reformací.

Z této celkové izolace vysoko vyčnívá velkorysý pokus Jiřího z Poděbrad z roku 1462 o založení evropské mírové politiky na dohodě panovníků, který daleko předběhl svou dobu. Protože by ale zároveň znamenal i oslabení politického významu papežství, neměl valné naděje na úspěch. Ničivé občanské a později náboženské války v západní i střední Evropě daly naopak za pravdu politickým teoriím N. Machiavelliho, a protože panovníci si už většinou dokázali vybudovat vlastní armády a výkonnou moc nezávislou na šlechtě, otevřely dveře k absolutismu národních států. Panovníci brzy dokázali zajistit vnitřní mír a bezpečí života i majetku pro všechny a měli tedy podle Hobbese nárok na jejich naprostou poslušnost.

O dalším osudu Evropy se však rozhodovalo jinde. Od 15. století začali mořeplavci ze středomořských zemí obsazovat mimoevropská území, nejprve jako plantáže, později i zdroje drahých kovů a surovin – a zároveň jako příležitost pro své dobrodruhy i odbytiště pro své výrobky. Jak říká Bauman, Evropané začali své lokální problémy řešit globálními prostředky. Když se k tomuto proudu připojili i Holanďané, Francouzi a nakonec Angličané, ocitla se Střední Evropa – navíc z jihovýchodu ohrožovaná Turky – jaksi „mimo hru“ a její zaostávání se dále prohloubilo. Nucený exil nekatolické šlechty a inteligence z českých zemí po roce 1621 zemi velmi oslabil a dále mezinárodně izoloval. Obchodní i kulturní styky se omezily na habsburské země a Čechy v nich byly spíše pasivním účastníkem. Racionální modernizace státu začala v Rakousku a v Prusku s velkým zpožděním v polovině 18. století a v Německu i v Itálii se princip národního státu prosadil ještě o sto let později. Tím prudší a radikálnější byl pak také průběh těchto změn, což vyvolalo bouřlivé reakce.

Administrativní sjednocování Rakouska zahrnovalo i povinné školství a zavádění němčiny jako úředního jazyka, jenže úřední jazyk se už netýkal jenom vyšších vrstev, ale úplně každého. Rušení feudálních institucí, centralizace administrativy a daní, kde se se státem přímo setkával každý poddaný bez zprostředkování šlechty, si zároveň vynutila osvobození nevolníků a umožnila, aby se „přebytečné“ selské děti stěhovaly do měst za prací v právě vznikajícím průmyslu. Nové technické možnosti využívání energií ve výrobě a dopravě zcela změnily životní podmínky milionů lidí v celé Evropě, nyní dělníků a zaměstnanců, a koncem 19. století získala města i v českých zemích početní převahu nad zemědělci.

Rychlost a razance josefinských změn, míněných jako čistá racionalizace absolutistického státu,[19] vyvolala nečekanou reakci v podobě „národního obrození“. Jak ve svých pracích ukázal Miroslav Hroch, probíhala velmi podobně v celé zaostalejší polovině Evropy, od Skandinávie po Balkán, a Češi v ní byli mezi průkopníky.[20] Když se Jungmannova generace rozhodla pro oživení a dobudování jazykového národa, začala s ním sice v oblasti kultury, z logiky ostatních probíhajících změn ale vyplynulo, že bude moci národně a politicky mobilizovat i velké masy, které právě proudily za obživou do měst. Soutěž a soupeření „dvojího lidu“ probudila naše předky k mimořádným výkonům kulturním, společenským, hospodářským a nakonec i politickým. Přesto byli čeští političtí vůdcové v 19. století ještě zaměstnáni hlavně domácími, česko-rakouskými problémy a teprve Masaryk dokázal tento obzor překročit.

Podle Hrochova modelu se v 19. století utvářely i vztahy českých zemí k širší Evropě. V opozici k dominantnímu vlivu němčiny a rakousko-německé kultury rozkvetla velmi bohatá překladová literatura z angličtiny, francouzštiny, ruštiny a dalších,[21] což podpořilo i nový zájem o studium těchto jazyků. Ke konci století proniká i k nám francouzský vliv, jak o tom svědčí i množství přejatých slov v běžném jazyce. Husarský kousek J. Gutha-Jarkovského, který roku 1894 prosadil Čechy mezi prvních 13 „olympijských národů“,[22] je pěkný příklad kulturní diplomacie, v předstihu před diplomacií politickou. Francouzský vliv pak převládal i za První repubilky nejen v kultuře a ochabl až po Mnichovu a po kolapsu Francie v roce 1940.

Z úzkých mezí domácího česko-německého „stýkání a potýkání“, Patočkovy „malé čeké historie“, vykročil František Palacký, který českou situaci viděl v trojúhelníku Vídeň – Berlín – Petrohrad a reflektoval tak i její čistě politickou, mocenskou stránku. Za radikální rozšíření politického obzoru však vděčíme až Masarykovi. Jazykové vybavení, zahraniční zkušenosti, náležité sebevědomí i americká manželka mu umožnily vidět „českou otázku“ a hledat její politické řešení v evropském a transatlantickém měřítku. I když patrně přeceňoval politický význam ideového, myšlenkového odkazu české minulosti, dokázal vydupat ze země nový česko-slovenský stát a navést jej do velmi slušných kolejí. Význam „světové revoluce“ roku 1918 i slovenskou loajalitu sice také přecenil, o další osud národa v neklidné Evropě se nicméně zasloužil víc než kdo jiný.

Poučen prozíravým náhledem Palackého dobře věděl, že nový stát zoufale potřebuje spolehlivé spojence, jenže kde je na nedávném bojišti hledat? Vztahy se sousedy byly mrazivé až nepřátelské, a tak nezbylo než hledat někde dál. Jak věděl už indický mudrc Manu, „tvoji sousedé jsou přirození nepřátelé, ale jejich soudsedé jsou tvoji spojenci“. Této úloze se pak s velkým úsilím věnoval Masarykův nejbližší spolupracovník Eduard Beneš, velmi schopný diplomat, bohužel bez jakéhokoli charismatu a také osobně daleko menšího formátu.[23] Hubeným výsledkem jeho námah byla „Malá dohoda“, kde slovo „malá“ je ještě nadsázka. Vztahy se sousedy se mu zlepšit nepodařilo, a když spojenecké smlouvy s „jejich sousedy“ v krizi selhaly, všichni si kousek utrhli.[24]

O Mnichovské smlouvě už bylo řečeno skoro všechno: důsledek krátkozrakých politických sobectví evropských demokratických vlád silně otřásl jejich autoritou a ochromil v Německu váhavý odpor proti Hitlerovi.[25] Podpořil pochyby středoevropských elit o demokracii vůbec i jejich příklon k „dubisku“ na východě a velmi se hodil poválečné sovětské propagandě. Jen Churchillův tvrdošíjný a osamělý postup zachránil něco z prestiže Západu a definitivně přesměroval sympatie demokratů k Británii.

Hrůzami války vyvrcholil evropský pád, vyhnáním a vyvražděním Židů se Německo připravilo o velkou část svých elit a postaralo se o to i v obsazených zemích. Na hromadách mrtvol a troskách měst si Evropa sáhla na dno celé své historie a dodnes se z toho úplně nevzpamatovala – jakkoli na to mnozí zapomínají. Zločiny a utrpení samy o sobě nic dobrého nepůsobí. Mohou se jen dál reprodukovat v nenávisti a pomstě a i Hegelova útěšná myšlenka o nutné „práci záporna“ dnes vypadá jako nebezpečná iluze. Ti, kdo katastrofu přežili, jsou jen vytrženi ze svých zažitých stereotypů a konfrontováni se svojí svobodou v nahé podobě. Musí se rozhodovat sami a brát na sebe odpovídající rizika.

Mohou to pochopit jako výzvu k heideggerovské „autentičnosti“, zatvrdit se a uzavřít do svých výčitek a resentimentů a příležitost tak promarnit. Za příznivých okolností, vnějších i vnitřních, však mohou také překonat „sami sebe“, otevřít se druhým a zahlédnout něco jako naději. Třeba právě v tom, že se do světa zase rodí děti.[26] Současní psychologové – v návaznosti na jednoho z přeživších trosečníků Viktora Frankla – mluví o „post-traumatickém růstu“.[27]

Vnější příznivé okolnosti museli ovšem Evropě nabídnout jiní a jen její západní polovina měla takové štěstí. Na rozdíl od situace po První válce, kdy se vítězné mocnosti snažily Německo i Rakousko všemožně oslabit a zdeptat,[28] Churchill a Američané po jistém váhání podali poraženým ruku a celému kontinentu nabídli hmatatelnou pomoc. To ovšem Stalin, který si válečné reparace důrazně vybíral, nemohl připustit,[29] a tak se spustila „železná opona“.[30] Jak se později ukázalo, pro západní Evropu to nebyla tak špatná zpráva. Na omezeném prostoru, navíc ještě pod vnější hrozbou komunismu, se lidé snáz dávají dohromady. Ani to však není žádný automatismus, nýbrž vyžaduje i jisté vnitřní podmínky. V Evropě to tehdy byla jednak očividná nouze a zpustošení, které všechny mobilizovalo k obětavému úsilí, jednak špatné svědomí nejen německých politiků: jak se to vůbec mohlo stát? A jak tomu do budoucna zabránit?

Za těchto mimořádně příznivých okolností se v západní Evropě začalo dít něco nečekaného: přes všechnu zkázu a nouzi se začala dávat dohromady a zažila půl století nevídaného růstu a prosperity. Nejen německý „hospodářský zázrak“ pomohl zahladit jizvy minulosti a zapomenout na nedávná nepřátelství, která najednou vypadala jako holé šílenství. Nemá dnes smysl naříkat na promarněnou příležitost roku 1968, kdy by se Československo hladce zapojilo do velkorysého entuziasmu úspěšné západní Evropy. Okolnosti to tehdy prostě nedovolly, zato nám to krátké „jaro“ poskytlo příležitost podívat se na evropský úspěch zblízka a pak už zase jen s trochou závisti vyhlížet přes ostnaté dráty. Podle dobového vtipu se Češi tenkrát rozdělili na ty, co zavařují, a na ty, co se učí anglicky; nic jiného jim nezbývalo.

Tuto vidinu blahobytné západní svobody si pak Češi znovu oživovali v osmdesátých letech, kdy se tam víc a víc šťastlivců mohlo aspoň na pár dní podívat. A tahle trochu povrchní zkušenost potom určovala i postoj velké části národa k „návratu do Evropy“ po roce 1989. Jenže ani západní Evropa už nebyla stejná jako před dvaceti a třiceti lety. Válečné trosky se už odklidily a ze vzpomínek na válečné hrůzy se pomalu stávala historie. Dlouhé období prosperity vyvolalo iluze o „trvale udržitelném růstu“, takže i každé zakolísání růstu začali Evropané vnímat jako újmu, ne-li rovnou křivdu. A západní politika se začala měnit v úzkostlivé sledování hospodářských parametrů a vlastních zájmů, z povahy věci soutěživých a konfliktních.

Poválečná rekonstrukce už skončila a technologické pokroky drasticky redukovaly potřebu lidské práce, takže rozšíření na východ se jevilo jako dvousečná záležitost: hladový východ se sice nabízel jako kýžené odbytiště, zato východní produkce a zejména levná pracovní síla jako velmi nevítaná konkurence. Krátkozrakou iluzi nekonečného „růstu“ se vládám dařilo a daří udržovat jen za cenu stále krkolomnějších strategií a stále bezohlednější globální soutěže, kdežto ty nehmotné stránky člověka a společnosti, které by růst jistě mohly, se dostávají pod rostoucí tlak všemocných financí.

A ještě o jeden důležitý motor poválečné integrace západní Evropa nepozorovaně přišla: rozpadl se Sovětský svaz a zmizelo tak společné ohrožení z východu. Po zániku Železné opony si sice všichni oddechli, že válečný konflikt uprostřed Evropy teď nehrozí, politická moc se tím ale jen ještě víc soustředila do rukou ministrů financí. Rusko ovšem ze světa nezmizelo a místo tankovými divizemi, které Západ tlačily dohromady, působí například energetickou politikou, která jej hrozí rozdělovat.

Evropská unie, do níž už devátý rok patříme, je tedy hodně jiná než před pár desetiletími, kdy jsme její počátky mohli jen s úžasem, s nadějemi – a možná i s trochou závisti – zdálky pozorovat škvírami v Železné oponě. Pro její současné nesnáze bychom ale rozhodně neměli přehlédnout její nevídaný úspěch: během půl století se změnila k nepoznání, a to jednoznačně ve prospěch politického postavení i naší vlastní země. Utopický nápad Jiřího z Poděbrad je dnes skutečnost, včetně propracovaného institučního zajištění a vyvážených záruk proti pokusům o politické zneužívání početní a hospodářské převahy těch větších hráčů.

Co by tomu řekl Kant, který si sice nedělal valné naděje na úspěch „světové ústavy“, přesto ve svém stoicismu pokládal za kategorickou povinnost každého člověka, aby pro něj ze všech sil pracoval?[31] Co by asi řekl Eduard Beneš té proměně Evropy za poslední půlstoletí, jejíž počátek sám už nezažil? Co by za to byl dal – třeba v roce 1938 nebo 1948 – kdyby tu byla aspoň naděje na něco jako EU? Mohl by vůbec uvěřit, že v Evropě bude tak rychle mizet význam hranic i armád, nebo že Němci a Francouzi budou platit stejnými penězi? Že se právě tyhle země budou společně snažit o pevnější evropskou spolupráci a že ji budou bránit proti různým odstředivým silám, třeba i na finančních trzích?

***

Politický úspěch EU ovšem nebyl zadarmo. Miliony mrtvých a objem celkového zmaru nemají v historii žádnou obdobu. Jenže s dlouhotrvajícím mírem a jak ubývá pamětníků, toto děsivé varování i závazek pro ty, kdo přežili, přirozeně blednou. Současná evropská politika si je má stále připomínat, nemůže se ale opírat jen o ně. Sám název Evropské unie je stále ještě spíš nadsázka a její institiuce mají daleko k dokonalosti. Jak jsem se pokusil naznačit, se všemi svými dokumenty a institucemi není EU nějaká pyramida, která by jen „odolávala věkům“. Je to živý společenský organismus, který stojí na lidském úsilí a padá s jeho nedostatkem. Funguje ve světě, který se rychle mění a klade nové nároky i nástrahy; většina z jeho dnešních starostí by ještě před třiceti lety nikoho ani nenapadla. A čím déle se spoléháme na to, že další světová válka nebo holokaust nehrozí, tím víc se bojíme ohrožení, nad nimiž by se tenkrát mávlo rukou.

Protože jsou nová, nemáme s nimi velkou zkušenost a na otázku co s nimi se odpověď nenajde v historii. Z té se dá čerpat jen to trvalejší, jaksi strategické poučení, že náš kontinent a dnes už patrně ani celý svět nemůže trvale ignorovat, jak na sobě navzájem víc a víc závisíme, a bránit se nebezpečné bludičce „státní suverenity“. Ve světě, kde žije čtyřikrát tolik lidí než před sto lety a který dosáhl současné prosperity právě díky své pohyblivosti a oslabování hranic, ztratila totiž suverenita většinu svého obsahu a stala se chytlavou vábničkou krajně ambiciózních politiků. Jakkoli každá společnost, větší i menší, musí také hájit své vlastní zájmy, může to dnes úspěšně dělat jen tak, že o nich přesvědčí i ostatní, že pro ně získá spojence.

Je to vůbec možné? Zmínil jsem na začátku Baumanovo přesvědčení, že úkolem Evropy je hájit rozmanitost. Před dvěma stoletími chtěl Napoleon Evropu sjednotit prosazením francouzského vlivu po celém kontinentu. O sto let později přesvědčil Hitler Němce, že jejich zájmy vyžadují, aby si podrobili celý kontinent. Protože tak hrozně ztroskotal, skoro všichni v Evropě už dnes chápou, že rozmanitost je jejich společný zájem.[32] Hospodářská, technická i vědecká globalizace působí jako povodeň, jako živel, který se nedá zastavit. Ale všichni máme podobný zájem bránit se jejich vedlejším devastačním důsledkům, například bezuzdné soutěži, kde vyhrává bezohlednost. Právě tak se lze jenom společně bránit proti organizovanému zločinu, drogám nebo teroristům, kteří žádné hranice neznají, o ničení životního prostředí ani nemluvě.

Jsou samozřejmě také zájmy ze samé definice konfliktní, jako je využívání přírodních zdrojů nebo hospodářská soutěž. Jenže i tam se dnes ukazuje, že právní a společenské rámce, bez nichž například finanční svět nemůže vůbec fungovat, nutně potřebují mezinárodní dohodu a koordinaci – podobně jako boj s terorismem. To je úloha mnohem složitější, protože pro toho, kdo se začne ohlížet na druhé, znamená jisté omezení a aspoň krátkodobou nevýhodu. V tomto ohledu mají naše země nesmírnou výhodu, že s tím začínat nemusí: začali už jiní a prokázali, že se to v delším časovém horizontu dokonce vyplácí. Kde by bylo české zákonodárství, kdyby se nemohlo opírat o ty zkušenější a snad i dospělejší evropské společnosti, které nás svým tlakem fakticky podporují, například v ochraně prostředí nebo v potírání korupce.

Někteří ekonomové se rádi chlubí nezávislostí české centrální banky, poměrně malým zadlužením a pevnou měnou, těžko ale hledají odpověď na otázku, proč se třeba polské nebo slovenské ekonomice, možná s horšími parametry, přesto daří lépe. Možná by se měli inspirovat u velkých firem, které dobře vědí, jakou úlohu hraje dobrá pověst, moderně řečeno goodwill. A v tom svéhlavé kousky současných politiků otevřenému českému hospodářství, silně závislému na vývozu, rozhodně nepomohly. Pokud chce český president pomoci hospodářství, je právě a jen dobrá pověst země aspoň zčásti v jeho kompetenci – a určitě to není málo.

Trochu jiná je situace tam, kde si lidé – snad i právem – stěžují třeba na bruselskou byrokracii. Jenže ani zde si Česká republika sama nepomůže a „naši furianti“ v Bruselu ji spíš poškozují. Kdyby s tím chtěli opravdu něco udělat a ne jen doma nadávat, přišli by okamžitě na to, že si musí získat spojence a ovšem je také přesvědčit, že se na sebe navzájem mohou spolehnout. Tomu všelijaké žertíky na cizí účet jistě nepřispívají. Ještě problematičtější jsou nářky politiků na „demokratický deficit“ EU. Ten je totiž zcela v jejich rukou a legitimně zvolený Evropský parlament by ochotně a asi i kompetentně schvaloval i nějakou evropskou vládu – kdyby to národní vlády připustily.

Dost podobná situace je – zdá se mi – i v evropských financích. Dnes už každý ví, že společná měna se neobejde bez pevnější koordinace bankovních a fiskálních politik účastnických zemí. Někteří dokonce tvrdí, že celé Euro byl předčasný, nezralý podnik. Jenže kdyby se byl celý projekt od začátku podmiňoval takovou koordinací politik, právě národní vlády by na něj nikdy nepřistoupily. Takže daň, kterou si dnes „záchranné balíčky“ vyžadují, nezpůsobila zbrklá politika „Bruselu“, ale naopak politická krátkozrakost mnoha národních vlád a politiků.

Konečně i zadlužování států, které trápí všechny „vyspělé“ ekonomiky, má – vedle mnoha jiných – jeden společný kořen. Právě bohaté země mají strach, že jim velké firmy utečou do „daňových rájů“ a místo aby si na tento parasitismus posvítily, vybírají od nich nemravně nízké daně. Podíl korporátních daní na rozpočtových příjmech tak stále klesá a rozpočty mají trvalé schodky. Někteří neoliberálové v tom vidí „zdravou konkurenci“, což by snad mohlo platit, nebýt právě toho schodku. Za daných okolností se nízké korporátní daně velice podobají tomu, co se v obchodě pronásleduje jako dumping: nabídka zboží a služeb za menší než výrobní cenu.

To je jen pár příkladů, kde domnělé „národní zájmy“ ty skutečné fakticky poškozují. Uvedl jsem je jen proto, že se často uvádějí jako námitky proti tomu, co radí poučený rozum i historická zkušenost. Je ovšem pravda, že skřípající ekonomika a politika, založená na víře v neomezený hospodářský růst, prozíravému státnickému rozhodování zrovna nesvědčí. Descartes kdysi s kusem ironie napsal, že zdravý rozum je věc mezi lidmi patrně nejlépe rozdělená; nikdo si přinejmenším nestěžuje, že by mu chyběl. Nezbývá než doufat, že se časem prosadí i v naší evropské politice, a to bez dalších historických katastrof.

(28.3.2013)

Poznámky


[1] F. Rosenzweig, Nové myšlení.

[2] J. Patočka, Co jsou Češi? In: týž, Češi II. Sebrané spisy 13, str. 255-324. I když se chci pokusit vidět Čechy a Evropu v jiných souřadnicích, bez inspirace tímto Patočkovým textem bych se toho sotva odvážil.

[3] Z. Bauman, Co je úkolem Evropy. In: Evropané píší o Evropě. Praha 2008, str. 16-23.

[4] R. Brague, Evropa, římská cesta. Praha 1994.

[5] Ovidius, Proměny I.96. Myšlenka, že na samém začátku evropské cesty stojí patrně nouze, ale především bezbřehá zvědavost a touha po dobrodružství, dovoluje – zdá se mi – pochopit evropský fenomén lépe než kterákoli jiná.

[6] Einhardus, …a neuniknout budoucímu věku. Vita Caroli Magni. Praha: Set out 1999

[7] Anglické clerk je od clericus, klerik.

[8] J. Sokol, Člověk a náboženství. Praha: Portál 2007, str. 61 nn.

[9] Platón, Zákony 909.

[10] Řecké oikúmené, od oikeó, sídlit, bydlet, znamená osídlený svět.

[11] V češtině třeba Boleslav nebo Horymír, kdežto Václav, Vojtěch a Ludmila se později kanonizovali a tím také „europeizovali“, zejména směrem na východ. Není náhodou, že jedním z prvních projevů romantického nacionalismu byl návrat Wernerů a Bolemírů, Brunhild a Libuší od začátku 19. století.

[12] Na samém počátku sporů mezi papeži a císaři se tak postavil na císařskou, později ghibellinskou stranu, kterou podle Danta nakonec zradil Přemysl Otakar II. Ve skutečnosti ji zrušil až Karel IV., ale opět se k ní vrátil Jan Hus, když se – nic zlého netuše – přihlásil k Johnu Wiklefovi. Tím se totiž v očích římské strany přihlásil i k odkazu Williama Ockhama a jeho ochránce Ludvíka Bavora, Karlova soupeře a hlavního politického protivníka papežství.

[13] Zmíněná kněžna Emma se o to také přičinila, jak o tom svědčí tzv. Wolfenbüttelský kodex se svatováclavskou legendou.

[14] Galerie světců v karlštejnském kostele sv. Kříže výmluvně vyjadřuje středověkou představu nebeského parlamentu světců „ze všech ras, pokolení, národů a jazyků“ před trůnem Beránka (Zj 7,9).

[15] Pro francouzské société civile a německé Bürgerliche Gesellschaft zvolili naši předkové překlad „občanská společnost“, patrně proto, že se nemohli opírat o (převážně německy mluvící) města, ale o české obce (srv. slavnou Havlíčkovu stať „Naše obec“). Tím ovšem také zastřeli skutečnost, že modelem moderních společností byly právě společnosti městské.

[16] Národem ovšem nerozumím nějaké společenství kmenové nebo rasové, nýbrž s N. Luhmannem „oblast intenzivních komunikací“, vymezenou zejména užívaným jazykem.

[17] Politický význam společného jazyka pro národ a stát si patrně jako první uvědomil Dante (De volgari eloquentia, kolem 1305). Podrobněji viz J. Sokol, Europa spricht. Sprachenvielfalt und Politik. In: Osteuropa 5-6/2004, str. 276-283; týž: Europe speaks. Linguistic Diversity and Politics. In: Angelaki: Journal of Theoretical Humanities. Vol. 15, Issue 3, 2010, str. 185–193.

[18] Naopak rozkvět saských, lužických a slezských měst v 15. století svědčí o tom, že obchod si našel bezpečnější cestu více na sever.

[19] Viz E. Gellner, Národy a nacionalismus. Praha 1992.

[20] Viz M. Hroch, V národním zájmu. Požadavky a cíle evropských národních hnutí devatenáctého století ve srovnavácí perspektivě. Praha 1999.

[21] Česká překladová literatura vyniká nejen rozsahem (překlady Shakespeara, francouzské beletrie i populární literatury nebo Ottova Ruská knihovna), ale hlavně tím, že mezi překladateli byli i ti nejlepší básníci a spisovatelé. Neobvykle vysoké nároky na překlady skončily až po roce 1990.

[22] Čechy (la Boheme, Bohemia) byly v prvním olymijském výboru jediný „národ“, který neměl vlastní stát. Rakousko-Uhersko měl zastupovat maďarský pedagog a pacifista F. Kemény, který nakonec nedostal oficiální pověření a do Paříže nejel, se stal členem dík přátelství s Coubertinem. Roku 1907 se jako Žid musel svého členství v MOV vzdát a roku 1944 spáchal sebevraždu, aby se vyhnul deportaci do koncentračního tábora.

[23] Pokud je ovšem pravda, že při mírových jednáních 1918 sám nabídl odstoupení Chebska, jednal tenkrát jako skutečný státník.

[24] Zejména polské obsazení Těšínska roku 1938 přímo nahrálo Hitlerovi, na dlouho otrávilo česko-polské vztahy i Benešův vztah k Mikolajczykovi za války a platí o něm cynické Talleyrandovo: „To je horší než zločin, Sire, to je hloupost“.

[25] Hitlerův úspěch podle H. B. Gisevia přímo ohromil německé generály a rozptýlil jejich pochybnosti o vůdcově genialitě.

[26] Poválečný „baby-boom“ dostal jméno v USA, ale nebyl jenom tam.

[27] J. Mareš, Posttraumatický růst. Praha: Grada 2012

[28] Že tím vyvolaly německý bojkot reparací a obrovskou inflaci, která výrazně pomohla Hitlerovi do sedla, je dnes skoro jasné.

[29] S Marshallovým plánem Stalin zprvu počítal, později se postavil proti němu a zahraniční ministr Jan Masaryk byl už v červenci 1947 povolán do Moskvy, kde si ke svému zděšení vyslechl Stalinův zákaz československé účasti.

[30] Metafora je nejen divadelní, ale hlavně hasičská: železná opona v divadle měla zabránit rozšíření požáru do hlediště.

[31] Vedle spisu o světovém míru viz zejména Metaphysik der Sitten I., § 61. Akad.-Ausgabe VI., S. 350.

[32] A nejen v Evropě. Evropský model politického zacházení s rozmanitostí, subsidiární kompromis mezi příliš silnou federací a příliš slabými smluvními spolky, zajímá dnes teoretiky i prozíravé politiky všude po světě. S napětím sledují jeho úspěchy i pády, protože asi správně cítí, že by mohl být inspirací i pro ně.