Česká měna

Peníze nás svou dotěrnou přítomností provázejí každý den a čím dál tím víc věcí, které naši předkové pěstovali na zahradě a na poli, si kupujeme právě za ně. Bez peněz se nikdo neobejde a i žebrák by se nejspíš urazil, kdybyste mu nabídli něco jiného. A přece moje prababička prý vyprávěla, jak se u nich doma peníze potřebovaly na daně a na sůl – všechno ostatní bylo buď domácí, anebo se s někým ze sousedů vyměnilo. Jen na trhu ve městě se kupovalo a prodávalo za peníze.

Takhle nějak na trhu peníze možná kdysi dávno vznikly, když se ukázalo, že směnu usnadní jednotné platidlo, o které každý stojí. Umožňují totiž směnu i v situaci, kdy třeba kovář sice nabízí sekeru, ale nestojí o moje vajíčka. Nejstarším platidlem starých Slovanů byly snad kousky plátna, a proto i my dodnes „platíme“. Mělo to své výhody: plátno potřeboval každý, nekazilo se a nevážilo mnoho – a kousky látky se daly i dělit na drobné. „Královské“ platidlo pro bohaté byly ovšem vždycky drahé kovy – krásné, trvanlivé a docela maličké kousky stříbra nebo zlata.

Jejich nevýhoda byla v tom, že se musely vážit, a nikdo také nevěděl, kolik je v tom kousku pravého, ryzího kovu. A kde se váží a obchoduje, tam se dá také podvádět. Před víc než dvěma a půl tisíci let se v řeckých městech v Malé Asii, dnešním Turecku, objevila velká novinka – ražené peníze. Původně kapičky drahého kovu, jedna jako druhá, navrch i vespod s vyraženou značkou jako zárukou váhy i ryzosti. Aby se kapičky kovu nedaly kolem té značky opilovat, začaly se razit ploché mince s obrázkem po celé ploše, časem i s vroubky po obvodě.

Ražené mince z drahých kovů dobře sloužily, i když jejich hodnotu vlastně tvoří dvě různé věci: jednak obsah drahého kovu, jednak značka jako záruka města nebo panovníka. Brzy se přišlo na to, že když je mince pěkně vyražená, málokdo zjistí, že je v ní méně stříbra a víc mědi; tak vypadala středověká inflace. Za tureckých válek v 16. století došlo maltézským rytířům stříbro a začali razit peníze z mědi, jenže na ně poctivě vyrazili heslo „Ne kov, ale důvěra“. To byl velký objev a o sto let pozdějí už si obchodníci platili bankovními stvrzenkami čili dluhopisy, z nichž se vyvinuly papírové peníze. Těm se ovšem lidé dlouho bránili, protože stříbro je stříbro.

První pokus zavést povinné peníze z papíru skončil ve Francii špatně: lidé je nechtěli, stát zbankrotoval a papírky přestaly platit. Podle některých historiků si ti, kdo takhle přišli o majetek, vylili zlost na krále ve Francouzské revoluci. Teprve po napoleonských válkách začaly silně zadlužené státy papírové peníze tvrdě prosazovat a k tomu slibovaly, že si je každý může vyměnit za stříbro nebo zlato, a to v pevně daném poměru. V Rakousku se mluvilo o „měnovém čísle“ a až do první světové války běžně obíhaly i stříbrné koruny a zlaté dukáty.

Už od starověku se ovšem vladaři snažili posilovat tu druhou stránku peněz, peněz jako důvěry. Athéňané na své drachmy razili krásné sovy, symboly bohyně Athény, a Alexander Veliký svůj vlastní portrét. Na cařihradských i na benátských dukátech bývaly podoby svatých a na pražských groších český lev. Když první a dost nevzhledné papírové peníze v 19. století tak narazily, ministři financí si na tenhle starý obyčej zase vzpomněli. Od té doby se papírové peníze tisknou velice pečlivě a jsou na nich nejen symboly státu, ale často i podobizny lidí, na které jsme hrdí a kterým důvěřujeme. Tak jako anglická královna, Lincoln nebo Washington, podporují  i dnes Masaryk, Božena Němcová nebo Karel IV. důvěryhodnost české měny. Přemysla Otakara a svatou Anežku už inflace jaksi vysvobodila z této důležité služby národu, kde musí bohužel občas asistovat i u různých špinavostí. Teď je na řadě císař Karel a když si ho na té stokoruně prohlédnete, nezdá se vám, že se na to možná těší?

Průlom „fiduciárních“ peněz, peněz jako důvěry, se ovšem už jednou podařil a od poloviny 20. století zmizel i zlatý standard. Díky tomu se mohou prosazovat i „peníze“ stále nehmotnější a nepolapitelnější – od zápisů ve spořitelní knížce až po bity v bankovním počítači, které si už nikdo nemůže ani prohlédnout. Mimochodem v tom počítači ani neleží, nýbrž poletují éterem z jednoho finančního trhu na druhý, kde právě mohou nejvíc vydělat. A našinec pak „platí“ kartou, aniž by se kdekoliv něco pohnulo. Jen když přijde k bankomatu, může mít pocit, že své peníze jaksi „zhmotňuje“, i když je to jen potištěný papír.

Jenže náš život se velice změnil a mění a k penězům není žádná alternativa: ať je člověk miluje nebo ať se jich štítí, nemá na vybranou. Peníze totiž už dávno nejsou jen prostý prostředek směny, nýbrž hrají v životě a ve společnosti ještě docela jiné role. Když peníze vstoupily do přímé směny a začaly ji zprostředkovávat, na první pohled ji zkomplikovaly: místo aby člověk vyměnil vajíčka za sekyrku, musí teď udělat směny dvě: prodat a koupit. Že se tím směna ve skutečnosti zpružnila a jaksi zevšeobecnila, jsem už řekl. Jenže jak se oba kroky od sebe oddělily, otevřela se člověku nová možnost: prodat a nic zatím nekoupit čili „odložit spotřebu“, jak říkají ekonomové.

Kdo nemá zrovna hlad a může si to dovolit, objeví další kouzlo peněz: že si za ně může koupit všechno možné. Kdyby si totiž koupil třeba sekerku, a to za sebelepší cenu, o tuhle přednost „likvidity“ by tím určitě přišel. Kde ji lidé dobře pochopili, věděli už také, že prodat je výhra a koupit v jistém smyslu vždycky ztráta – totiž ztráta té možnosti volby. Naši předkové nám tento náhled odkázali v podobě kouzelného českého obratu, že peníze se koupí „utrácejí“, to jest jaksi maří a ničí. Naopak postava lakomce Harpagona, bohatého člověka, který si nic nekoupí a jen se přehrabuje v truhle peněz, by se jinak nedala vůbec pochopit. Neboť Harpagon se raduje právě z toho, co všechno by mohl mít – jen kdyby chtěl. Jakmile by to ale udělal, o tuhle kouzelnou možnost by se připravil.

Slavný německý sociolog Max Weber kdysi definoval moc jako „možnost prosadit svou vůli, případně i proti vůli jiných“. Jenže to je přesně to, co peníze dělají: když si jde člověk koupit rohlík, může svou vůli prosadit jen když prodavačku obměkčí pětikorunou; bez peněz by to nešlo. Totiž – šlo by to ještě také revolverem. A to je něco, co musím připomenout všem zarytým nepřátelům peněz, kteří je pokládají za zdroj všech špatností. Jak si všiml jiný slavný sociolog, Georg Simmel, působí peníze jako alternativa ke všem ostatním způsobům, jak člověk svoji vůli prosazuje. Dokonce do té míry, že v dobře fungující společnosti se všechny ostatní způsoby vlastně zakazují. Ještě ve středověku se kořist považovala za legitimní způsob, jak si člověk může něco obstarat. Jenže tam, kde jeden může druhého přeprat a oloupit, nemůže fungovat veřejný trh a jeho věrný průvodce – peníze. Peníze tedy nejsou žádné „páčidlo moci“, jak si myslel Nietzsche, nýbrž naopak striktně povinná alternativa ke všemu páčení a násilí.

To samozřejmě neznamená, že by díky penězům násilí zmizelo ze světa, ale pokud mají peníze a trhy dobře fungovat, musí se násilí bez výjimky pronásledovat a trestat. Ještě za Třicetileté války vojáci vesele rabovali, kdežto v 19. století to všechny armády začaly přísně zakazovat. Ničemností tím asi moc neubylo, ale páchají se pokud možno bez šavlí a revolverů, jenom pomocí peněz. Rokycanský obchodník Šimon Wels v pamětech popisuje, jak nikdo nevěřil svým očím, když pruští vojáci po vítězství nad Rakouskem v roce 1866 chodili způsobně nakupovat do obchodů. Peníze tedy umožňují, aby si člověk opatřil co potřebuje bez žebrání i bez násilí, pokud má ovšem peníze v kapse. Na druhé straně mohou dobře fungovat jen tam, kde se násilí zakazuje a trestá.

Jenže co ten, kdo peníze nemá? To je vážná námitka, ale také ne úplně zničující. V  dávných společnostech, kde se moc dala prosazovat násilím, mohli někteří skoro všechno – a ti ostatní skoro nic. Když polynésští domorodci říkají, že náčelník nikdy nekrade, nechválí tím jeho poctivost, ale vyjadřují obecné přesvědčení, že si náčelník může vzít co chce. Moc je tam totiž rozdělena jaksi „binárně“ – všechno nebo nic. Naproti tomu společnosti, kde se moc prosazuje penězi, dovedou tuto moc velmi jemně kvantifikovat a dávkovat. Ne že by se dostalo úplně na všechny, ale přece jen většina lidí aspoň nějaký kousek té „moci“ nosí v kapse.

S penězi ovšem souvisí také řada věcí spíše neblahých. Od stařičkého Solóna se traduje povzdech, že peníze neznají meze. Vším ostatním se člověk jednou nasytí a když někomu nabídnete kávu, může ji odmítnout, protože už jednu měl. Ale udělal by to se stokorunou? Peníze jsou také anonymní a soustavně oslabují a ruší různé lidské vztahy. V údržbářských dílnách za minulého režimu býval výmluvný nápis: „Od té doby, co byly vynalezeny peníze, je zakázáno za prokázané služby děkovat.“ Dnes nám to přijde tak samozřejmé, že už se to nikde ani nepíše. Není to škoda?

Peníze fungují tím lépe, čím víc různých věcí si za ně člověk může pořídit – jak jsme viděli třeba na Harpagonovi. Společnost, která se na peníze spolehne, bude tudíž pod neustálým tlakem, aby se další a další věci kupovaly za peníze – nejlépe rovnou zaplatit. To je samozřejmé v obchodě nebo ve vlaku, ale jak je to u lékaře, v knihovně nebo ve škole? Má si divadlo a muzeum „na sebe vydělat“ a nemělo by se v městském parku zavést vstupné? Může se člověk smířit s tím, jak si muži kupují „služby“ nevěstinců – a tak dál.

O tom všem se dá diskutovat, ale pozor: jsou tu věci, které ke koupi rozhodně být nesmějí, na prvním místě peníze samy. Ve svobodné společnosti může člověk vyrábět a prodávat všechno možné, nesmí ale nabízet stokoruny za padesát, i když výrobní cena je pár korun. Padělat peníze není totéž, co padělat třeba starožitnosti. Kdyby to stát netrestal, peníze by přestaly platit a zanikly. Ale i kdyby si člověk mohl koupit policistu, aby mu zabavil, co potřebuje, byl by s obchodem konec. Podobně nesmí být ke koupi starosta, poslanec nebo soudce – prostě všichni ti, kdo zajišťují rámec pravidel, aby peníze mohly platit. Tady je jádro korupce.

Když člověk pro někoho pracuje, měl by ho zaměstnavatel živit a šatit, a tak to také až do 19. století bylo. Teprve peníze umožnily, aby si člověk u někoho vydělával a nakupoval pak u někoho jiného. Vydělané peníze jsou jakási všeobecná poukázka, kterou člověk může uplatnit úplně všude, jakýsi obecný „clearing“ mezi všemi lidmi. Ten, u koho nakupuji, vůbec netuší, kde a jak jsem si je vydělal – a nemusí ho to ani zajímat: dostal přece peníze jako platné potvrzení, že mám nárok na tolik a tolik zboží či služeb. Obchodník je vezme a uplatní zase někde jinde. Na rozdíl od rohlíků tedy peníze nezanikají, nespotřebují se, nýbrž „obíhají“.

Ekonomové se rádi tváří, jako kdyby peníze byly to nejjistější na světě, jistota sama. O penězích ale kupodivu neříkáme, že jsou, ale že platí – tak jako „platí“ zákon nebo dané slovo. Fungují jen a jen díky tomu, že je všichni uznáváme, že jim v této funkci důvěřujeme a spoléháme se na to, že až budeme něco potřebovat, za ty barevné papírky to vždycky dostaneme. Když se tato anonymní důvěra ve společnost a stát oslabí, když mají lidé pocit, že je lepší mít doma zásoby než peníze, vzniká inflace a peníze přestávají platit. A to je pro moderní společnost holé neštěstí. V ní se totiž nikdo nedokáže uživit sám, nýbrž každý z nás žije v tisících anonymních závislostí na práci druhých lidí – i když většinu z nich nikdy neviděl. Tohle umožňují právě peníze jako zhmotněná důvěra mezi lidmi. A protože je to jen důvěra, dá se také podvést a zklamat.

14.5.2011