Celibát – pro a proti

Už prostý fakt, že staré jazyky mají pro označení člověka, který se rozhodl neoženit a nevdat, samostatné slovo, svědčí o tom, že „celibát“ je prastará instituce. Jeho smysl se ovšem v historii několikrát změnil. V pozdní antice znamenal plné zasvěcení božstvu a chrámové službě jako u římských vestálek, kde se milostné avantýry trestaly velmi krutou smrtí. V židovství a v raném křesťanství byl znakem plného „oddělení“ od profánního života, jak ho chápali už proroci. Pro kumránské společenství, antické poustevníky a pozdější mnichy se k tomu připojila i představa blízké katastrofy, na kterou naráží i Nový zákon.

Od konstantinovské doby se celibát, v té době už dosti obvyklý, začal vyžadoval u biskupů. V raném středověku, když se misionáři setkávali s domácími „pohany“,  mohl být i provokací, protože řada zemědělských společností mužský celibát výslovně odmítala a dokonce trestala smrtí. Smyslem bylo patrně zabránit vymírání rodů a zajistit populační růst, který zemědělci (a právě jen zemědělci) nutně potřebovali. Povinný celibát ve vrcholném středověku sledoval upevnění církevní kázně tím, že neženatý muž nemůže hospodařit samostatně a navíc se tím zříká obvyklého „sociálního zabezpečení“, které mohly zemědělcům až do 19. století poskytnout jen děti. V Číně tomu tak je dodnes. S tím souviselo i dělení pozemkového majetku. V pozdním středověku jej přijímají i např. bekhardi a bekyně v rámci snahy o „dokonalý život“: jejich životy patří pouze Bohu. Je charakteristické, že šlo o výlučně městské hnutí.

Starý „zemědělský“ význam celibátu (a jeho odmítání) se v novověku a ve městech úplně ztratil, ne-li přímo obrátil: dnešní „single“ má naopak pohodlnější život, méně starostí a o jeho stáří se stará pojišťovna. Už reformace celibát odmítla jako nepřirozený, jako nepatřičné vydělování ze společenství ostatních. Katolická církev ovšem trvala na tom, že neženatý kněz se může a má plně venovat své obci, druhým. (Z podobných důvodů ostatně nesměly být u nás ještě  před sto lety ani provdané učitelky.) Sigmund Freud, který se věcí velmi zabýval, mluvil o „sublimaci“, kterou pokládal za vlastní zdroj lidské kultury.

V takovém způsobu života mnozí smysl našli a nacházejí, ovšem jen pod podmínkou, že celibát neznamená osamělost a společenskou izolaci. Člověk může žít bez vlastní rodiny, nemůže však dobře žít bez společnosti. Přitom současná západní společnost přikládá neobyčejný význam právě sexualitě a jinak smýšlející špatně snáší; proto ochotně přijímá  i „alternativní“ sexuality, ne však její odmítnutí. Celibát se tak často chápe jako pokrytectví a kněz si musí dávat pozor ještě i na to, aby nepůsobil jako eunuch.

Zde se také ukazuje problematická stránka povinného celibátu. Ne každý člověk zřejmě dokáže svoji sexualitu skutečně sublimovat, to jest přetvořit v jinou lásku k lidem a ke svému poslání. Nejde jen o skandály, třeba s kněžskou pederastií, které tu byly a budou, podobně jako mezi vychovateli. Život se zcela sublimovanou sexualitou je ale dnes i společensky obtížný, protože pro druhé málo pochopitelný, a tedy vedoucí k izolaci.

Jakkoli je to stará a hluboká tradice, byl pro křesťanství celibát vždycky jen prostředkem, ne cílem; tím je život věnovaný Bohu a druhým. Je tedy otázka, kdy a jak celibát tomuto cíli slouží a zda se má svazovat s kněžským posláním vůbec. Před tímto dilematem dnes západní katolická církev asi stojí. Mohla by je řešit – jako mnišské řády – společným životem kněží, sám se ovšem domnívám, že je má svěřit samotným kněžím jako věc individuální volby. Možná by se tím teprve uvolnily ruce i těm, kteří ho umějí předvést jako pravdivou a přesvědčivou alternativu života. Byla by však iluze se domnívat, že je to jen administrativní opatření. Uvolnění celibátu neznamená náboženskou, ale sociologickou a psychologickou změnu. K takové změně musí staletá instituce dozrát, přestat se jí bát – a je třeba také připomenout, že v naší zemi k tomu zatím neměla nejlepší podmínky.

(Pro MFD 1996)