20 let českého školství

 Vážená paní ministryně,
vážení poslanci,
vážení akademičtí kolegové,
vážení hosté!

Dostalo se mi té cti promluvit na tomto slavnostním shromáždění o dvaceti minulých letech v českém školství, a to jako zástupci poměrně početné skupiny jeho ministrů. Děkuji všem, kdo mi tuto nezaslouženou důvěru poskytli a chci je ujistit, že si toho velice vážím. Shrnout vyváženě a spravedlivě významné události této dlouhé doby by však byl úkol, který daleko přesahuje mé možnosti. Pokusím se proto o spíše osobní pohled na nedávnou minulost a hlavně současnost českého školství, jak jsem měl to potěšení sledovat je a podílet se na něm nejenom jako ministr.

Školský systém, jak jsme jej před dvaceti lety převzali, měl některé zcela nepřijatelné rysy, které bylo třeba v první řadě rychle odstranit. Ideologická indoktrinace, kádrová selekce učitelů i studentů, tuhý centralismus v jeho řízení, absolutistické a ryze účelové pojetí školství jako přípravy pracovních sil a kádrů ve službách státu nebo úzkostlivá izolace od všeho „zahraničního“ patřily mezi ně. Na vysoké školy se mohla vrátit věda a dočkaly se i akademické samosprávy. Něco z toho se podařilo lépe, něco méně, ale po dvaceti letech můžeme snad říci, že naše školství se skutečně proměnilo.

O změny k lepšímu, zejména pokud vedly k využití nově nabyté svobody, k uvolnění nesmyslných tlaků, k lepšímu využití všech talentů – žákovských i učitelských a ředitelských – se zasloužili především ti, kdo je sami prosazovali a dělali. Úlohou státu bylo hlavně nebránit novým myšlenkám a dobře míněným pokusům, jak vychovávat a vzdělávat mladou generaci k odpovědnému lidství, k svobodnému občanství, i k odborným znalostem a způsobilostem. To je po mém soudu nejdůležitější poučení z tohoto významného období: žádná škola ani celé školství nemůže být lepší, než jsou jejich učitelé a žáci či studenti. Pravda, škola může být i podstatně horší – a první úlohou státního řízení školství je bránit těmto žalostným ztrátám talentů, mrhání schopnostmi, energií a konec konců i prostředky. 

Každý z nás by dovedl vyjmenovat dlouhou řadu věcí, které se nepovedly. Při odstraňování vad předchozího systému jsme ztratili i některé z jeho předností – například hustou síť mateřských škol, studentské odborné soutěže nebo porovnatelné maturity. V reakci na „jednotné školství“ jsme možná začali až příliš brzy diferencovat mezi dětmi. Za snahu, aby se děti hlavně co nejrychleji domluvily v cizím jazyce, jsme zaplatili jistou povrchností a uchazeči o vysokoškolské studium – kteří by rozhodně už měli ovládat aspoň angličtinu – často zápasí s jen trochu složitějšími texty.

Jiné důležité reformy zůstaly na půl cestě a například VOŠ se dodnes potýkají s nejistou budoucností. Soukromé školy sice vcelku dobře fungují, nesplnily však očekávání, že by se staly tahounem kvality. Největší potíž však po mém soudu spočívá ve známém paradoxu Červené královny, v tom, že nestačíme reagovat na změny ve společnosti, s níž je školství v mnoha ohledech těsně spojeno. S důsledky rozpadu rodin a oslabení rodičovské autority zápasí mateřské a základní školy. Úpadek průmyslové výroby vyvolal nezájem o odborné a učňovské školy, až se některým zdálo, že je k ničemu nepotřebujeme. Financování na žáka sice velice rychle zvýšilo počty studentů, dnes už ale vede k inflaci zejména vysokoškolského studia, která se nemůže neprojevit na jeho kvalitě. Absence stipendií vede k tomu, že značná část denních studentů si ve skutečnosti přivydělává, což studiu jistě není na prospěch.

Také boloňská reforma zůstala často na půl cestě, ač je to jediný pokus, jak aspoň druhý a třetí cyklus vysokoškolského studia chránit před důsledky zmasovění. Vysoké školy sice studium formálně rozdělily, často si však nechtějí připustit, že většinu jejich bakalářů nečeká ani vědecká ani akademická kariéra. Bakalářské programy tak zůstávají úzce specializované a přitom akademické, takže nespadají ani do jedné, ani do druhé kategorie podle ISCED: neposkytují ani praktické dovednosti, ani široký teoretický či vzdělanostní základ pro další cyklus. Absolventům pak nezbývá než pokračovat v dalším cyklu a problém uplatnění aspoň odložit.

Za dvacet let svobody se naše školy začaly otvírat zahraniční spolupráci, která je pro budoucnost nejen školství, ale celé země doslova rozhodující. Před dvaceti lety jsme se přes západní hranice dívali s posvátnou úctou, která se dnes pomalu mění v pochopení, že zápasíme s podobnými problémy. Studenti i učitelé řady středních a téměř všech vysokých škol už dnes mají své vlastní zkušenosti ze zahraničí, nejenom jako turisté. Vracejí se jistě bohatší, ale obvykle také s jaksi obnoveným sebevědomím. Přes stále ještě nesrovnatelné hmotné zajištění a v jistém napětí s tím, co říkají různá kvantitativní porovnání, nejezdíme tam jako příjemci rozvojové pomoci, ale jako partneři a kolegové. Podobně to vnímají i naši hosté, pokud se ovšem z jedné či druhé strany podaří překonat jazykovou bariéru, která bohužel stále překáží.

To jistě není důvod k nějaké sebeoslavě a ostatně i současný mediální skandál s diplomy zřetelně ukazuje, co všechno je potřeba změnit: vedle systému financování je to nepochybně kontrola kvality, kterou ostatně ani současný vysokoškolský zákon nenechává jen na škole samé. Právě kvalita „výstupu“, to jest našich absolventů se stává tím hlavním problémem a všichni dobře víme, kde nás bota tlačí. Nicméně si troufám tvrdit, že jsme v situaci, kdy bychom měli spíš dotahovat začaté reformy a odstraňovat chyby, než měnit všechno a začínat zase znovu. Všichni se shodneme na tom, že i naše školství potřebuje reformy, atributem „radikální“ bych však doporučoval šetřit.

Školství se chová jako obrovský tanker a mají-li být reformy úspěšné, nemohou sledovat rytmus střídání vlád. Řekl jsem, že o jejich úspěchu nakonec rozhodují ti, kdo školství dělají a kdo jím žijí – učitelé, žáci a studenti. Úspěšné reformy se tak nemohou prosadit přes jejich hlavy a naopak vyžadují oboustrannou otevřenost a jistou vzájemnou důvěru – jak uvnitř škol, tak mezi nimi a ministerstvem. Občas nám veřejnost i média kladou za vzor zahraniční školství, zejména americké, a někdy se jim zdá, jako kdyby stačilo prostě převzít jeho struktury i metody. Za svého loňského učitelského pobytu na jedné z nejlepších amerických univerzit jsem si uvědomil, že když dva dělají totéž, není to totéž. Pokusím se stručně charakterizovat rozdíl.

Přes nesrovnatelné materiální podmínky, přestože příjem na studenta činí v dolarech víc než na našich univerzitách v korunách, podléhá i tato univerzita nepříznivým tlakům zevnitř i zvenčí, musí neustále vzdorovat vnitřní entropii ne nepodobné té, kterou sami známe. Řadu slabin, s nimž bojujeme, jsem našel i tam: pohodlnou shovívavost a „pakty o neútočení“ mezi učitelem a studenty, nedostatek odborné diskuse mezi učiteli, malý zájem studentů o nepovinné aktivity, hledání cesty nejmenšího odporu a další. Vedení univerzity se jim však snaží čelit houževnatou a trpělivou činností, o níž neustále informují akademickou obec a usilují o její souhlas.

Uvedu jen jeden detail. Řídící grémium této „soukromé“ univerzity tvoří z velké většiny její úspěšní absolventi, kteří už něčeho dosáhli a snaží se to „své“ škole jaksi oplatit. Než zvolí rektora, stráví rok obcházením po fakultách a hledáním toho nejlepšího, který bude mít také patřičnou autoritu. Když někdo z nich odstoupí, hledají právě toho, kdo by jejich škole mohl nejvíc prospět, a nestává se, že by oslovený nabídku odmítl. Když škola zjistila, že finanční krize ji připravila o dobrou čtvrtinu jejího (astronomického) nadačního jmění, vydalo řídící grémium během dvou týdnů zprávu o hospodaření a rektorka ji pak osobně představila na každé z fakult všem, kdo o to stáli. Nezbytné úspory se nedotknou dvou oblastí: najímání nových učitelů a stipendií pro studenty.

Nezávidím té škole její jmění, bodové umístění v různých tabulkách a ani počty nobelistů. Ale pokud bych si pro naše školství něco toužebně přál, je to tato kultura odpovědné svobody, otevřenosti a důvěry, od mateřských školek až po univerzity a ovšem ministerstvo školství. Všechno, co by k tomu mohlo přispět, včetně mezinárodních expertíz a kvantitativních porovnání vřele vítám, nicméně jsem přesvědčen, že o cílech a strategiích musí rozhodovat soudní a zkušení lidé, kteří svá rozhodnutí dokáží vysvětlit veřejnosti a také za ně převezmou skutečnou, to jest také dlouhodobou odpovědnost.

Nakonec ještě poznámka k aktualitám. I když jistě nemáme podléhat okamžitým mediálním náladám, zdá se mi, že se jasně ukazuje, že problému kvality škol a zejména jejich absolventů bychom se měli věnovat na prvním místě. Školy samy, ministerstvo i Akreditační komise by měly začít intenzivně a společně přemýšlet, co se pro obnovení a posílení důvěry v naše školství, a to veřejné i soukromé, dá udělat: co nám už ukládají dosavadní předpisy a co by se dalo dělat účinněji. Dovoluji si připomenout, že kdyby všichni zúčastnění dodržovali resp. vymáhali dodržování paragrafu 47b stávajícího vysokoškolského zákona, k nedávným skandálům by nejspíš vůbec nedošlo a v žádném případě by nevznikl dojem, že vysoké školy před veřejností něco skrývají. Kontrola veřejnosti je přitom nesrovnatelně důkladnější než pouhé zjišťování formálních náležitostí.

Vážení přítomní, omlouvám se za nevyhnutelnou jednostrannost tohoto pohledu, kterou jistě napravíte v diskusi, a děkuji za vaši pozornost.

 (PSP 18.11.09)